ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4812.2009.1
20Cdo 4812/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného V. Z. , zastoupeného Mgr. Richardem Mikyskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, M. R. Štafánika 264, proti povinné T-Mobile Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144, identifikační číslo osoby 649 49 681, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, pro 15 870,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 Nc 1332/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 20 Co 178/2009-73, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinné proti usnesení ze dne 18. 12. 2008, č. j. 68 Nc 1332/2008-7, kterým obvodní soud nařídil podle usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 8. 2008, č. j. 10 C 100/2008-16, k upokojení pohledávky oprávněného na nákladech předcházejícího řízení ve výši 15 870,- Kč, jakož i pro náklady exekuce a oprávněného, které budou vyčísleny, exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Marcelu Dvořákovou. Dospěl k závěru, že okolnost, že povinná po podání návrhu, ale ještě před vydáním rozhodnutí o nařízení exekuce, svoji povinnost splnila, není z hlediska podmínek rozhodných při pro nařízení exekuce rozhodná (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2009, dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), že soud při nařízení exekuce nezkoumá, zda povinný dobrovolně svoji povinnost splnil a že tato okolnost může být důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.).
V dovolání povinná, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam přisuzuje otázkám, zda lze mezi skutečnosti, které je možné namítat v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce (ve smyslu §44 odst. 10 exekučního řádu a contrario), zařadit právní skutečnost spočívající v zániku práva oprávněného přiznaného exekučním titulem, a to jeho dobrovolným splněním ze strany povinného ještě v době před vydáním usnesení o nařízení exekuce, resp. zda tato právní skutečnost může být důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. Za zásadní dále považuje otázku, zda v právním státě lze po právu nařídit exekuci k vymožení neexistujícího práva, jehož zánik vyšel najevo a byl povinným v exekučním řízení prokázán ještě předtím, než usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, a dále otázku, zda je v souladu se zákonem a se zásadou hospodárnosti řízení exekuci nařizovat a poté ji hned z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavovat. Povinná považuje za neudržitelný právní názor odvolacího soudu, který znamená, že v České republice lze nařídit po právu a vést exekuci na neexistující peněžité pohledávky. Tento názor je podle povinné v přímém rozporu s účelem exekučního řízení, kterým je ochrana věřitele spočívající ve výkonu rozhodnutí, které povinným nebylo splněno dobrovolně. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních – k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06) jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí (již) ustálené soudní praxe.
V souzené věci povinný zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že při nařízení exekuce se soud nezabývá tím, zda povinný splnil povinnost uloženou mu exekučním titulem či nikoli. Tento závěr je však správný a zcela v souladu s ustálenou soudní praxí, podle níž soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá, stejně jako to, zda a v jaké míře povinný splnil uloženou povinnost; takové okolnosti mohou být hodnoceny a přísluší o nich rozhodovat až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g), h) o. s. ř., které předpokládá provádění dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný pod číslem 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR; usnesení ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1065/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 6, ročník 2005, pod č. 101). Dojde-li následně k zastavení exekuce, bude důvod jejího zastavení zohledněn při rozhodování o nákladech řízení. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 79/2007).
Poukazuje-li povinný na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž opakovaně dovodil, že je-li neúčinnost titulu zjevná již v řízení o nařízení exekuce, nelze k ní nepřihlédnout jen proto, že prostor k jejímu posouzení se zpravidla přesouvá do stadia řízení o zastavení výkonu (srov. usnesení ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1331/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1007/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2647/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1129/2004), a že v takových případech se uplatní zásada, že nařízení exekuce, která by musela být ihned poté zastavena, odporuje rozumnému a praktickému exekučnímu režimu, dovolací soud připomíná, že se vztahují k neúčinnosti exekučního titulu a o takový případ se v souzené věci nejedná.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech, pokud oprávněnému v tomto stadiu řízení vznikly, rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu