ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2047.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2047/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. S. , zastoupeného JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti povinnému K. S. , zastoupeného JUDr. Pavlínou Pomijivou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, pro částku 285.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 Nc 7166/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 4. 12. 2008, č. j. 24 Co 2304/2008-105, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením z 1. 8. 2008, č. j. 17 Nc 7166/2007-30, okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. s odůvodněním, že podle sdělení soudního exekutora dosud nebyly zaplaceny náklady exekuce (§55a exekučního řádu).
K odvolání povinného krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci – pro částku 446.518,- Kč (z čehož 412.980,- Kč povinný zaplatil oprávněnému 21. 1. 2008 poukázkami a 33.600,- Kč bylo sraženo z důchodu povinného v období od července 2007 do prosince 2008 na základě exekučního příkazu) – podle §268 odst. 1 písm. g), odst. 4 o. s. ř. částečně zastavil s tím, že exekuce bude nadále vedena pro zbytek nákladů soudního exekutora ve výši 1.298,60 Kč a další náklady exekuce, které případně ještě vzniknou (výrok I.), a oprávněného zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení o zastavení exekuce v částce 7.021,- Kč (výrok II.). Pokud jde o odměnu soudního exekutora, pro účely určení její výše soud považoval (s odkazem na nález Ústavního soudu z 21. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2947/07) za exekucí vymožené plnění pouze částku 33.600,- Kč sraženou z důchodu povinného na základě exekučního příkazu, zatímco „ohledně částky 412.918,- Kč zaplacené povinným oprávněnému 21. 1. 2008, tedy sice až v průběhu exekučního řízení, avšak před vlastním provedením exekuce“ přiznal exekutorovi odměnu jako při zastavení exekuce.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež spatřuje v – podle něho – nesprávném právním závěru odvolacího soudu, že „za zbylou část, jež byla povinným zaplacena dobrovolně, náleží soudnímu exekutorovi odměna stanovená podle §11 odst. 3 cit. vyhl. ve výši 3.000,- Kč.“ Zdůrazňuje, že exekuce byla nařízena 9. 3. 2007, a že povinný mu částku 412.918,- Kč zaplatil až 21. 1. 2008, tedy teprve po vydání exekučního příkazu z 9. 1. 2008, č. j. 125 Ex 144/07-21, prodejem spoluvlastnického podílu k nemovitostem, z čehož dovozuje, že nešlo o plnění dobrovolné (jak je nesprávně kvalifikuje odvolací soud), nýbrž učiněné pod hrozbou srážek z důchodu a prodeje spoluvlastnického podílu na nemovitostech (prožež má také za nepřípadný odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu). Stanovení výše nákladů exekuce odvolacím soudem proto považuje za nesprávné a exekuce tudíž zastavena být neměla, oprávněnému proto „není jasné, v čem konkrétně spočívá procesní úspěch povinného stále ještě exekuovaného pro částku splatnou 16. 12. 2006, resp. náklady exekuce v souvislosti s vymáháním pohledávky vzniklé, který by mohl vést k povinnosti oprávněného hradit náklady řízení o zastavení exekuce. Oprávněného se řízení s výjimkou jeho nákladů vlastně ani netýká.“ Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce povinnému s odkazem na jeho úspěch nelze podle názoru oprávněného aplikovat bez dalšího ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., jelikož podstatné je to, že exekuce byla nařízena důvodně a k jejímu částečnému zastavení pak nedošlo z důvodu procesního zavinění na straně oprávněného; také výrok o náhradě nákladů řízení o částečném zastavení exekuce je proto nesprávný.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií /dovolání je nebo není přípustné jako takové/, která se zásadně /s modifikací dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř./ neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, jenž se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
V souzené věci však oprávněný, jehož pohledávka s příslušenstvím byla v plném rozsahu uspokojena, v důsledku měnícího rozhodnutí odvolacího soudu žádnou újmu neutrpěl, takže nelze uvažovat o tom, že by případným zrušením napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení došlo ke zlepšení jeho postavení (tato situace je ostatně v dovolání vystižena, uvádí-li se v něm, že „oprávněného se řízení s výjimkou jeho nákladů vlastně ani netýká“); výrok o náhradě nákladů řízení je pak již jen procesním důsledkem rozhodnutí ve věci samé.
Z uvedeného plyne, že z pohledu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. je dovolání subjektivně nepřípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 28).
Směřovalo-li dovolání výslovně i do výroku o nákladech řízení o zastavení exekuce, není přípustné (nyní objektivně) ani v této části. Přípustnost podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. není dána proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a podle §237 odst. 1 o.s.ř. proto, že usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).
Poněvadž tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu