ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4083.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4083/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Telefónica Czech Republic, a.s. se sídlem v Praze 4 – Michli, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, proti povinnému L. P. , zastoupenému JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novén Boru, Gen. Svobody 788, pro částku 8.261,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 Nc 6585/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 28.1.2009, č.j. 36 Co 445/2008-12, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 9.6.2008 č.j. 9 Nc 6585/2008-3, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci. S odvolací námitkou povinného, že usnesení o nařízení exekuce mu bylo doručeno „až s exekučním výměrem bez ohledu na předcházející rozhodnutí okresního soudu z 25.11.2004, č.j. E 2901/2001-27 o zastavení výkonu,“ se krajský soud vypořádal závěrem, že předchozí výkon rozhodnutí, nařízený 22. 8. 2001 pod sp. zn. E 2901/2001, byl dle §268 odst. 1 písm. a o. s. ř. zastaven proto, že exekuční titul (tehdy, tedy 27. 12. 2000) nebyl doručen, jak to vyžaduje ust. §24 odst. 1 správního řádu, do vlastních rukou povinného, nýbrž jeho manželce; protože k exekuci navržené rozhodnutí bylo – nyní již řádně – povinnému doručeno 6. 6. 2005 (viz. doručenka u čl. 18 nalézacího spisu) stalo se 22. 6. 2005 pravomocným a 8. 7. téhož roku vykonatelným, nařízení exekuce tudíž žádná překážka nebrání.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti a aniž specifikuje dovolací důvod, povinný namítá, že vymáhaná pohledávka byla již v době druhého doručování exekučního titulu promlčena, má tedy za to, že tímto druhým doručením nemohlo být promlčení zhojeno. Kromě toho dovozuje, že druhým doručením rozhodnutí opatřeného již doložkou právní moci (jíž měl nabýt 12.1.2001) byl uveden v omyl, protože se domníval, že mu je na vědomí posíláno rozhodnutí, které v roce 2000 nepřevzal, nepovažoval je tedy za rozhodnutí nové, proti němuž by se mohl bránit řádným opravným prostředkem v nalézacím řízení; na tuto skutečnost měl být podle jeho názoru upozorněn. Kromě toho, ač uznává, že se soud při nařízení exekuce nemá zabývat otázkou věcné správnosti titulu, v daném případě „měl soud prvního stupně ve spise dostatek věcných podkladů k tomu, aby dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu není řádným exekučním titulem“.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však povinný – jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabýval – tuto svou základní povinnost nesplnil.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani hodnocením námitek obsažených v dovolání.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitka promlčení (vznesená navíc teprve v dovolání, tedy z hlediska ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. jako nepřípustné novum /v odvolání z 26. 8. 2008 na č. l. 4 dovolatel námitku promlčení neuplatnil/) je k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilá. Jak dovodila již starší soudní praxe, promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/). K předpokladům nařízení výkonu rozhodnutí nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná podkladovým titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud při nařizování výkonu rozhodnutí zabývat nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2588/2007).
Námitkou, že „soud prvního stupně měl ve spise dostatek věcných podkladů k tomu, aby dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu není řádným exekučním titulem,“ povinný kritizuje věcnou nesprávnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).
Výtka, že druhým doručením rozhodnutí opatřeného již doložkou právní moci (jíž měl nabýt 12.1.2001) byl uveden v omyl, není uplatněním žádného z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) vymezených dovolacích důvodů.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu