ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4594.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4594/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného JUDr. et PhDr. J. P. CSc. , zastoupeného Mgr. Janem Habancem, advokátem se sídlem v Brně, Banskobystrická 68, proti povinnému T. K. , zastoupenému Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, pro 1 078 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 378/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2009, č. j. 12 Co 430/2008-42, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. 4. 2007, č. j. 13 Nc 378/2005-18, kterým Okresní soud ve Zlíně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 28. 4. 2006, doplněný podáním ze dne 23. 9. 2006, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 24. 5. 2005, č. j. 13 Nc 378/2005-5. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán žádný důvod pro zastavení exekuce a že okolnosti týkající se vzniku vymáhané pohledávky přiznané vykonatelným exekučním titulem jsou v exekučním řízení již bezvýznamné.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom spatřuje v tom, že řeší problematiku smluvní odměny advokáta, která byla sjednána v rozporu s etickými předpisy České advokátní komory, platnými v době uzavření smlouvy o poskytování právních služeb. Uvedl, že v té době nebylo možné sjednání tzv. „podílové odměny“ tak, jak k tomu došlo v souzené věci. Proto považuje exekuční titul za neplatný pro rozpor s dobrými mravy. Uvedl dále, že oprávněný, který ho zastupoval ve věci vydání majetku v rámci restitucí, si stanovil odměnu ve výši 20 % z hodnoty majetku, přičemž vycházel z hodnoty domu 15 000 000,- Kč, aniž by se tato výše opírala o znalecký posudek. Připomněl, že do dnešního dne mu nebyl majetek vydán, že oprávněný jeho vydání nezajistil, čímž poškodil rodinu povinného. Rovněž nepožádal o vydání pozemků pod nemovitostí, takže mu opět vznikla nemalá škoda. Uvedl, že je nemocný a že v důsledku exekuce nemá na živobytí a došlo k poškození jeho zdraví. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že povinný neustále opakuje námitky, které již uplatnil v nalézacím řízení, že se těmito námitkami soudy mnohokrát zabývaly a byly zkoumány i Českou advokátní komorou, která konstatovala, že oprávněný neporušil žádné právní ani stavovské předpisy. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání jako zcela bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 1230/2001 Sb.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoliv odvolatel argumenty ve prospěch názoru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam přednesl, hodnocením jejich obsahu k tomuto názoru dospět nelze.
Námitkou způsobu stanovení výše odměny oprávněného, který povinného zastupoval ve sporu o vydání nemovitostí, povinný zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, tedy rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 10. 2004, č. j. 11 C 7/2004-43. Nejvyšší soud však již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že soud v exekučním řízení již není oprávněn věcnou správnost exekučního titulu přezkoumávat; naopak je povinen z exekučního titulu vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Nedůvodná je rovněž námitka, že exekuční titul je neplatný pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročníku 2003 pod číslem 67, uzavřel, že hovoří-li ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného. Návrh na výkon rozhodnutí je však úkonem procesněprávním a provedení výkonu po jeho nařízení soudem (§265 odst. 1 o. s. ř.) představuje postup upravený normami povahy veřejnoprávní; to vylučuje, aby byly posuzovány podle (hmotněprávního) ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly.
To, že provádění výkonu rozhodnutí v rozporu s dobrými mravy nemůže být důvodem jeho zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zdůraznil (a obsáhle vysvětlil) Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1932/2005.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu