ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2501.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2501/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) Z. N. a b) M. G. , proti povinnému E. H. , zastoupenému JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 72, pro 72.030,- Kč a 108,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 6036/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 29. 10. 2008, č. j. 40 Co 1115/2008-25, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením z 21. 7. 2008, č. j. 47 Nc 6036/2008-17, okresní soud nařídil podle svého rozsudku z 22. 11. 2004, č. j. 16 C 205/94-166, a podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 12. 2. 2008, č. j. 12 Co 1008/2006-210, exekuci k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 72.030,- Kč „k rukám společným a nerozdílným“ a k uspokojení pohledávky oprávněného a) ve výši 108,- Kč, jakož i pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny.
Napadeným rozhodnutím krajský soud uvedené usnesení okresního soudu „změnil“ tak, že exekuci podle rozsudku Okresního soudu v Olomouci z 22. 11. 2004, č. j. 16 C 205/94-166, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 12. 2. 2008, č. j. 12 Co 1008/2006-210, nařídil k uspokojení pohledávek oprávněných ve výši 18.007,50 Kč u každého z nich , a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, a návrh na nařízení exekuce podle týchž titulů pro uspokojení pohledávky obou oprávněných „v rozsahu částky 36.015,- Kč k rukám společným a nerozdílným“ zamítl. Jak plyne z odůvodnění jeho usnesení, především učinil skutkové zjištění z vykonávaného rozsudku krajského soudu, že v průběhu nalézacího řízení bylo usnesením z 21. 3. 2006, č. j. 16 C 205/94-187, tedy (rok a čtyři měsíce) po vydání rozsudku soudu prvního stupně, rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno na místě původní žalované D. K. s jejími dědici MUDr. J. N., Z. N. (zde oprávněným a/), H. P., a M. G. (zde oprávněnou b/). Jak je patrno z obsahu spisu (č. l. 10 versa), v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku krajský soud výslovně uvedl, že okresní soud vydáním usnesení podle §107 odst. 1 o. s. ř. „bezchybným procesním postupem napravil objektivně existující vadu“ spočívající v tom, že ačkoli D. K. dne 15. 11. 2004 zemřela, soud ji v rozsudku vydaném 22. 11. 2004, tedy po její smrti, stále uváděl jako žalovanou, aniž rozhodl o procesním nástupnictví. Podle odvolacího exekučního soudu byl k exekuci navržený rozsudek okresního soudu vydán ve prospěch jednoho věřitele s tím, že exekuční titul byl krajským soudem potvrzen jako věcně správný, a to ve prospěch již čtyř oprávněných (procesních nástupců původní žalované, jejichž okruh byl vymezen okruhem dědiců vyplývajícím z příslušných dědických řízení sp. zn. 65 D 1196/2004 a 66 D 848/2005). Výrok, jímž byla povinnému (jako procesně neúspěšnému žalobci) uložena povinnost k zaplacení vymáhané pohledávky (náhrady nákladů nalézacího řízení) v celkové výši 72.030,- Kč, je podle odvolacího soudu nutno interpretovat již ve prospěch čtyř věřitelů, byť právo na plnění „bylo původně verifikováno toliko osobou žalované D. K..“ Pokud jde o otázku, zda jsou oprávnění Z. N. a M. G. solidárními věřiteli či nikoli, odvolací soud s poukazem na ustanovení §512 odst. 1 část věty za středníkem občanského zákoníku uzavřel, že i když ustanovení §40 odst. 3 exekučního řádu na práva více věřitelů nedopadá, vykonávaný rozsudek netrpí nedostatkem materiální vykonatelnosti jen proto, že povinný byl zavázán zaplatit dluh více věřitelům, „aniž přitom bylo stanoveno, má-li být plněno solidárně či děleně a případně s jakými podíly.“ Každý z věřitelů „má tedy samostatnou vlastní pohledávku vůči témuž dlužníkovi, která tvoří jen určitý podíl z celého závazku.“ Nejsou-li podíly věřitelů na celkovém dluhu stanoveny dohodou, platí, že jsou stejné. Z uvedeného tedy podle odvolacího soudu plyne, že i když se pro předmětný rozsudek ustanovení §40 odst. 3 exekučního řádu neuplatní, je na druhé straně právě s ohledem na výše uvedené hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku (podle něhož má-li dlužník splnit dluh více věřitelům a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl) nutno per analogian dovodit, že dlužník je povinen plnit věřitelům stejným dílem. Za této situace pak náleží každému ze čtyř dědiců po D. K., a tedy i oprávněným a) a b), podíl v rozsahu jedné čtvrtiny z částky 72.030,- Kč, tj. 18.007,50 Kč, a pouze v rozsahu této částky je každý z věřitelů oprávněn vymáhat dluh vůči povinnému.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný, posuzováno podle obsahu dovolání, namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje především v závěru odvolacího soudu, že oprávnění Z. N. a M. G. osvědčili podle §36 odst. 4 exekučního řádu, že u nich došlo v jejich prospěch k přechodu vymáhané pohledávky D. K., každému jednou čtvrtinou. Tento přechod odvolací soud podle názoru povinného „dovodil vyhodnocením obsahu dědického spisu a okruhu dědiců bez toho, že předmětem dědického řízení zřejmě nebyla zmiňovaná pohledávka zůstavitelky D. K. a její vypořádání mezi dědici.“ Dovolatel má zato, že „přechod pohledávky nebyl osvědčen dostatečně konkrétním způsobem, neboť pro úvahu soudu, že každý z dědiců zdědil jednu čtvrtinu zůstavitelčiny pohledávky, není dostatek podkladů a soud nemůže v exekučním řízení tuto problematiku řešit jako předběžnou otázku.“ Podle jeho názoru „bylo na navrhovatelích, aby případně po podání návrhu na nařízení exekuce podali ještě návrh na dodatečné projednání dědictví ohledně předmětné pohledávky zůstavitelky a teprve podle výsledku dědického řízení by bylo možno jednoznačným způsobem rozhodnout o návrhu na nařízení exekuce.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu – a o takové, nazíráno z hlediska posouzení práv a povinností účastníků v napadeném vyhovujícím výroku, jde – usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však povinný – jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabýval vůbec – tuto svou základní povinnost nesplnil.
Pokud jde o jeho dovolací námitku, že oprávnění (ve formálním slova smyslu, tedy osoby, jež podaly návrh na nařízení exekuce) neprokázali přechod (části) pohledávky z původní žalované na ně způsobem předepsaným ustanovením §36 odst. 4 exekučního řádu, ta je nepřípadná, jelikož v souzené věci k přechodu práva ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 exekučního řádu nedošlo po vydání exekučního titulu , za nějž ovšem nelze považovat jen rozsudek okresního soudu z 22. 11. 2004 samotný, nýbrž tento rozsudek ve znění potvrzujícího rozsudku krajského soudu vydaného 12. 2. 2008, tedy po smrti původní žalované (jejíž pohledávka na dědice, a tedy i na oprávněné, přešla dnem její smrti, tj. 15. 11. 2004, tudíž za trvání nalézacího řízení), ve kterém již byli jako žalovaní označeni právní nástupci, tedy dědici původní žalované.
V souzené věci tak nejde o případ upravený ustanovením §36 odst. 3 exekučního řádu, kdy by exekuce byla nařizována – řečeno slovy uvedeného ustanovení – „ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný“, jelikož návrh na nařízení exekuce podali oprávnění Z. N. a M. G., tedy osoby, které jsou v exekučním titulu, jímž je rozsudek okresního soudu ve znění rozsudku krajského soudu (viz výše), označeny jako dva z (celkem) čtyř oprávněných. Z uvedeného plyne, že prokazování přechodu práva kvalifikovaným způsobem předepsaným ustanovením §36 odst. 4 exekučního řádu nebylo třeba.
Vzhledem k uvedenému je nepřípadná také námitka, že „pro úvahu soudu, že každý z dědiců zdědil jednu čtvrtinu zůstavitelčiny pohledávky, není dostatek podkladů a soud nemůže v exekučním řízení tuto problematiku řešit jako předběžnou otázku,“ směřující proti závěru odvolacího soudu dovozenému z ustanovení §512 odst. 1 části věty před středníkem občanského zákoníku (viz též např. Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, 1538 s, vysvětl. č. 2), jenž je ostatně v souladu s judikaturou (usnesením Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 453/2008, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 2009 pod poř. č. 82).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu