ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3430.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3430/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4, Krajské pobočky pro Moravskoslezský kraj, územní pracoviště Ostrava – Moravská Ostrava, Sokolská třída 267, proti povinnému Dr. Ing. S. B., zastoupenému Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, 1. máje 741, pro částku 35.809,- Kč, srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 E 1074/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 31. 3. 2008, č. j. 66 Co 417/2007-24, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 19. 3. 2007, č. j. 92 E 1074/2006-8, okresní soud vyhověl návrhu povinného na zastavení exekuce odůvodněnému námitkou promlčení vymáhané pohledávky podle ustanovení §19 a §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, a výkon rozhodnutí nařízený usnesením z 12. 10. 2006, č. j. 92 E 1074/2006-3, podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.
K odvolání oprávněné krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že mezi dnem nabytí právní moci exekučního titulu, tedy 30. 12. 1997, a dnem podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (22. 9. 2006) sice uplynuly 104 měsíce, tedy doba delší než pětiletá lhůta, v níž se vymáhaná pohledávka promlčuje, že však tato doba 104 měsíců kontinuálně neběžela, a to po období 53 měsíců, během nichž probíhalo jednak předchozí řízení sp. zn. 21 E 827/98 u Okresního soudu v Opavě o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, a to od 27. 5. 1998 do 5. 1. 2000 (§112 občanského zákoníku) a jednak – od 14. 5. 1999 do 25. 10. 2002 – řízení konkursní (skončené zrušením konkursu pro nemajetnost úpadce podle §44 odst. 1 písm. d/, zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění), v němž oprávněná řádně a včas přihlásila svou pohledávku (§20 odst. 8 citovaného zákona). Z promlčecí doby tak uběhlo pouze 51 měsíců (104 – 53 = 51); byl-li tedy návrh na nařízení předmětného výkonu rozhodnutí podán 9 měsíců před uplynutím pětileté promlčecí doby (60 – 51 = 9), stalo se tak včas a důvod k zastavení exekuce pro promlčení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dán není.
V dovolání – aniž specifikuje dovolací důvod – povinný namítá, že konkursní řízení neprobíhalo 53 měsíců, jak vypočetl krajský soud, nýbrž pouze 42 měsíců. Uběhlo-li od právní moci exekučního titulu do vyhlášení konkursu 16 měsíců a byl-li návrh na nařízení předmětného výkonu rozhodnutí podán 47 měsíců po uplynutí konkursu, pak celkem uběhlo 63 měsíců, což je více než činí pětiletá promlčecí doba, nárok je tedy podle jeho názoru promlčen, „i když po dobu konkursu došlo ke stavění běhu promlčecí doby,“ návrhu na zastavení exekuce tedy mělo být vyhověno.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu zjištění odvolacího soudu, že promlčecí lhůta neběžela po dobu 53 měsíců, a z toho vyvozený právní závěr, že vymáhaná pohledávka promlčena není.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Tento (povinným, posouzeno podle obsahu dovolání, uplatněný) dovolací důvod však v souzené věci dán není. Odvolací soud totiž nevycházel – jak nesprávně dovozuje povinný – ze zjištění, že pokud promlčecí lhůta neběžela po dobu 53 měsíců, bylo tomu tak jedině proto, že po celou tuto dobu probíhalo – jen – konkursní řízení; tato souhrnná doba totiž sestávala ze dvou dílčích období, po která došlo k jejímu stavení, a to jednak z období od 27. 5. 1998, kdy oprávněná podala návrh na první vykonávací řízení, do 5. 1. 2000, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Opavě z 13. 12. 1999, sp. zn. 21 E 827/98, jímž byl výkon rozhodnutí nařízený prodejem movitých věcí zastaven, tedy z období trvajícího 19 měsíců a 10 dní, a jednak z období od 14. 5. 1999, kdy oprávněná řádně a včas přihlásila svou pohledávku do konkursu, jenž pak byl usnesením Krajského soudu v Ostravě z 25. 2. 2002, sp. zn. 24 K 35/99, pravomocně 25. 10. téhož roku pro nedostatek majetku úpadce (povinného) podle §44 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání zrušen. Samotné konkursní řízení tedy probíhalo 41 měsíců a 12 dnů (což ostatně uvádí v dovolání i povinný) a předcházející vykonávací řízení u Okresního soudu v Opavě 19 měsíců a 10 dní, z čehož plyne, že celková doba stavení promlčecí lhůty byla 60 měsíců a 22 dnů, tedy dokonce delší, než jak ji zjistil odvolací soud (jenž patrně vycházel z data vydání usnesení o zrušení konkursu /25. 2. 2002/, nikoli z data jeho právní moci /25. 10. 2002/), dovodil-li její trvání obdobím 53 měsíců. Z uvedeného rezultuje závěr, že byla-li doba uplynulá od právní moci exekučního titulu (30. 12. 1997) do podání návrhu na nařízení předmětného výkonu (22. 9. 2006) v trvání 104 měsíců a 23 dnů po dobu celkem (viz výše) 60 měsíců a 22 dnů stavena, uběhlo z pětileté (šedesátiměsíční) promlčecí doby 44 měsíců a 22 dnů, byl tudíž návrh na nařízení předmětného výkonu rozhodnutí podán necelých 16 měsíců před jejím uplynutím, tedy včas, a k promlčení tak nemohlo dojít.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí (jež je i co do právního posouzení v souladu s judikaturou řešící otázku stavení promlčecích a prekluzívních lhůt u veřejnoprávních pohledávek podle §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění, k čemuž srov. například usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 2011, č. j. 29 Cdo 1063/2011-541, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze 4. 7. 2001, sp. zn. IV.ÚS 1951/2001 odmítl) zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, oprávněné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu