ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1489.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1489/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. N. , zastoupeného JUDr. Annou Krúpovou, advokátkou se sídlem v Čáslavi, Klimenta Čermáka 136, proti povinnému Ing. T. Č. , zastoupenému JUDr. Iljou Lamprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 10, pro 4.750.000,- Kč, prodejem nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 45 E 231/2003, o dovolání obou účastníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2008, č. j. 14 Co 314/2008 - 148, a o dovolání oprávněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 45 E 231/2003 - 120, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2008, č. j. 14 Co 314/2008 - 148, se v části výroku I., jímž bylo rozhodnuto, že výkon rozhodnutí se do částky 4.449.787,40 Kč zastavuje, v tom rozsahu, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 18.525,10 Kč, a dále ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání oprávněného odmítá .
II. Dovolání povinného se zamítá.
III. Řízení o dovolání oprávněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 45 E 231/2003 - 120, se zastavuje .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2008, č. j. 14 Co 314/2008 - 148, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2005, č. j. 45 E 231/2003 - 120, kterým byl zastaven výkon rozhodnutí nařízený usnesením téhož soudu ze dne 22. 4. 2004, č. j. 45 E 231/2003 - 21, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, tak, že výkon rozhodnutí zastavil do částky 4.449.787,40 Kč, do částky 300.212,60 Kč jej nezastavil, ve výroku o povinnosti oprávněného zaplatit soudní poplatek 25.000,- Kč je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ve smyslu §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. jsou splněny předpoklady pro zastavení výkonu rozhodnutí ohledně částky 4.388.453,65 Kč, neboť v řízení bylo prokázáno, že ji povinný oprávněnému zaplatil nejpozději dne 7. 5. 1998, a dluh tak v tomto rozsahu zanikl splněním. Ze zbývající částky 361.546,35 Kč, splatné podle podkladového rozsudku dne 5. 1. 2002, ohledně níž povinný uplatnil námitku započtení (dopisem svého dřívějšího zástupce ze dne 10. 4. 1998), dospěl městský soud po doplnění dokazování k závěru, že se započtením částky 18.525,10 Kč (jako dlužného nájemného za období od 14. 1. 1998 do 14. 4. 1998) oprávněný souhlasil (viz jeho dopis z 20. 5. 1998, založený ve spise Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. E 2349/98), a jelikož se tato pohledávka stala splatnou v roce 1998, setkala se s pohledávkou oprávněného dne 5. 1. 2002, tedy po vydání podkladového rozhodnutí; obdobně je tomu i s pohledávkami povinného vůči oprávněnému z titulu přisouzených nákladů řízení ve výši 30.000,- Kč a ve výši 9.835,- Kč podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 1997, sp. zn. 37 C 68/94, splatnými dne 26. 9. 1997, jejichž zaplacení oprávněný neprokázal, a úrokem z prodlení podle téhož rozsudku ve výši 18 % z částky 30.000,- Kč za období od 26. 9. 1997 do 14. 4. 1998 v částce 2.973,70 Kč. Ohledně částky 61.333,80 Kč (součet částek 18.525,10 Kč, 30.000,- Kč, 9.835,- Kč a 2.973,70 Kč) je tak dán důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Námitku započtení odvolací soud naopak neshledal důvodnou ohledně částky 155.040,- Kč jako náhrady nákladů řízení přisouzených povinnému proti oprávněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 15 C 263/93, neboť tento rozsudek byl změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, č. j. 16 Co 191/2001 - 310, tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Po právu rovněž neshledal započtení pohledávek povinného ve výši 142.254,05 Kč (podle faktury č. 202/94) a ve výši 2.918,50 Kč (podle faktury č. 44/97), splatných v roce 1997 (§137 odst. 1 obč. zák.), neboť v době, kdy se pohledávky účastníků střetly, byly pohledávky povinného podle §101 obč. zák. již promlčeny a oprávněný námitku promlčení uplatnil. Právo přiznané podkladovým rozhodnutím v rozsahu částky 300.212,60 Kč tudíž nezaniklo započtením, jelikož co do částky 155.040,- Kč pohledávka povinného neexistuje, a ohledně částek 142.254,05 Kč a 2.918,50 Kč je promlčeno.
Proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, podal povinný dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytýká, že řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolání oprávněného věcně projednal, ačkoliv bylo podáno opožděně, a z tohoto důvodu mělo být odmítnuto. Dále namítá, že oprávněnému již dne 23. 4. a dne 24. 4. 1998 zaplatil částku 4.388.453,65 Kč a že přesto podal oprávněný dne 3. 6. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 2348/98 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, který podáním ze dne 19. 8. 1998 vzal „po uznání vzájemných pohledávek“ částečně zpět, takže předmětem výkonu zůstala částka 187.981,- Kč a úroky z prodlení, a že dne 22. 8. 1998 vzal návrh zpět zcela. Protože tedy i co do částky 300.212,60 Kč došlo mezi účastníky k „narovnání“ ohledně vzájemných pohledávek před datem 22. 8. 1998, nelze „ve stejné věci řešit zápočty k datu 5. 1. 2002, neboť v té době již pohledávky oprávněného proti povinnému neexistovaly“. Návrh oprávněného ze dne 4. 3. 2003 na „opakovaný“ výkon rozhodnutí pro částku 4.750.000,- Kč nebyl tedy opodstatněný, neboť v té době již strany byly zcela vyrovnány. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo v napadeném výroku zrušeno a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Oprávněný napadl dovoláním rozhodnutí soudů obou stupňů, a to z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Nezpochybňuje, že souhlasil se zastavením výkonu rozhodnutí ohledně částky 4.388.453,65 Kč, je však přesvědčen o tom, že ve výkonu rozhodnutí mělo být pokračováno co do částky 361.546,35 a nikoliv do částky 300.212,60 Kč, jak uzavřel odvolací soud. Má za to, že neměla být započítána „částka dlužného nájemného od 14. 1. 1998 do 14. 4. 1998 ve výši 18.525,10 Kč“, kterou povinný uplatnil jako zápočet na dluh vůči oprávněnému, neboť v té době byl oprávněný ještě podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, tudíž „žádné nájemné“ neměl platit (Obvodní soud pro Prahu 4 totiž na rozsudku sp. zn. 15 C 263/93 z 19. 11. 1997 ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví chybně vyznačil jeho právní moc dnem 14. 1. 1998; proti tomuto rozsudku však bylo podáno odvolání a právní moci tak nabyl ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 191/2001 až dne 5. 10. 2001) a „žádný dluh na nájemném“ tak mít nemohl. Dále neměla být započítána částka 39.835,- Kč, kterou tvoří „pohledávka 30.000,- Kč a náklady právního zastoupení povinného ve výši 9.835,- Kč“ podle rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 68/94, neboť tuto částku měl oprávněný zaplatit k rukám JUDr. Horáka, což učinil, doklad o zaplacení měl, zůstal však v bytě, do nějž již nemá přístup, neboť povinný mu znemožnil byt užívat. Dále oprávněný nesouhlasí s výroky rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 25.000,- Kč, neboť návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vzal zpět co do částky 4.388.000,- Kč, a proto poplatek neměl hradit. Stejně tak není správný ani výrok usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, neboť oprávněný podával odvolání jen do částky 361.546,35 Kč, před odvolacím soudem byl úspěšný do částky 300.212,60 Kč, takže povinnost k náhradě nákladů mu neměla být ukládána. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém písemném vyjádření k dovolání povinného uvedl, že je považuje za nedůvodné.
Dovolací soud dovolání obou účastníků projednal a rozhodl o nich podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání povinného, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné a že dovolání oprávněného, pokud směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto, že výkon rozhodnutí se co do částky 4.449.787,40 Kč zastavuje, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 18.525,10 Kč (představující „dlužné nájemné od 14. 1. 1998 do 14. 4. 1998“), je přípustné podle §238 odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má v této části zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. daný tím, že otázku započtení pohledávky ve výši 18.525,10 Kč odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, a v témže rozsahu je i důvodné; jinak přípustné není.
Povinný především namítá, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jež spočívá v tom, že odvolací soud o odvolání oprávněného rozhodl věcně, ačkoli bylo podáno opožděně.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 11. 2005, č. j. 45 E 231/2003 - 120, bylo oprávněnému doručeno 2. 6. 2008 (srov. obálku na č. l. 122 versa spisu); posledním dnem patnáctidenní lhůty k podání odvolání tak bylo 17. 6. 2008. Odvolání bylo předáno k poštovní přepravě dne 12. 6. 2008 (srov. obálku na č. l. 137 spisu) a bylo tedy podáno včas (§204 o. s. ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl tudíž naplněn.
Dále povinný namítá, že vzal-li oprávněný v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 2348/98 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podáním ze dne 19. 8. 1998 „po uznání vzájemných pohledávek“ částečně zpět, takže předmětem výkonu zůstala částka 187.981,- Kč a úroky z prodlení, a dne 22. 8. 1998 vzal návrh zpět zcela, došlo mezi účastníky i ohledně částky 300.212,60 Kč, pro niž výkon rozhodnutí nebyl odvolacím soudem zastaven, k „narovnání“ ohledně vzájemných pohledávek před datem 22. 8. 1998, takže „ve stejné věci nelze řešit zápočty k datu 5. 1. 2002, neboť v té době již pohledávky oprávněného proti povinnému neexistovaly“.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vykonávací řízení (exekuční řízení) je ovládáno dispoziční zásadou; výkon rozhodnutí (exekuci) lze proto nařídit jen na návrh oprávněného, který jej může vzít částečně či zcela zpět a soud řízení částečně či zcela zastaví. Zpětvzetí (částečné zpětvzetí) návrhu (§96 o. s. ř.) na nařízení výkonu je jednostranný procesní úkon oprávněného, z jehož obsahu vyplývá, že na projednání svého návrhu zcela, popřípadě v přesně určené části, nemá zájem a že je srozuměn s tím, že o jeho návrhu nebude v tomto rozsahu rozhodnuto. To však neznamená, že by oprávněný nemohl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) znovu podat, neboť rozhodnutí soudu o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí (částečného zpětvzetí) návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nevytváří překážku věci pravomocně rozsouzené.
Narovnání (transactio) podle §585 a násl. obč. zák. je (dvoustranná či vícestranná) dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je právními vztahy novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání.
I když tedy oprávněný vzal v předcházejícím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 2348/98 na základě téhož podkladového rozhodnutí návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro 4.750.000,- Kč nejprve částečně a posléze zcela zpět, nelze z toho dovozovat, že mezi účastníky došlo k uzavření (dvoustranné) dohody o narovnání, jak se dovolatel mylně domnívá. Existenci (jiné) dohody o narovnání, která by mohla vést k zastavení výkonu rozhodnutí pro zánik práva podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., povinný v návrhu na zastavení exekuce (ani v průběhu řízení) netvrdil, natož prokazoval. Z tohoto důvodu není správná ani jeho námitka, že „nelze řešit zápočty k datu 5. 1. 2002“ z důvodu, že „v té době již pohledávky oprávněného proti povinnému neexistovaly“.
Protože vady řízení podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani další jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), nebyly povinným tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu, Nejvyšší soud dovolání povinného jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).
Oprávněný v dovolání především (stejně jako v odvolání) nesouhlasí se započtením pohledávky povinného ve výši 18.525,10 Kč (představující „dlužné nájemné od 14. 1. 1998 do 14. 4. 1998“), neboť v době, kdy měla tato pohledávka vzniknout, byl ještě podílovým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti a tudíž „žádné nájemné“ neměl hradit.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Již z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že k započtení jsou způsobilé pouze skutečně existující pohledávky, takže soud musí nejprve učinit odpovídající závěr v tomto směru. Jestliže z obsahu připojeného nalézacího spisu vyplývá, že spoluvlastníkem předmětné nemovitosti (jejímž užíváním měl dluh na „nájemném“ vzniknout) byl oprávněný až do 5. 10. 2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 1997, č. j. 15 C 263/93 - 178, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, č. j. 16 Co 191/2001 - 310, pak mu povinnost hradit „nájemné“ (správně bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného) nemohla v době od 14. 1. 1998 do 14. 4. 1998 vzniknout. Okolnost, z níž vycházel odvolací soud, že „v dopisu ze dne 20. 5. 1998 a ve svých procesních úkonech v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 2348/98 oprávněný tento zápočet výslovně uznává“, není v daném řízení s ohledem na uvedené významná.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud otázku započtení pohledávky povinného ve výši 18.525,10 Kč posoudil nesprávně, neboť se v rozporu s ustanovením §580 obč. zák. nezabýval tím, zda tato pohledávka skutečně vznikla a zda tedy vůbec mohla být předmětem započtení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto, že výkon rozhodnutí se co do částky 4.449.787,40 Kč zastavuje, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 18.525,10 Kč (představující „dlužné nájemné od 14. 1. 1998 do 14. 4. 1998“), správné, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. a dále v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc v této části vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta před středníkem o. s. ř.).
Namítá-li oprávněný dále, že na jeho pohledávku vůči povinnému neměla být započítána pohledávka povinného ve výši 39.835,- Kč, kterou tvoří částka 30.000,- Kč a dále částka 9.835,- Kč (představující přisouzené náklady řízení za právní zastoupení povinného advokátem JUDr. Horákem podle rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 68/94), neboť tyto částky k rukám jmenovaného advokáta zaplatil, nezpochybňuje tím právní posouzení věci, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že zaplacení těchto částek v řízení neprokázal. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., případně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
Dovolání oprávněného proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o soudním poplatku (výrok II.) není přípustné. Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozhodnutí o soudním poplatku v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o §237 odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí o soudním poplatku není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud ČR proto dovolání oprávněného proti tomuto výroku podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že oprávněný směřuje „dovolání“ také přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti usnesení okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu