ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3005.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3005/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně J. Z. , zastoupené Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská 22, proti žalované ASSET PARK s.r.o. , v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 121/1658, identifikační číslo osoby 27924661, o vyloučení jiných majetkových práv z exekuce, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 163/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28. 11. 2008, č. j. 11 Co 532/2008-106, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek z 8. 7. 2008, č. j. 11 C 163/2007-83 (jímž okresní soud vyloučil členská práva a povinnosti žalobkyně ve Stavebním bytovém družstvu Vsetín, Štěpánská 967, z exekuce nařízené a vedené proti jejímu manželu R. Z. k vymožení pohledávky žalované /v exekučním řízení oprávněné/ vzniklé za trvání manželství žalobkyně s povinným), tak, že vylučovací žalobu zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že byla-li smlouva o vypořádání BSM z 25. 7. 1998 s dodatkem z 26. 7. téhož roku uzavřena přede dnem 4. 8. 1998, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně z 24. 7. 1998, č. j. 10 C 151/98-10, jímž bylo bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a povinného podle §148a odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 zrušeno, je tato smlouva neplatná. Protože BSM (pravomocně) nezaniklo do 31. 7. 1998, nýbrž až 4. 8. téhož roku, neuplatní se přechodné ustanovení bodu 28. části dvanácté hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., předepisující při rozhodování, zda lze exekucí postihnout majetek patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo do 31. července 1998 a nebylo vypořádáno, postup podle právních předpisů účinných do 31. července 1998; ve věci je tedy naopak nutno aplikovat ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu, podle jehož první věty lze exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za zásadní považuje odvolací soud názor, že „po dobu trvání společného členství v družstvu nemohlo dojít na základě fikce dle §150 odst. 4 o.s.ř. k situaci, že uplynutím 3 let se tato členská práva a povinnosti dostala do režimu podílového spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela (povinného)“.
V dovolání žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podle jejího názoru měla být dohoda o vypořádání BSM ve znění dodatku z hlediska své platnosti posuzována „optikou právní úpravy občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Podle této úpravy ve smyslu ustanovení §149 a 149a a contrario nemusela být předmětná dohoda vypořádání BSM uzavřena v písemné formě.“ Dovolatelka zdůrazňuje, že tato dohoda ve znění dodatku byla uzavřena po vydání rozsudku o zrušení BSM a poté, co se oba účastníci, tedy povinný i dovolatelka vzdali práva odvolání. „Je zřejmé, a nemá smysl rozporovat, že se tak stalo jedenáct dnů předtím, než rozsudek o zrušení BSM nabyl právní moci.“ Na druhou stranu žalobkyně akcentuje, že vůle účastníků byla více než zřejmá, a to v době, kdy „si museli být vědomi nezměnitelnosti rozsudku o zrušení BSM řádným opravným prostředkem, a kdy jako neprávníci neznali přesnou textaci o. s. ř. a laicky se za použití přirozené inteligence domnívali, že rozsudek nabývá právní moci okamžikem, kdy se přítomní účastníci vzdají opravného prostředku; odvolací soud tedy při posuzování platnosti předmětné dohody ulpěl na přepjatém formalismu.“ Předmětná dohoda ve znění dodatku měla podle dovolatelky „při zkoumání všeho, co v řízení vyšlo najevo být posouzena pouze jako důkaz o tom, že tu i v době po právní moci rozsudku o zrušení BSM byla existentní a pochybnosti nevzbuzující vůle účastníků vypořádat zrušení BSM tak, jak je uvedeno v písemné dohodě.“ Je zřejmé, že předmětný družstevní byt fakticky užívala pouze dovolatelka, v takovémto případě je tudíž podle ní exekuce vedená na její členská práva a povinnosti (členský podíl) nepřípustná, jelikož tento členský podíl je z exekuce vyloučen.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení bodu 28 části dvanácté hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb. vyžadujícího použití předpisů účinných do 31. 7. 1998 (o jejichž aplikaci jde žalobkyni, argumentuje-li v dovolání s poukazem na ustanovení §149 a 149a a contrario občanského zákoníku ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. tím, že dohoda o vypořádání BSM nemusela být uzavřena písemně) je správný. Dovolatelka totiž přehlíží, že ustanovení výše citovaného bodu 28 vyžaduje při rozhodování, zda lze exekucí postihnout majetek patřící do BSM použití dřívějších předpisů, splnění (kumulativně) dvou podmínek, z nichž podle první musí jít o BSM zaniklé do 31. 7. 1998 (a podle druhé o BSM nevypořádané). Veškerá dovolací argumentace žalobkyně však směřuje jen k otázce (ne)platnosti dohody o vypořádání BSM, zatímco podmínku zániku BSM do 31. 7. 1998 žalobkyně opomíjí (resp. naopak výslovně uvádí, že „nemá smysl rozporovat, že dohoda o vypořádání BSM byla uzavřena před právní mocí rozsudku o jeho zrušení“).
Jestliže tedy BSM existovalo ještě k 1. 8. 1998, uplatní se ustanovení bodu 2 článku VIII zákona č. 91/1998 Sb., podle něhož věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění, se stávají jeho součástí. V takovémto případě je pak namístě aplikace ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu, podle jehož první věty lze exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
Dovolací argumentace, že „předmětná dohoda ve znění dodatku měla být při zkoumání všeho, co v řízení vyšlo najevo, posouzena pouze jako důkaz o tom, že tu i v době po právní moci rozsudku o zrušení BSM byla existentní a pochybnosti nevzbuzující vůle účastníků vypořádat zrušení BSM tak, jak je uvedeno v písemné dohodě,“ (viz závěr prvního odstavce druhé strany tohoto rozhodnutí), odůvodněná i poukazem na to, že předmětný družstevní byt fakticky užívala (jen) žalobkyně, nemůže na výše uvedených závěrech nic změnit. Je-li totiž v souzené věci právě s ohledem na bod 28. části dvanácté, hlavy I. přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. nutno aplikovat právní předpisy účinné od 1. 8. 1998, pak v té době (a tedy i ke dni 4. 8. 1998, kdy nabyl právní moci rozsudek o zrušení BSM) již ustanovení §150 odst. 1 obč. zák. pro dohodu o vypořádání SJM předepisovalo písemnou dohodu, takže dovolatelkou zdůrazňovaný faktický stav, tedy existující vůle účastníků písemné (neplatné) dohody o vypořádání zrušeného BSM z 25. a 26. 7. 1998 i nadále se podle ní chovat, jakož i skutečnost, že předmětný družstevní byt užívala pouze ona (nikoli již její manžel, povinný), jsou právně nevýznamné. Uplatní se tedy závěr přijatý v usnesení z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2004, v němž Nejvyšší soud dovodil, že k vymožení závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů lze nařídit exekuci i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení exekučního řízení nebylo vypořádáno.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby dohoda o vypořádání byla uzavřena platně, tedy po zániku SJM a v písemné formě, byla by s ohledem na ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 8. 1998, podle něhož práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena, vůči žalované neúčinná (resp. „relativně bezúčinná,“ jak Nejvyšší soud dovodil v rozsudku z 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 12/2007 na s. 467, v jehož právní větě uzavřel, že věřitel vymahatelné pohledávky vzniklé před uzavření dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela má právo ji vymoci i z majetku patřícího /původně/ do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka).
Pokud jde o otázku vypořádání členského podílu k družstevnímu bytu, Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006 (s odkazem na starší judikaturu, zejména rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/78, s. 138, 143, 144), uzavřel, že obsahuje-li dohoda o vypořádání BSM zrušeného rozhodnutím soudu podle §148a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 ujednání, že jediným vlastníkem členského podílu se stává některý z manželů, je dohoda v této části pro rozpor s kogentním ustanovením §705 odst. 2 obč. zák., umožňujícím takovou dohodu jen rozvedeným manželům, neplatná.
Konečně Nejvyšší soud připomíná svůj rozsudek z 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2005, v němž dovodil, že žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, vznikla-li vymáhaná pohledávka (za trvání manželství jednomu z manželů) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, a jehož závěry lze použít nejen v případech (posléze uzavřených) smluv o zúžení SJM, ale i smluv o jeho vypořádání po předchozím zrušení rozhodnutím soudu (viz též odůvodnění rozsudku z 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2005). O takový případ jde v souzené věci, kdy vymáhané pohledávky původní věřitelky žalobkynina manžela (Komerční banky, a. s.) vznikly na základě úvěrových smluv z 12. 4. 1994, 3. 5. 1996, 28. 5. 1996 a 30. 4. 1997 (viz odůvodnění exekučního titulu, rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně z 30. 12. 2003, č. j. C 252/2002-246, na č. l. 21, 22), tedy před zánikem BSM, resp. SJM, jenž nastal dnem právní moci rozsudku o jeho zrušení podle §148 odst. 2 obč. zák., tj. 4. 8. 1998.
Právními otázkami předestřenými v bodě V.5 dovolání (viz jeho čtvrtá strana na č. l. 111 versa) a jejich dovolatelkou nabízenými řešeními (bod V.5., Ad 1., 2., 3 na č. l. 111 versa, 112) se dovolací soud nezabýval, neboť na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá (§241a odst. 2 písm. b/ a contrario o. s. ř.), což ostatně připouští samotná žalobkyně, uzavírá-li, ovšem nesprávně (viz výše) v bodě V.6 dovolání na č. l. 112 výslovně, že „bylo-li soudem zrušené BSM vypořádáno dohodou účastníků, potom není třeba zkoumat zásadní právní otázky předestřené výše.“
S ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že žalované, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu