ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2845.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2845/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Pozemkového fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, identifikační číslo osoby 45797072, zastoupené JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti povinné Z. G. , pro částku 2.547.406,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 E 142/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 1. 2009, č. j. 10 Co 510/2008-75, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 1. 2009, č. j. 10 Co 510/2008-75, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem z 15. 8. 2008, č. j. 50 E 142/2003-59, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněné potvrdil usnesení z 15. 8. 2008, č. j. 50 E 142/2003-59, jímž okresní soud podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením z 8. 3. 2007, č. j. 50 E 142/2003-25, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zrušil výrok o náhradě nákladů řízení obsažený pod bodem IV. usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, že výkon rozhodnutí byl v pořadí v prvém vykonávacím řízení, zahájeném k návrhu oprávněné doručenému soudu 8. 4. 2003, nařízený až usnesením z 8. 3. 2007, č. j. 50 E 142/2003-25, pravomocným 23. 5. 2007, tedy teprve poté, co v pořadí v druhém, exekučním řízení, zahájeném k návrhu České konsolidační agentury z 19. 4. 2004 byla exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, nařízena usnesením z 27. 4. 2004, č. j. 42 Nc 7050/2004-13, pravomocným 29. 5. 2004, a poté, co byl vydán exekuční příkaz prodejem týchž nemovitostí ze 7. 9. 2004, č. j. Ex-573/2004-P 01, pravomocný dne 10. 9. 2004. Podle odvolací soudu soud prvního stupně postupoval správně, jestliže s poukazem na ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu aplikoval obecný právní předpis, tj. občanský soudní řád, „když exekuční řád nemá žádné speciální ustanovení týkající se prodeje téže nemovitosti při výkonu rozhodnutí a při nařízené exekuci, kde již bylo rozhodnuto o způsobu jejího provedení prodejem stejné nemovitosti.“ Podle odvolacího soudu nelze přisvědčit oprávněné, že zákon otázku souběhu probíhajících řízení neřeší, naopak tato otázka je vyřešena občanským soudním řádem, „z jehož ustanovení nepochybně vyplývá, že není možné, aby táž nemovitost (popřípadě nemovitosti, jak je tomu v posuzované věci) byla dražena ve dvou souběžně probíhajících řízeních bez ohledu na to, kdo je v obou řízeních oprávněným a povinným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena dosud judikaturou vyšších soudů nevyřešená otázka, jak posuzovat situaci, kdy dojde ke kolizi výkonu rozhodnutí nařízeného a prováděného soudem a současně exekuce nařízené soudem a prováděné soudním exekutorem prodejem totožných nemovitostí téhož povinného, když vykonávací řízení prováděné soudem je zahájeno dříve než exekuční řízení prováděné soudním exekutorem, kdy však v rámci exekučního řízení soud nařídí exekuci dříve než je nařízen výkon rozhodnutí, po nařízení exekuce exekutor vydá exekuční příkaz na prodej nemovitostí a poté soud výkon rozhodnutí zastaví pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §335 odst. 2 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) oprávněná spatřuje v závěru odvolacího soudu, že v pořadí první vykonávací řízení nutno z úřední povinnosti zastavit s odůvodněním, že výkon rozhodnutí v tomto řízení byl nařízen až po nařízení exekuce podle exekučního řádu a po vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí, byť řízení o exekuci podle exekučního řádu bylo zahájeno (o rok) později než řízení o výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o. s. ř.), daný tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§237 odst. 3 o. s. ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu, že při souběhu výkonu rozhodnutí a exekuce je třeba podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit výkon rozhodnutí nařízený po nařízení exekuce a vydání exekučního příkazu, i když řízení o výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu bylo zahájeno dříve než řízení exekuční.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale také – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání je důvodné.
Předně je třeba připomenout, že Nejvyšší soud ve svém usnesení, uveřejněném pod č. 2/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že předmětem úpravy obsažené v zákoně č. 119/2001 Sb. není postup soudů v případech souběhu výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, nařízeného i prováděného soudem, s exekucí podle zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2009, nařízenou soudem a prováděnou soudním exekutorem, ale při souběhu „exekuce“ nařizované soudem a prováděné soudem nebo podle zákona č. 120/2001 Sb. soudním exekutorem na jedné straně, a „exekuce“ daňové podle zákona č. 337/1992 Sb. nebo správní na straně druhé.
Nejvyšší soud také již ve svém rozhodnutí ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1673/2006 (v němž řešil souběh dvou řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podle §335 a násl. o. s. ř.), vysvětlil, že z právní úpravy výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti vyplývá, že nemůže současně probíhat více řízení o výkon rozhodnutí prodejem stejné nemovitosti. Tutéž nemovitost nelze prodat ve dvou dražbách. Návrh dalšího oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti, podaný u příslušného soudu dříve, než soud pravomocně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, zákon považuje za přistoupení k řízení dříve zahájenému. Má-li oprávněný a ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, proti povinnému jinou pohledávku, která mu byla přiznána rozhodnutím, smírem nebo jiným titulem uvedeným v §274 o.s.ř. po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, a požaduje-li její uspokojení prodejem téže nemovitosti, může ji (a musí) přihlásit do rozvrhu v již nařízeném výkonu rozhodnutí týkajícím se prodeje této nemovitosti. Nejvyšší soud proto v této souvislosti konstatoval, že - nelze-li souběh řízení řešit podle zákona č. 119/2001 Sb.- je třeba postupovat tak, že v pořadí další výkon rozhodnutí prodejem téže nemovitosti povinného se nenařídí, a byl-li již nařízen, musí být zastaven podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (v obdobné věci viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 14/2001).
Shora uvedený závěr Nejvyšší soud přijal i pro případ souběhu výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí podle §335 a násl. o. s. ř. a exekuce prodejem nemovitostí podle §66 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení téhož soudu z 5. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2395/2009).
V žádném z uvedených ani v jiném usnesení Nejvyššího soudu však nebyla rozhodována věc, kdy by výkon rozhodnutí byl zastaven podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proto, že již předtím byla nařízena exekuce podle exekučního řádu (a byl vydán exekuční příkaz k prodeji týchž nemovitostí), v případě, že by tento (posléze zastavený) výkon rozhodnutí byl nařízen v řízení zahájeném (podáním návrhu) jako v pořadí prvém.
Z ustanovení §335a odst. 1 o. s. ř. podle něhož je pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí rozhodující stav v době zahájení řízení (tedy ke dni podání návrhu, viz usnesení Nejvyššího soudu z 20. 9.2000, sp. zn. 21 Cdo 2125/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000 pod poř. č. 138), plyne, že oprávněná, jež návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podala 8. 4. 2003, je věřitelkou s lepším pořadím než Česká konsolidační agentura, která návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu podala 19. 4. 2004, tedy o rok později. Jestliže soudní exekutor přesto dne 7. 9. 2004 vydal exekuční příkaz k prodeji týchž nemovitostí (k jejichž prodeji směřoval návrh na nařízení výkonu rozhodnutí), učinil tak v rozporu s ustanovením §335a, a tato okolnost nemůže být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného v řízení sp. zn. 50 E 142/2003, zahájeném dříve než řízení exekuční sp. zn. 42 Nc 7050/2004.
Výkon rozhodnutí může být zastaven podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (kromě jiných důvodů, jimiž mohou být vady exekučního titulu, rušivé okolnosti při provádění výkonu či specifické jednání povinného) také proto, že výkon je nepřípustný pro pochybení při nařízení výkonu (Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Praha, Linde, 2004, 387 s). V daném případě však k pochybení nedošlo při nařízení výkonu rozhodnutí v řízení sp. zn. 50 E 142/2003, nýbrž v řízení exekučním sp. zn. 42 Nc 7050/2004, a to vydáním exekučního příkazu (k prodeji týchž nemovitostí), který má podle §47 odst. 2 exekučního řádu účinky nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí podle občanského soudního řádu.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), aniž se musel zabývat dalšími argumenty dovolání, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu