ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3796.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3796/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Credit Union s. r. o ., v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Písecká 2342, identifikační číslo osoby 274 27 617, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti povinnému R. Š. , pro 1 012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 73 Nc 7236/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2011, č. j. 61 Co 106/2011-42, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 28. 1. 2011, č. j. 73 Nc 7236/2008-17, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 18. 7. 2008, č. j. 73 Nc 7236/2008-7 (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II) a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Luďku Němcovi náklady exekuce 7 800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III).
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Předně uzavřel, že exekuční soud může zastavit exekuci z moci úřední (ex officio), neboť ho k tomu přímo zmocňuje ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) a §269 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Stejně tak uzavřel, že exekučnímu soudu nebrání zastavit exekuci ani její nařízení, neboť toto rozhodnutí netvoří překážku věci rozsouzené. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že rozhodčí nález Dr. et Bc. Josefa Kožíška není způsobilý exekuční titul, neboť jmenovaný rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Pravomoc rozhodce vyplývá z §2 a §3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), a ačkoliv ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o pravomoci rozhodce pojednává, samo o sobě jeho pravomoc nezakládá. V tomto směru odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006. Současně dovodil, že pravomoc rozhodce nelze založit na stanovisku opatrovníka povinného Ing. J. V. Proto je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem o splnění podmínek pro zastavení exekuce, resp. popírá, že nastaly nové skutečnosti nebo takové skutečnosti vyšly nově najevo. V zastavení exekuce po jejím pravomocném nařízení, aniž by došlo k jakýmkoliv změnám, vidí rozpor s principem věci rozsouzené i s principem právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Mělo dojít i k porušení rovnosti stran. Podle dovolatelky se exekuční soud nesmí vyjadřovat k platnosti rozhodčí doložky ani k případné nicotnosti rozhodčího nálezu, navíc rozhodčí nález je aktem aplikace práva a nemůže být „nicotný“. Připomíná, že exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu, a tvrdí, že po pravomocném nařízení exekuce nelze aplikovat všechny zrušovací důvody podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., neboť existuje speciální ust. §35 téhož zákona. I když lze exekuci zastavit i z důvodů uvedených v §268 o. s. ř., nesmí toto ustanovení sloužit k zastavení exekuce z důvodů porušení některých zásad uvedených v §31 zákona č. 216/1994 Sb. Odkazuje též na §1 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, podle něhož „…nedostatek pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu nemůže vytýkat strana, která se pustila do projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci (příslušnosti) namítla (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.)...“ . Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a dovozuje, že pravomoc rozhodce lze sjednat i jinak, než na základě rozhodčí doložky, a to právě i způsobem uvedeným v §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (nenamítne-li žalovaný nedostatek pravomoci při prvním úkonu v řízení). V důsledku toho pak již nedostatek pravomoci nemůže namítat. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 21. 9. 2011 (tedy po uplynutí dvouměsíční prekluzívní lhůty stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř.) doplnila oprávněná své dovolání a vyčítá v něm Nejvyššímu soudu, že v obdobných věcech rozhodl nesprávně, že vychází z předpokladu, že nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, ačkoliv k jejímu uzavření došlo, byť podpisy účastníků nebyly na téže listině. Písemné ujednání lze ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., dovodit z písemného projevu vůle oprávněné předložit spor k rozhodnutí v rozhodčím řízení a přípisu opatrovníka povinných Ing. J. V., který souhlasil s projednáním sporu v rozhodčím řízení (ve snaze snížit náklady řízení). Vyzvala proto Nejvyšší soud, aby upustil od rozhodování podle „nastavené šablony, neboť tato je věcně nesprávná“.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž není důvod cokoli měnit) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud předně odkazuje na svá rozhodnutí řešící obdobnou problematiku, vznesenou stejnou oprávněnou (viz usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, případně usnesení z téhož dne sp. zn. 20 Cdo 1923/2011), v nichž odůvodnil závěr, jenž zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350, 351), že nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) zastaví soud i bez návrhu (§269 odst. 1 o. s. ř.) vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu nezhojí vady, bránící provedení výkonu rozhodnutí a existující již v době jeho vydání. Nařízenou exekuci tedy lze také zastavit, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva). Nejvyšší soud již také přijal závěr, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů zastavení exekuce (§35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.) zastavit exekuci i z důvodů uvedených v §268 o. s. ř. Rovněž již také konstatoval, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Přitom též uzavřel, že aplikace §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v řízení o zastavení již nařízené exekuce není na místě (srov. usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 a ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005).
K doplnění dovolání oprávněné Nejvyšší soud dodává, že bylo podáno (jak je ostatně již výše poznamenáno) po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené k podání dovolání, proto k němu dovolací soud nepřihlížel. Jestliže je dovolání odmítnuto, umožňuje ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. dovolacímu soudu pouze stručně vyložit důvody, pro které je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Povinnému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu