ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2925.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2925/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně Z. K. , zastoupené JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská třída 22, proti žalovaným 1) CORSAIR (Luxembourg) N°11 S.A. , se sídlem: L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucembursko, identifikační číslo osoby 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, 2) České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 62/1929, identifikační číslo osoby 45244782, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 312/2002, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 30. 10. 2008, č. j. 56 Co 130/2008-193, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 30. 10. 2008, č. j. 56 Co 130/2008-193, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 25. 9. 2007, č. j. 33 C 312/2002-154, ve spojení s usnesením z 19. 12. 2007, č. j. 33 C 312/2002-159, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 25. 9. 2007, č. j. 33 C 312/2002-154, jímž okresní soud vyloučil z výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením z 30. 11. 2001, č. j. 90 E 372/2001-11 (zřízením soudcovského zástavního práva) žalobkynin spoluvlastnický podíl k tam specifikovaným nemovitostem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku (výrok III. doplňujícího usnesení). Uzavřel, že nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela (ve vykonávacím řízení povinného), zrušené rozsudkem okresního soudu z 3. 1. 1995 sp. zn. 280/94, pravomocným 28. 2. téhož roku, vypořádáno dohodou ani rozhodnutím soudu, staly se exekucí dotčené nemovitosti (v důsledku fikce upravené v ustanovení §149 odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 /dále též jen „obč. zák“/) uplynutím tříleté lhůty, tedy dnem 1. 3. 1998, podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a jejího manžela. Protože ustanovení §262a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 se s ohledem na bod 28. přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uplatnit nemůže (BSM zaniklo a bylo i „vypořádáno“ /byť fikcí/ před účinností zákona č. 91/1998 Sb., jímž byl od 1. 8. 1998 novelizován občanský zákoník), spoluvlastnický podíl žalované, uzavírá odvolací soud, výkonem rozhodnutí postihnout nelze.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že níže vymezená právní otázka „není řešena v souladu s autoritativními rozhodnutími Nejvyššího soudu a odvolacími soudy je řešena odlišně, v rozporu s hmotným právem), 1. žalovaná namítá, že při rozhodování o tom, zda majetek, který náležel do BSM a který byl po jeho zrušení rozhodnutím soudu vypořádán zákonnou fikcí, lze postihnout výkonem rozhodnutí, a to podle ustanovení §147 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1998 (při zohlednění čl. 28 části 12. hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb.), což však odvolací soud neučinil. Dospěl-li totiž k závěru, že ustanovení §262a o. s. ř. v důsledku jeho účinnosti teprve od 1. 1. 2001 na případy zrušení BSM a jeho vypořádání provedeného do 31. 7. 1998 aplikovat nelze, byl povinen zabývat se komplexní úpravou BSM, přičemž i kdyby ustanovení §262a o. s. ř. použitelné nebylo, nelze opomenout ustanovení §143a ve spojení s ustanovením §147 občanského zákoníku účinného do 31. 7. 1998. Dovolatelka tedy uzavírá, že odvolací soud „činí právní závěry pouze a jen co do nemožnosti aplikace ustanovení §262a o. s. ř., aniž by však učinil závěr, které konkrétní ustanovení je ve skutečnosti na konkrétní případ nutno použít.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Dovolání (přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou), byť v určitém, níže vysvětleném směru neopodstatněné, je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že v důsledku nemožnosti aplikace ustanovení §262a o. s. ř., účinného teprve od 1. 1. 2001, spoluvlastnický podíl žalované, výkonem rozhodnutí postihnout nelze a že je tudíž namístě excindační žalobě vyhovět.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Odvolací soud vyhovění vylučovací žalobě odůvodnil – pouze – nemožností aplikace ustanovení §262a o. s. ř. účinného od 1. 1. 2001, vyloučené přechodným ustanovením bodu 28 části dvanácté hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., aniž se však zabýval otázkou, zda předpisy účinné před 1. 8. 1998 (ne)obsahovaly úpravu stejnou či obdobnou té, kterou ustanovením §262a zavedla novela občanského soudního řádu provedená s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., jinými slovy, řečeno konkrétně, nevysvětlil již (mínil-li žalobě vyhovět), proč se neuplatní ustanovení §147 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998, podle nějž pohledávka věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V tomto směru je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem – a v tomto ohledu (avšak jen v něm) nutno přisvědčit argumentaci dovolatelky – neúplné a tedy nesprávné.
Na druhé straně nelze nevzít v úvahu okolnost, že tak, jako k výkladu ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. judikatura (v usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2004) dovodila, že k vymožení závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno , existuje i k výkladu ustanovení §147 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 (obsahem obdobného první větě ustanovení §262a o. s. ř.) odpovídající starší judikatura. V usnesení z 24. 11. 1972, sp. zn. 5 Co 620/72, publikovaném v téže sbírce pod č. 58/73, zaujal Krajský soud v Ústí nad Labem názor, že pro pohledávku věřitele i jen jednoho z bývalých manželů, která vznikla za trvání manželství, lze nařídit výkon rozhodnutí prodejem věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví (zde Nejvyšší soud poznamenává, že stejně jako v předchozím judikátu jen tehdy) , nebylo-li jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu dosud provedeno . V tomto ohledu by tedy dovolání bylo z právě uvedeného důvodu neopodstatněné, jelikož v souzené věci bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů v době zahájení vykonávacího řízení (24. 5. 2001) již více než tři roky, dnem 1. 3. 1998 (fikcí) „vypořádáno“.
Dovolání však přesto důvodnost – a to v části argumentující ustanovením §143a občanského zákoníku – upřít nelze. K výkladu tohoto ustanovení Nejvyšší soud zaujal závěr v rozsudku z 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, na nějž – byť v jiné souvislosti – žalobkyně v dovolání (viz. jeho strana 6 a 7 na čl. 217 a 218) odkazuje. V tomto rozsudku (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2005), použitelném nejen pro případy zúžení SJM, ale i vypořádání BSM, a to i fikcí podle §149 odst. 4 občanského zákoníku, po jeho předchozím zrušení podle §148a odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31. 7. 1998 (viz odůvodnění rozsudku z 31. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1849/06), Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil závěr, že žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů.
O takovýto případ jde v souzené věci, kdy (ve vykonávacím řízení sp. zn. 90 E 372/2001) vymáhaná pohledávka věřitele žalobkynina manžela (České spořitelny, a. s.) vznikla na základě smlouvy o úvěru z 27. 1. 1992 (viz. č. l. 114, 117), tedy více než tři roky před zrušením BSM (rozsudek podle §148a odst. 2 občanského zákoníku z 3. 1. 1995 nabyl právní moci 28. 2. téhož roku) a tedy více než šest let před jeho vypořádáním podle §149 odst. 4 občanského zákoníku.
Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné; protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu