ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.240.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 240/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, Územní pracoviště Teplice, se sídlem v Teplicích, 28. října 975/23, proti povinnému Mgr. V. P. , identifikační číslo osoby 104 52 630, pro 125.103,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 14 Nc 10823/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2006, č.j. 9 Co 382/2006 - 27, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil usnesení ze dne 14. 6. 2005, č. j. 14 Nc 10823/2005 - 3, (v záhlaví usnesení krajského soudu nesprávně uvedeno datum 14. 6. 1005), jímž Okresní soud v Teplicích nařídil podle platebních výměrů OP VZP Teplice ze dne 7. 2. 2001, č. 2140100130, ze dne 13. 11. 2000, č. 4140000343, ze dne 27. 4. 2004, č. 4240400598, a ze dne 27. 4. 2004, č. 2140400599, k uspokojení celkové pohledávky oprávněné ve výši 125.103,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil JUDr. Jiřího Doležala, soudního exekutora se sídlem v Plzni. Odvolací soud uzavřel, že povinný v odvolání nenamítal skutečnosti, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce, kromě námitky, že platební výměr ze dne 7. 2. 2001 není vykonatelný. Tuto jeho námitku neshledal krajský soud důvodnou, neboť - jak vyplývá z obsahu spisu - povinný podal proti tomuto výměru dne 24. 2. 2001 odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozhodčím orgánem VZP ČR rozhodnutím ze dne 8. 6. 2004, č. j. 9240/01/Va, tak, že bylo zamítnuto pro opožděnost (právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 6. 9. 2004). Předpoklady pro nařízení exekuce byly tudíž splněny.
Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a §238a odst. 1 písm. c) a d) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadní po právní stránce označil otázku „porušení procesních podmínek a zatížení řízení vadami soudy obou stupňů, spočívajících v porušení právních povinností, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nepřihlédly dle §103 OSŘ ve spojení s §38 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. a s §49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. k tomu, že byly v exekuční věci porušeny podmínky řízení, neučinily vhodná opatření k jejich odstranění podle §104 OSŘ, nedostatky procesních podmínek a právní vady neodstranily a v rozporu s ust. §104 odst. 2 OSŘ nesprávně rozhodly ve věci“. Odvolacímu soudu vytýká, že „porušil právní povinnost tím, že ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.“ Nezjistil totiž, že „nejsou splněny formální a materiální podmínky vykonatelného rozhodnutí dle §251 OSŘ, spočívající m.j. v porušení lhůt pro rozhodování Rozhodčím orgánem Všeobecné zdravotní pojišťovny jako odvolacího orgánu při rozhodování o odvolání povinného ze dne 24. 2. 2001 proti platebnímu výměru č. 2140100130, který tímto porušil právní povinnost dle §49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.“. Rozhodnutí o odvolání ze dne 8. 6. 2004, č. j. 9240/01/Va, ovšem nebylo povinnému doručeno. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Oprávněná ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že exekuce na majetek povinného byla nařízena po právu podle pravomocných a vykonatelných platebních výměrů OP VZP, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, který má právnické vzdělání, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Povinný sice v dovolání označil otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), na základě jeho námitek však k tomuto závěru nelze dospět.
Dovolatel předně zpochybnil závěr odvolacího soudu, že platební výměr OP VZP Teplice ze dne 7. 2. 2001, č. 2140100130, je formálně vykonatelný, a to námitkou, že mu nebylo doručeno rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 8. 6. 2004, č.j. 9240/01/Va. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V posuzované věci šlo především o zjištění, že povinnému byl označený platební rozkaz doručen a že tak nabyl právní moci a vykonatelnosti. Nesprávnost, případně neúplnost tohoto skutkového zjištění, pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za použití prvního z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že zjištění odvolacího soudu ohledně doručení uvedeného exekučního titulu je nesprávné, neboť mu nebylo doručeno. I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; okolnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, totiž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [§238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.] nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005). Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud při posouzení otázky formální vykonatelnosti exekučního titulu vycházel - stejně jako oprávněná - z doložky právní moci dnem 6. 9. 2004, vyznačené na rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 8. 6. 2004, č.j. 9240/01/Va, a z doručenky prokazující doručení zásilky povinnému uložením na poště (viz §24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, správní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2005, tj. ve znění rozhodném v době doručování exekučního titulu, podle kterého platilo, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl).
Ke zbývajícím námitkám dovolatele je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do vykonávacího (exekučního) řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 123, a usnesení téhož soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 4862/2007).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu