ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.5023.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 5023/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) F. N. a b) J. Š. , zastoupených JUDr. Jiřím Jurčíkem, advokátem se sídlem v Havířově – Městě, Dlouhá třída 65, proti povinné Konkurzní a Dražební Agentuře, v. o. s. , se sídlem v Havířově – Městě, Široká 590/3, identifikační číslo osoby 25864441, správkyni konkursní podstaty úpadkyně COLORCAP ALUMINIUM s.r.o., se sídlem v Havířově – Podlesí, Okrajová 4C, identifikační číslo osoby 62300547, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 128 Nc 1426/2008, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29. 8. 2008, č. j. 66 Co 583/2008-29, takto:
I. Dovolání se v části, jíž směřovalo proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o nákladech exekuce, odmítá , jinak se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 3. 3. 2008, č. j. 128 Nc 1426/2008-12, okresní soud nařídil na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Petruně.
K odvolání povinné krajský soud shora označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, určil výši nákladů exekuce soudního exekutora a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a oprávněné zavázal k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení povinné (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že pasivně věcně legitimovaná v exekučním řízení není správkyně konkursní podstaty, byť byla exekučním titulem zavázána ona, nýbrž úpadkyně, jež je i po prohlášení konkursu vlastníkem majetku patřícího do konkursní podstaty; pohledávkami za podstatou jsou i vymáhané pohledávky z titulu přiznaných náhrad nákladů nalézacího řízení.
V dovolání oprávnění namítají nesprávné posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřují v závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace správkyně konkursní podstaty. Zdůrazňují, že povinnost zaplacení náhrady nákladů nalézacího řízení byla stanovena přímo povinné, zvláštnost postavení správce konkursní podstaty tedy podle jejich názoru není namístě uplatňovat, jelikož „nalézací řízení nebylo řízením konkursním, nýbrž občanskoprávním.“ Bylo-li by namístě chránit správce konkursní podstaty před následky prohraného sporu, zcela jistě by tak podle nich učinil krajský soud v nalézacím řízení, případně odvolací soud, jenž by v rozhodnutí zdůraznil, že náhradu nákladů řízení lze uplatnit pouze formou přihlášky do konkursní podstaty. Podle oprávněných odvolací soud svým rozhodnutím poskytl povinné ochranu, jež jí v občanskoprávním řízení nenáleží, a to tím, že oprávněné staví do postavení s ní nerovnoprávného, jestliže jim nejen nepřiznává nárok na pravomocně přisouzené plnění, ale „navíc ani neshledal výjimečnost této věci tak, aby se zabýval odstraněním tvrdosti svého rozhodnutí, když mohl a měl nepřiznat povinné nárok na náhradu nákladů řízení, zvláště když současně rozhodl o náhradě nákladů exekutora k jejich tíži.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace povinné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.
Ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17.6.1998 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněném pod č. 52/98 (bod XXVI) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož „lze exekuci pro pohledávku věřitele proti úpadci postihující majetek patřící do konkursní podstaty nařídit i po prohlášení konkursu, nelze jej však provést. Účastníkem exekučního řízení - povinným - je v takovém případě úpadce“.
V usnesení z 28.11.2003 sp. zn. 21 Co 528/2003, publikovaném pod č. 2/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Krajský soud v Hradci Králové uzavřel, že byla-li exekučním titulem přiznána pohledávka proti správci konkursní podstaty a jde-li o pohledávku za podstatou, je při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle tohoto exekučního titulu pasivně legitimován úpadce. V odůvodnění svého rozhodnutí pak vysvětlil, že mezi pohledávky za podstatou patří i pohledávky přiznané z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení, k jejímuž zaplacení byl exekučním titulem zavázán správce konkursní podstaty.
Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou, a tedy správné; protože se oprávněným prostřednictvím uvedených dovolacích důvodů jeho správnost zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
Směřovalo-li dovolání (i) do výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, řízení odvolacího a o nákladech exekuce (srov. dikci „...proti všem částem výroku...“), není v této části přípustné. Přípustnost podle ustanovení §238, §238a ani §239 o. s. ř. není dána proto, že usnesení o náhradě nákladů řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a podle §237 odst. 1 o. s. ř. proto, že takové usnesení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4). Usnesení o náhradě nákladů odvolacího řízení navíc není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím. Protože dovolání v této části není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelů, jakož i skutečností, že povinné, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak měla právo na jejich náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu