ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4604.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4604/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného CERBER, a. s. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 2663/150, identifikační číslo osoby 268 30 841, zastoupeného JUDr. Stanislavem Mouralem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 2663/150, proti povinnému T. Z. , identifikační číslo osoby 463 73 055, zastoupenému Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1312/4, pro 295 185,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 Nc 1725/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009, č. j. 25 Co 215/2009-52, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009, č. j. 25 Co 215/2009-52, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 15. 12. 2008, č. j. 14 Nc 1725/2007-35, zastavil exekuci na majetek povinného, nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 25. 6. 2007, č. j. 14 Nc 1725/2007-7, zrušil výrok o nákladech řízení v usnesení o nařízení exekuce, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oprávněnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 4 165,- Kč.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vymáhaná pohledávka promlčena není. Uvedl, že v souzené věci je třeba aplikovat §387 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), že v tomto směru je třeba vyjít z článku 11 všeobecných podmínek leasingové smlouvy, uzavřené mezi právním předchůdcem oprávněného a povinným, podle něhož se leasingová smlouva a vztahy z ní vyplývající řídí obchodním zákoníkem, takže použití občanského zákoníku je vyloučeno. Běh promlčecí lhůty je upraven v §408 obch. zák., přičemž objektivní promlčecí lhůta počala běžet od 3. 10. 1997, kdy právní předchůdce oprávněného od leasingové smlouvy odstoupil (§394 odst. 1 obch. zák.). Jestliže návrh na nařízení exekuce byl podán 20. 6. 2007, k promlčení práva vést exekuci dojít nemohlo.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř.). Podle jeho názoru je třeba v souzené věci vyjít z §392 odst. 1 a 2 obch. zák., „ neboť ve smyslu tohoto ustanovení počíná běžet promlčecí doba u práva na plnění závazku ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním, když u práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně, a tedy nikoliv až okamžikem odstoupení právního předchůdce oprávněného od smlouvy “. Uvedl, že v případě „ obchodního zákoníku platí vždy lhůta obecná ve smyslu §397 obch. zák. a pak nějaké speciální ustanovení určující její počátek, kdy v případě práva na výkon rozhodnutí z nějakého exekučního titulu tak jde opět o to, kdy mohlo dojít poprvé k zahájení řízení resp. podání návrhu na nařízení exekuce nebo výkonu rozhodnutí, a to u soudu, tedy ve smyslu ustanovení §391 odst. 1 obch. zák., tedy násl. den po právní moci rozhodčího nálezu pro zmeškání, tedy dne 15. 2. 2000, když marně uplynula nejdříve tato subjektivní promlčecí lhůta dne 15. 2. 2004“. Právo vymáhat pohledávku již proto v obecné desetileté lhůtě nelze. Protože výklad §408 obch. zák. odvolacím soudem je nesprávný, navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Část první, čl. II. Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ve spojení s §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., které by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají, a povinný, ač tyto vady namítal, je blíže nespecifikoval, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že vymáhaná pohledávka není promlčena.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu je i v souzené věci.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že bylo-li právo plynoucí z obchodně závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, tj. u práva na plnění závazku podle §392 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 316/2005).
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2155/2007, uzavřel, že jestliže strany projevily v leasingové smlouvě ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. vůli, aby v případě odstoupení od smlouvy právo na zaplacení leasingových splátek splatných do dne odstoupení od smlouvy trvalo i po ukončení smlouvy, řídí se běh promlčecí doby práva na zaplacení těchto splátek ustanovením §392 odst. 1 a 2 obch. zák., promlčecí doba tedy počíná běžet od splatnosti jednotlivých splátek.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že u splátek splatných do dne odstoupení od smlouvy počíná promlčecí lhůta běžet dnem odstoupení od smlouvy, je jeho právní názor nesprávný.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r .
předsedkyně senátu