ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1960.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1960/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věcí výkonu rozhodnutí oprávněné M. H. , proti povinným 1) Ing. T. V., CSc. , 2) Ing. E. V. a 3) Ing. L. V. , zastoupeným JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 E 68/2006, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze z 23. 10. 2006, č. j. 64 Co 408/2007-30, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 23. 10. 2006, č. j. 38 E 68/2006-13, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty povinným (§351 o. s. ř.) k vymožení jejich povinnosti zdržet se bránění dodávky studené vody do bytu oprávněné. S odvolací námitkou povinných, že exekuční titul je materiálně nevykonatelný, jelikož nalézací soud „nestanovil, co mají učinit,“ se městský soud vypořádal závěrem, že „rozsah a obsah povinností povinných je ve výroku vymezen přesně, jelikož pojem zdržet se bránění dodávky studené vody do nezaměnitelně identifikovaného bytu je zcela určitý a nevzbuzuje pochyb o tom, co mají povinní učinit, což potvrzují i sami povinní, jestliže v odvolání výslovně uvádějí, že by byli ochotni vodu pustit jako gesto dobré vůle.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali povinní dovolání, jehož přípustnost – implicite – dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za zásadně právně významnou považují otázku, „zda v případě, že je povinnému uložena povinnost zdržet se bránění dodávky studené vody do bytu oprávněné, je možné nařídit výkon tohoto rozhodnutí v případě, že splnění povinnosti je vázáno na poskytnutí součinnosti oprávněné, přičemž neposkytnutí této součinnosti by znamenalo z technického hlediska vznik nebezpečí značné škody na majetku povinných, a to vzhledem k tomu, že dodávka pitné vody má být obnovena v neodzkoušeném vodovodním rozvodu vybudovaném oprávněnou bez souhlasu povinných.“ Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v závěru odvolacího soudu o materiální vykonatelnosti k exekuci navrženého rozsudku, odůvodněném posouzením (titulem) uložené povinnosti jako „určité a nevzbuzující pochybnosti, co mají učinit.“ Stejně jako v odvolání namítají, že povinnost uložená exekučním titulem je neurčitá, neboť „zdržení se bránění dodávky studené vody do bytu oprávněné nespočívá pouze v jednom izolovaném jednání, ale v komplexním řešení problému souvisejícího s dodávkou pitné vody včetně technických opatření zajišťujících bezpečnost domu, k němuž je třeba součinnosti oprávněné.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatelé napadenému rozhodnutí sice přisuzují zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Ve zprávě NS SSR z 23. 5. 1985, Pls. 1/85, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1985 pod poř. č. 37 (jejíž některé závěry jsou použitelné i pro exekuční tituly vydané podle ustanovení §126 občanského zákoníku aplikovaného analogicky k ochraně nájemce) bylo zdůrazněno (s 147, 148/335, 336), že ve výroku rozsudku vydaného na základě tehdejšího ustanovení §130a odst. 1, nyní §127 odst. 1 občanského zákoníku, nelze určit, jaká konkrétní opatření má žalovaný učinit. Zda jsou opatření učiněná povinným dostačující, je podle názoru Nejvyššího soudu možno řešit teprve v řízení vykonávacím. Rozsudek ukládající povinnost něčeho se zdržet má ten význam, že oprávněná osoba může proti každému rušení stejného druhu navrhnout soudní výkon rozhodnutí na základě téhož rozsudku podle §351 o. s. ř. Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o materiální vykonatelnosti exekučního titulu je s uvedenou judikaturou v souladu.
Ve zprávě z 29. 12. 1984, Cpj 51/84, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1986, pod poř. č. 45, Nejvyšší soud vysvětlil (s 192/496) , že na vlastníkovi či jiné oprávněné osobě bude, aby si sám zvolil opatření, jímž zamezí dalšímu obtěžování souseda, případně ohrožování výkonu jeho práv. Zda povinný zvolil postačující opatření, bude soud zkoumat při rozhodování o jeho návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (bude-li podán), nikoli ve stadiu jeho nařizování. Z uvedeného plyne, že povinnými k dovolacímu přezkumu nabídnutá otázka nemůže mít zásadní význam již proto, že je relevantní teprve v dalším stadiu vykonávacího řízení, zahájeném k návrhu na zastavení výkonu. Pokud jde o námitku nedostatku součinnosti oprávněné, ta nemá oporu v obsahu exekučního titulu, jelikož ten žádnou vzájemnou povinnost ve smyslu ustanovení §262 odst. 1 o. s. ř. ani jakoukoli povinnost součinnosti oprávněné neukládá.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu