ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4816.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4816/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Hlavního města Prahy , identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, s adresou pro doručování: Hlavní město Praha, Městská policie hl. m. Prahy, Korunní 98, Praha 10, proti povinné M. B. , zastoupené JUDr. Štěpánkou Šilhánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Slivenci, V Lipkách 775/1, pro 200,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 Nc 597/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 21 Co 559/2008-14, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 21 Co 559/2008-14, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 4. 2008, č. j. 33 Nc 597/2008-2, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinné proti usnesení ze dne 23. 4. 2008, č. j. 33 Nc 597/2008-2, kterým obvodní soud nařídil podle vykonatelného bloku na pokutu na místě nezaplacenou vydaného Městskou policií hlavního města Prahy ze dne 5. 1. 2003, č. A0502965, k vymožení pohledávky 200,- Kč. Dospěl k závěru, že odvolání neobsahuje žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Povinná zpochybňovala správnost exekučního titulu, nikoliv jeho náležitosti, a netvrdila ani, že by pokutu již zaplatila. V exekučním řízení již nelze přezkoumávat, zda povinná v době uložení blokové pokuty byla majitelkou či provozovatelkou označeného vozidla, stejně tak nelze přezkoumávat pravost jejího podpisu na bloku na pokutu na místě nezaplacenou, k čemuž navíc ani po výzvě soudu povinná nedoložila žádné relevantní důkazy. Za nedůvodnou považoval i námitku promlčení. Uvedl, že blokové pokuty jako forma správního rozhodnutí vydaného podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), se řídí režimem zákona č. 337/1992 Sb., o správě poplatků a daní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), a že s ohledem na §1 odst. 4 citovaného zákona se na ni vztahuje §70 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Zároveň uvedl, že pro nařízení exekuce je otázka promlčení vymáhané pohledávky bezvýznamná.
Povinná napadla usnesení dovoláním. Namítá, že nárok na zaplacení blokové pokuty byl prekludován s ohledem na §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2005, a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně poukazuje na režim zákona č. 337/1992 Sb. a v něm stanovenou šestiletou promlčecí lhůtu. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že zákon č. 501/2004 Sb., kterým bylo s účinností od 1. 1. 2006 zrušeno ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., nemá žádná přechodná ustanovení, a proto po 1. 1. 2006 nelze toto ustanovení (v otázce prekluze práva na výkon rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek) aplikovat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1802/2007 a 20 Cdo 2205/2002 nepovažuje za natolik argumentačně silné, aby vyvrátilo tvrzení oprávněného. Ustanovení §88 zákona č. 200/1990 Sb. je procesní normou, proto se na ně nevztahuje zákaz retroaktivity. Přitom oprávněný poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06. Tvrdí, že bylo-li vykonávací řízení zahájeno po 1. 1. 2006, mělo se vycházet z právní úpravy platné a účinné po tomto datu, tj. z §106 odst. 3 správního řádu a příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Zrušený §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. nezakládá prekluzi hmotného práva, ale prekluzi práva použít procesní prostředek. Jde o normu procesního práva, upravující řízení, v němž se vždy postupuje podle zákona účinného v době řízení, není-li stanoveno jinak přechodnými ustanoveními.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Část první, Čl. II. Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud věc posoudil v rozporu s judikatorní praxí, která byla dřívější poměrně rozsáhlou činností Nejvyššího soudu (v dostačující míře) sjednocena.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Jelikož takové vady z obsahu spisu nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že povinnost uloženou exekučním titulem - blokem na pokutu, vydaným Městskou policií hlavního města Prahy dne 5. 1. 2003, č. A0502965 - lze vymáhat, neboť právo vybrat a vymáhat nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným (§1 odst. 4 a §70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.).
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků); a tak tomu je i v souzené věci.
Při věcném posuzování návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) soud zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, případně zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o. s. ř.). Promlčení vymáhané pohledávky je z hlediska nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) bezvýznamné a je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007, uveřejněném pod číslem 83/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zaujal a odůvodnil závěr, že „není-li stanoveno jinak, posuzuje se lhůta, ve které lze správní rozhodnutí vykonat, podle právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno“. Pojí-li se totiž otázky významné pro exekuci správního rozhodnutí s předpisem, na základě něhož byl vydán (přičemž rozhodné je znění předpisu účinné v době vydání rozhodnutí), je také třeba lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat – jako vlastnost exekučního titulu – posuzovat podle právní úpravy upravující její běh v době vydání exekučního titulu (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1800/2007, v němž shodně dospěl k závěru, že „lhůta, do kdy lze správní rozhodnutí vykonat, je vlastností exekučního titulu; jeho vykonatelnost se posuzuje podle právních předpisů, podle kterých byl vydán, není-li stanoveno jinak“, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5021/2009); od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci.
Jestliže bylo podkladové rozhodnutí vydáno 5. 1. 2003, téhož dne nabylo právní moci a stalo se vykonatelným, bylo možno je vykonat jen v pětileté prekluzívní lhůtě stanovené v době vydání rozhodnutí §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, tedy do 5. 1. 2008. Domáhal-li se oprávněný nařízení exekuce návrhem ze dne 15. 4. 2008, pak je zřejmé, že jej podal po uplynutí pětileté prekluzívní lhůty, kdy nárok zanikl.
Závěr odvolacího soudu, že předpoklady pro nařízení exekuce v projednávané věci byly splněny, je tudíž nesprávný; Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. l část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu