ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4068.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4068/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci nezletilých oprávněných a) A. K. a b) S. K. , zastoupených matkou A. K. jako jejich zákonnou zástupkyní, bytem tamtéž, zastoupenou Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti povinnému H. F. K. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 32, o výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 64 Nc 559/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 1. 9. 2008, č. j. 64 Co 342/2008-31, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze 16. 5. 2008, č. j. 64 Nc 559/2008-8, okresní soud nařídil exekuci k vymožení dlužného výživného za období od 1. 1. do 31. 3. 2008 v částkách 45.000,- Kč pro nezletilého A. a 48.000,- Kč pro nezletilého S. a k vymožení běžného výživného od 1. 4. 2008 nadále v částkách 40.000,- Kč měsíčně pro nezletilého A. a 36.000,- Kč měsíčně pro nezletilého S.
Odvolání povinného městský soud napadeným rozhodnutím odmítl s odůvodněním, že námitka nepravdivosti tvrzení matky nezletilých oprávněných, předneseného v návrhu na nařízení exekuce (že na výživném je dluh) a námitka, že výživné povinný platil řádně a včas, takže exekuce vůbec neměla být nařízena, nejsou uplatněním skutečností rozhodných pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009, nýbrž že jsou relevantní až v řízení o jejím zastavení podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka dosud dovolacím soudem neřešená, že tato otázka je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, a že je řešena v rozporu s hmotným právem, aniž však vysvětluje, v čem konkrétně má naplnění jednotlivých důvodů přípustnosti spočívat), povinný opětovně, stejně jako v odvolání namítá, že již soud prvního stupně měl zkoumat, zda návrh na nařízení exekuce není ze strany matky nezletilých oprávněných zneužitím práva, a to vyžádáním spisu nalézacího soudu a jeho účastnickým výslechem; protože tak soud prvního stupně neučinil, nemohl zjistit, že návrh nezletilých oprávněných na nařízení exekuce obsahuje zjevně nepravdivé údaje o dlužném výživném v době jeho podání. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval až po jednání odvolacího nalézacího soudu, při němž bylo přesně a nesporně zjištěno, jak bylo výživné placeno. Z tohoto zjištění bylo patrné, že dluh povinného na výživném ke dni podání návrhu na nařízení exekuce byl podstatně nižší (existoval-li vůbec), než jak je uvedeno v návrhu. Přesto tato nepravdivá tvrzení oprávněných zůstala neopravena do doby nařízení exekuce. Je tedy podle dovolatele „právně filozofickou otázkou, zda soud měl přes předběžnou vykonatelnost rozsudku exekuci vůbec nařizovat, pokud zjistil, že výživné na děti je placeno částkami podstatně převyšujícími jejich potřeby na běžnou výživu, s tím, že vzniklý dluh je vzhledem k zaplaceným částkám zanedbatelný.“
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění do 31.10.2009) odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 exekučního řádu). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Předně v usnesení z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že přípustnost dovolání podle (tehdejšího) ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. (obsahujícího stejný pojem „zásadní právní význam rozhodnutí“ jako ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, tedy po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů řízení jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení je významné pro – konkrétní – věc samu. Dále Nejvyšší soud dovodil, že tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně řízení nezměněno.
O takový případ jde v souzené věci. Jak totiž plyne z obsahu spisu, byla exekuce nařízená předmětným usnesením (odvolání proti němuž bylo napadeným rozhodnutím podle §44 odst. 10 exekučního řádu odmítnuto) usnesením ze 14. 7. 2008, č. j. 64 Nc 559/2008-11 ohledně částky 93.000,- Kč dlužného výživného pro oba nezletilé oprávněné za období od 1. 1. do 31. 3. 2008 a dále ohledně částky 228.000,- Kč, představující běžné výživné od 1. 4. do 30. 6. 2008 pro oba nezletilé oprávněné, podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k návrhu samotných oprávněných z 8. 7. 2008 (č.l. 9) částečně zastavena s tím, že jejím předmětem „ nadále zůstává běžné výživné za dobu od 1. 7. 2008 částkami 40.000,- Kč měsíčně a 36.000,- Kč měsíčně pro každého z nezletilých oprávněných.“
K návrhu povinného ze 17. 7. 2008 (č.l. 17) byla pak exekuce usnesením z 10. 3. 2009, č. j. 64 Nc 559/2008-105, pravomocně v prvém stupni dne 2. 4. 2009 zastavena v plném rozsahu . Z uvedeného tedy plyne, že v důsledku obou citovaných usnesení nezůstalo ani jediné dílčí období, po které by exekuce měla být prováděna. Příznivě se v poměrech dovolatele nemůže případné zrušení usnesení obvodního soudu o nařízení exekuce ani dovoláním napadeného usnesení městského soudu, jímž bylo odvolání povinného podle §44 odst. 10 exekučního řádu odmítnuto, projevit ani pokud jde o náklady řízení mezi účastníky a o náklady exekuce. Usnesením městského soudu z 1. 7. 2009, č. j. 64 Co 195/2009-130, bylo totiž k odvolání povinného do výroků o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech exekuce (k jejichž náhradě byl zavázán podle §271 o. s. ř. a §89 věty první exekučního řádu) usnesení soudu prvního stupně (z č.l. 105) o zastavení exekuce potvrzeno, čímž bylo – pravomocně dnem 28. 7. 2009 – o těchto nákladových otázkách rozhodnuto definitivně.
Pro úplnost budiž ovšem řečeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou a že tudíž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 není dána ani z tohoto důvodu. Soudní praxe (srov. např. stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21) je jednotná v tom, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá (nezjišťuje), zda (v jakém rozsahu) povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil (v tomto směru vychází, aniž přezkoumává jeho správnost /pravdivost/, z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí). Okolnosti takové povahy mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování (srov. §268 odst. 1 písm. g/, §269 odst. 1 o. s. ř.).
Pokud jde o dovolatelovo tvrzení, že (exekuční) soud prvního stupně ve věci rozhodoval až po jednání odvolacího nalézacího soudu, to nemá oporu ve spise, z nějž naopak plyne, že obvodní soud exekuci nařídil 16. 5. 2008, zatímco jednání, při němž odvolací nalézací soud vydal svůj rozsudek, proběhlo až 11. 6. téhož roku.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu