ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4465.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4465/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) V. S. , a b) V. J. , proti povinnému JUDr. V. S. , pro dlužné výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 32 E 1263/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č. j. 18 Co 75/2009 - 91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 11. 2006, č. j. 32 E 1263/2004 - 52, jímž byl podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 4. 1992, sp. zn. P 427/91, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 1992, sp. zn. 20 Co 314/92, nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, na kterou přísluší povinnému právo proti Ministerstvu financí ČR, k uspokojení přednostních pohledávek oprávněných – V. S. pro výživné od 1. 1. 2001 do 30. 9. 2003 ve výši 6.600,- Kč, a V. J. pro výživné od 1. 12. 2000 do 30. 9. 2001 ve výši 6.500,- Kč. Odvolací soud k námitce povinného, že podkladové rozhodnutí zní mj. ve prospěch V. J., že však syna tohoto jména nikdy neměl, uvedl, že jeho odlišné příjmení je dáno pouze změnou příjmení, že se však jedná o tutéž fyzickou osobu, v jejíž prospěch bylo výživné v nalézacím řízení přiznáno. Dále dovodil, že pro nařízení „exekuce“ měl soud prvního stupně splněny veškeré zákonné předpoklady a že námitky uplatněné v odvolání (tj. námitka že dlužné výživné pro dceru již bylo uhrazeno a námitka promlčení) nejsou schopny „zvrátit“ správnost napadeného rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na to, že odvolací soud sice vysvětlil změnu příjmení oprávněného, avšak změna křestního jména (v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je uveden „V.“ J.) vysvětlena není. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jím vznesenou námitkou promlčení, a opětovně uvádí, že nyní vymáhané výživné doplatil již před rozhodnutím odvolacího soudu a je tak na něm vymáháno neoprávněně. Dále popisuje dosavadní průběh řízení a uplatňuje námitky, jež se však týkají jiného exekučního řízení, příp. nalézacího řízení, v němž bylo dle jeho názoru samotné dlužné výživné chybně určeno. Je přesvědčen, že „chyby v řízení nejsou náhodné, ale jedná se o promyšlené, osvědčené, účinné a časté podvodné jednání, kterým bylo účelově dosaženo záměrně chybných rozhodnutí o neoprávněném výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného ve výši 13.100,- Kč a 178.326,- Kč“. Nejvyšší soud vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. žádá o rozhodnutí následujících otázek, jež mají podle něj pro věc zásadní právní význam: „a) jak zabránit soudům v podvodném jednání, spočívajícím v účelových ztrátách jim doručených podání účastníků řízení a účelovém potvrzování právní moci na nepravomocná rozhodnutí, b) jak zabránit soudům v účelovém zneužívání doručování listinných zásilek prostřednictvím pošty, pokud je podvodným záměrem zabránit věcnému projednání vybrané věci a ukončit řízení zamítavým rozhodnutím z procesních důvodů, c) jak dosáhnout rychlé a spravedlivé nápravy zrušením úmyslně chybných rozhodnutí soudu, společně s neodkladným získáním plné náhrady za způsobenou majetkovou škodu a nemajetkovou újmu soudy způsobenou“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 exekučního řádu přípustné.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. sice označil, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru dospět nelze.
Soudní praxe, která je po desítky let ustálená, dovodila, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 829/2005, ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 47/2006, ze dne 26. února 2008, sp. zn. 20 Cdo 1111/2007, ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2118/2005). K předpokladům nařízení výkonu rozhodnutí nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, zabývat nemůže. Právní praxe sice vyslovila též názor, že v těch výjimečných případech, kdy by povinný k tomu měl příležitost a námitku promlčení vznesl ještě před nařízením výkonu rozhodnutí, lze připustit, aby soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí, obdobně jako při prekluzi práva, pozbylo způsobilosti být titulem [uplatnil se zde argument, že nařízení výkonu, který by bylo třeba ihned zastavit (byť i bez návrhu), „neodpovídá zákonu,“ srov. JUDr. Kurka, JUDr. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 307]; o takový případ však v souzené věci nejde. Je tomu tak proto, že námitka promlčení byla vznesena teprve v odvolacím řízení, tedy poté, co soud prvního stupně exekuci nařídil, a dále proto, že k tomu, aby soud učinil právní závěr, zda je vymáhaná pohledávka promlčena, musí učinit příslušná skutková zjištění, a tedy provést dokazování, k čemuž je ovšem nutno nařídit jednání. To však exekučnímu soudu při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí občanský soudní řád nepředepisuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2118/2005). Odvolací soud tedy nikterak nepochybil, pokud se vznesenou námitkou promlčení blíže nezabýval.
Ve vztahu k námitce splnění povinnosti uložené vykonávaným rozhodnutím dovolací soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá a nemůže zabývat tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna, popř. zda ve smyslu §351 odst. 1 o. s. ř. „jinou“ povinnost porušil nebo se jí nepodrobil nebo ta jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu; v tomto směru soud vychází z tvrzení oprávněného (srov. opět Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. 20 Cdo 1833/2006, usnesení ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006). Dovolatelem vznášená skutková okolnost, spočívající ve splnění vykonávané povinnosti, je tedy taktéž uplatnitelná a může být hodnocena jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování, a nikoliv již v rámci rozhodování o jeho nařízení [srov. §268 odst. 1 písm. g), §269 odst. 1 o. s. ř., a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2005, pod číslem 101]. Odvolací soud tudíž k uvedené námitce povinného v souladu se zákonem nepřihlédl.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že případné vady nalézacího řízení (i kdyby skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání povinného proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu