ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2030.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2030/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věcí výkonu rozhodnutí oprávněných a) M. D. , b) M. D. proti povinným 1) A. K. , 2) M. M. , 3) PhDr. I. M. , 4) E. H. , 5) P. Š. , všem zastoupeným JUDr. Lenkou Imlaufovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Samcova 11, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 345/2008, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 10. 2008, č. j. 29 Co 370/2008-34, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 18. 6. 2008, č. j. 34 E 345/2008-16, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty povinným (§351 o. s. ř.) k vymožení jejich povinnosti „zdržet se obtěžování žalobců hlukem nad zákonnou míru hygienických limitů.“ Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že soud při nařízení výkonu rozhodnutí podle §351 o. s. ř. nezkoumá, zda povinný uloženou povinnost splnil, a vychází z tvrzení oprávněného. Jestliže povinní uloženou povinnost splnili, mohou navrhnout zastavení výkonu rozhodnutí, což v daném případě učinili.
V dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odůvodňují názorem, že „tato věc je v jiných případech soudy rozhodována rozdílně,“ povinní namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v tom, že výkon rozhodnutí byl – podle jejich názoru v rozporu s ustanovením §251 o. s. ř. – nařízen pro jednání (jímž porušili svou povinnost zdržet se obtěžování oprávněných), jehož se dopustili 31. 1. 2008, tedy v době, kdy exekuční titul sice byl (dnem 17. 1. 2008) pravomocný, nikoli však vykonatelný. Oprávnění sice podali návrh na nařízení výkonu rozhodnutí až poté, co exekuční titul nabyl vykonatelnosti, avšak „za období, kdy měla platit přednost dobrovolnosti plnění před povinností k plnění uloženou soudem.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatelé napadenému rozhodnutí sice přisuzují zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Předně nutno zdůraznit, že skutkové tvrzení dovolatelů, podle nichž byl výkon rozhodnutí nařízen v důsledku jejich porušení omisívní povinnosti, jehož se měli dopustit – jen – dne 31. 1. 2008, nemá oporu ve spisu; návrh na nařízení výkonu rozhodnutí totiž obsahuje tvrzení, že povinní porušili svou povinnost nejen 31. 1. a 1. 2. 2008, ale také, a to opakovaně, v měsíci únoru téhož roku (viz text návrhu „...od uvedeného dne během února byl zde hluk v noci mnohokrát...“), tedy i poté, co exekuční titul již byl (dnem 17. 2. 2008) vykonatelný. Výkon rozhodnutí pak soud prvního stupně nařídil na základě návrhu jako celku, tedy všech dílčích skutkových tvrzení (včetně časového vymezení období, v němž mělo k jednotlivým rušebním zásahům docházet) v něm obsažených. Městský soud pak jeho rozhodnutí (k odvolání, v němž povinní tvrzení oprávněných, že ti byli hlukem rušeni i v měsíci únoru 2008, nijak nepopírali) potvrdil i s odůvodněním, že exekuční soud vychází pouze z tvrzení oprávněných, v daném případě tedy i z jejich tvrzení, že povinní porušili svou povinnost zdržet se obtěžování i v měsíci únoru 2008 . Tento závěr je v plném souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod poř. č. 21).
Ve zprávě z 29. 12. 1984, Cpj 51/84, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1986, pod poř. č. 45, Nejvyšší soud vysvětlil (s 192/496), že na vlastníkovi či jiné oprávněné osobě bude, aby si sám zvolil opatření, jímž zamezí dalšímu obtěžování souseda, případně ohrožování výkonu jeho práv. Zda povinný zvolil postačující opatření, bude soud zkoumat při rozhodování o jeho návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (bude-li podán), nikoli ve stadiu jeho nařizování. Z uvedeného plyne, že v souladu s judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že námitku splnění povinnosti lze relevantně uplatnit teprve v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněným, jež by jinak měli na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu