ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4767.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4767/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, s adresou pro doručování: Krajská pobočka pro hl. m. Prahu, Praha 1, Na Perštýně 6, proti povinnému P. S. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, pro 93.220,- Kč, srážkami z důchodu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 56 E 911/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009, č. j. 58 Co 554/2008-25, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 1. 8. 2008, č. j. 56 E 911/2008-3, kterým obvodní soud nařídil podle vykonatelných platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Krajské pobočky pro hl. m. Prahu ze dne 30. 4. 2001, č. 4240102555 a č. 2140102554, k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné ve výši 93 220,- Kč, výkon rozhodnutí srážkami z příjmu, který povinnému přísluší od České správy sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25. Uzavřel, že lhůty uvedené v §16 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění (dále též jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), jsou podle ustálené judikatury obecných soudů lhůtami promlčecími, a nepřihlížel k právnímu názoru vyjádřenému v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Aps 201/2006 (že jde o lhůty prekluzívní). Protože §16 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007, neobsahoval bližší úpravu promlčení, je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení §100 až §114 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), zejména podle jeho §112 o stavení běhu promlčení doby, jenž platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl soudu navržen výkon rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2219/2005). V souzené věci se staly platební výměry vykonatelnými dne 31. 5. 2001 a dne 5. 9. 2002 byl podán návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, jenž byl dne 18. 7. 2007 zastaven (rozhodnutí nabylo právní moci 11. 8. 2007); poté byl návrh na výkon stejných rozhodnutí podán 29. 7. 2008. Po dobu předchozího řízení tedy došlo ke stavení běhu pětileté lhůty k vymáhání pojistného, neboť oprávněný ve vykonávacím řízení řádně pokračoval a nelze mu klást k tíži, že z důvodu neznámého pobytu povinného, který byl zastoupen opatrovníkem, nesdělil soudu další místo, kde by se mohly movité věci povinného nacházet. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí z 29. 7. 2008 tak byl podán před uplynutím promlčecí doby k vymáhání pojistného.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že pohledávky oprávněné jsou prekludovány. V tomto směru odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 15 Aps 2001/2006, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 3 Ads 24/2008, v němž se Nejvyšší správní soud s názorem vyjádřeným v rozhodnutí krajského soudu zcela ztotožnil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odkazuje městský soud, jsou staršího data, výklad lhůty, v níž lze rozhodnutí vykonat, přitom náleží Nejvyššímu správnímu soudu. Nesouhlasí ani s názorem, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem se vztahuje jen k výkladu §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., nikoliv k odst. 2 tohoto ustanovení. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že v důsledku předchozího výkonu rozhodnutí došlo ke stavení prekluzívní lhůty, neboť oprávněná věděla, kde se povinný zdržuje a kde má věci, které by mohly být sepsány a prodány. Podle jeho názoru proto prekluzívní lhůta k vymožení obou platebních výměrů uplynula dnem 31. 5. 2006. Dále uvedl, že oprávněná zahájila dne 18. 12. 2006 řízení ve věci porušení povinnosti plátců pojistného na veřejné zdravotní pojištění a vydala platební výměr ze dne 11. 1. 2007, č. 2140700199, aniž přihlédla k námitce „promlčení“, kterou povinný uplatnil. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s výkladem §16 zákona č. 592/1992 Sb., který zaujal Krajský soud v Ústí nad Labem ve zmiňovaném rozsudku. Poukázala rovněž na důvodovou zprávu k zákonu č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, v níž je k §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. uvedeno, že „ …navrhuje se přesně vyjádřit, kdy se staví promlčecí lhůta…“. K námitce, že řádně nepostupovala v předcházejícím řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, uvedla, že §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. na rozdíl od §112 obč. zák. takovou podmínku neklade. Dále uvedla, že povinný navíc uváděl adresu P. 3, R., tedy místo, kde má poštovní schránku. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně akceptuje právní názory Nejvyššího soudu (od nichž se nemá dovolací soud důvod odchýlit ani v projednávané věci) v otázce aplikace §112 obč. zák. o stavení běhu promlčecí doby, který je třeba analogicky vztáhnout i na běh promlčecí doby k vymáhání práva na pojistné a penále na všeobecné zdravotní pojištění, stanovené v §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. ve znění do 31. 12. 2007 (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2689/2008). Nejvyšší soud již také přijal závěr o tom, že v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010).
Nadto je třeba uvést, že otázkou promlčení vymáhané pohledávky se soud při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nezabývá, neboť je z hlediska nařízení výkonu rozhodnutí bezvýznamné, a může být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání povinného bylo odmítnuto a oprávněné vzniklo podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Protože jí však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl dovolací soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu