ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.516.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 516/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně J. F. , zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu ROZVOJ , se sídlem v Ústí nad Labem, Seifertova 465, identifikační číslo osoby 000 43 796, zastoupenému JUDr. Josefem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Peškova 513, o vyloučení „vyklizení bytu z výkonu rozhodnutí“, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 359/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. května 2009, č. j. 12 Co 345/2007 - 90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. května 2009, č. j. 12 Co 345/2007 - 90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se vylučovací žalobou podle §267 odst. 1 o. s. ř. domáhala vydání rozsudku, jímž bude rozhodnuto, že „z výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2003, č. j. 50 E 136/2003 - 6, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2004, č. j. 9 Co 106/2004 - 16, se ve vztahu k žalobkyni vylučuje vyklizení bytu č. 2 o velikosti 1+2, který se nachází v 1. podlaží domu č. 358 v ulici Sibiřská v Ústí nad Labem“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že výkon rozhodnutí vyklizením označeného družstevního bytu a přestěhováním do specifikovaného přístřeší byl nařízen proti povinnému M. F. a všem, kdo s ním v bytě bydlí, avšak povinný byt dlouhodobě neužívá, nemá v něm žádné věci, žalobkyně s ním tedy nebydlí a nevede společnou domácnost, nyní již nejsou ani manželé a žalobkyně byt užívá na základě samostatného právního důvodu, který vychází z §705 odst. 2 věta první obč. zák., resp. §712 odst. 3 obč. zák., eventuálně „se může jednat o společné členství v družstvu a o společný nájem bytu manžely“.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 10. 2005, č. j. 13 C 359/2004 - 26, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že bývalý manžel žalobkyně M. F. (povinný) byl přijat za člena Stavebního bytového družstva Rozvoj dne 10. 11. 1967, že dne 9. 7. 1970 s ním byla uzavřena dohoda o užívání bytu, že manželství žalobkyně s povinným, uzavřené v roce 1975, bylo soudem pravomocně rozvedeno ke dni 17. 8. 1998, že povinný se z bytu odstěhoval v roce 1999, že rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 12. 2001 byl povinný z družstva vyloučen pro neplnění povinností člena, že pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2003, č. j. 7 C 298/2001 - 35, byla M. F. a všem osobám, které s ním bydlí, uložena povinnost byt vyklidit, přičemž tato povinnost je vázána na zajištění přístřeší, a že žalobkyně byt užívá (od roku 1975) do současné doby. Soud prvního stupně dovodil, že uzavřením manželství vzniklo žalobkyni ve smyslu §704 odst. 1, ve spojení s §704 odst. 2 obč. zák. a §700 odst. 3 obč. zák., v platném znění, právo společného nájmu družstevního bytu, nikoliv však společné členství v družstvu, neboť nebyly splněny zákonné podmínky uvedené v §703 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k tomu, že manželství žalobkyně a M. F. bylo rozvedeno, právo byt užívat zůstalo jmenovanému, tedy tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství (§705 odst. 2 věta první obč. zák.). Žalobkyně tudíž po rozvodu manželství již není nájemkyní bytu, neboť společný nájem zanikl rozvodem; pokud se v předmětném bytě zdržovala i po rozvodu, odvozovala své právo byt užívat od nájemního práva M. F. a žádné samostatné právo k předmětnému bytu jí nesvědčí. Dospěl proto k závěru, že předpoklady vylučovací žaloby podle §267 odst. 1 o. s. ř. nebyly splněny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 5. 2009, č. j. 12 Co 345/2007 - 90, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „z výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, vedeného oprávněným Stavebním bytovým družstvem Rozvoj…proti povinnému M. F. pod sp. zn. 50 E 136/2003 u Okresního soudu v Ústí nad Labem je vyloučeno právo žalobkyně na bydlení v bytě č. 2 o velikosti 1+2 v 1. podlaží domu čp. 358 v ulici Sibiřská v Ústí nad Labem“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od něj dovodil, že vznik právního vztahu mezi žalovaným a povinným M. F. je třeba v souladu s §868 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992, posoudit podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, jmenovitě podle jeho ustanovení §176 odst. 1, dle kterého platilo, že právo společného užívání družstevního bytu manžely vzniká také tehdy, jestliže jeden z manželů nabyl práva užívat družstevní byt před uzavřením manželství. Toto právo se pak podle §871 odst. 1 obč. zák. změnilo dnem účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. na nájem bytu, resp. v daném případě na společný nájem bytu manžely. Vzhledem k tomu, že manželství žalobkyně a M. F. bylo pravomocně rozvedeno ke dni 17. 8. 1998, zůstalo po rozvodu právo byt užívat jmenovanému, který byl jediným členem družstva (§705 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006), a žalobkyně, jež je povinna byt vyklidit, má podle §712 odst. 2 věty první obč. zák. právo na přidělení náhradní ubytování, případně - rozhodne-li tak soud z důvodů zvláštního zřetele hodných - na náhradní byt. Ve smyslu tohoto ustanovení má tedy žalobkyně tzv. právo na bydlení v družstevním bytě do okamžiku, než jí bude nájemcem bytu zajištěna odpovídající bytová náhrada. Dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soudní judikatura dovodila, že právo na bytovou náhradu se váže k bytu a že v případě zániku nájmu nájemce, jenž má povinnost zajistit bytovou náhradu osobám, jimž svědčí právo na bydlení v bytě, přechází tato povinnost na pronajímatele, který je také oprávněn domáhat se vyklizení bytu těmito osobami. Jestliže v daném případě zaniklo členství M. F. v družstvu ke dni 11. 12. 2001 vyloučením, zanikl i jeho nájemní vztah k předmětnému bytu (§714 obč. zák.). Odvolací soud z uvedených důvodů uzavřel, že žalobkyně není osobou, která v předmětném bytě bydlí na základě práva M. F., neboť má tzv. právo na bydlení v předmětném bytě, a není proto povinna jej vyklidit bez zajištění (odpovídající) bytové náhrady; vylučovací žalobu proto shledal důvodnou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především poukazuje na to, že žalobkyně ani M. F. mu neoznámili, že došlo k rozvodu jejich manželství, a dále na to, že jmenovaný mu nepředal klíče od bytu a že vůči němu i po vyloučení z družstva vystupoval jako bývalý nájemce, který se i nadále v bytě zdržuje do svého vyklizení; z tohoto důvodu také podal žalobu na vyklizení předmětného bytu. Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že v případě zániku nájmu nájemce, který má po rozvodu manželství povinnost zajistit svému bývalému manželovi bytovou náhradu, přechází tato povinnost na pronajímatele, a naopak má za to, že pronajímatel se z důvodu zániku práva nájmu nájemce, jehož stíhá povinnost k zajištění bytové náhrady, nestává právním nástupcem takového nájemce, jehož namísto něj stíhá povinnost k zajištění bytové náhrady. Namítá, že soudní judikatura sice dovodila, že právo užívat byt do zajištění bytové náhrady, jež svědčí rozvedenému manželovi, se váže k bytu, z nějž je vyklizován (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 128/2007, a další), avšak tato rozhodnutí předpokládají, že soudem byl vydán pravomocný a vykonatelný rozsudek, jímž rozvedenému manželovi bylo přiznáno právo na bytovou náhradu, k čemuž v dané věci nedošlo. V jiném případě (viz rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2658/2000) pak Nejvyšší soud dovodil, že právním nástupcem je nový nájemce bytu, na něhož přešla členská práva a povinnosti uzavřením dohody podle §230 obch. zák. s původním nájemcem. Pronajímatel však právním nástupcem nájemce v žádném případě není a být nemůže, ledaže by se s nájemcem bytu o převzetí povinnosti k zajištění bytové náhrady pro jeho bývalého manžela dohodl. Nelze však akceptovat stav, kdy by pronajímatel nemohl úspěšně vykonat své právo ukončit nájem bytu s nájemcem, který vůči němu neplnil své povinnosti, aniž by na sebe převzal jeho závazky, které má vůči jiným osobám. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, i když z jiného než namítaného důvodu; řízení je totiž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku , které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Řízení o vylučovací (excindační) žalobě podle §267 o. s. ř. se zahajuje na návrh (z podnětu žaloby) a jejím smyslem (účelem) - obecně - je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah) , které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006).
Žaloba, kterou se toto řízení zahajuje, musí vedle obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat - mimo jiné - i údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). V žalobním petitu vylučovací žaloby podle §267 o. s. ř. musí být právo, které má být z výkonu rozhodnutí vyloučeno, přesně označeno (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2220). Soudní praxe je ustálena v názoru, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá) neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva či právní vztahy (nebo právní skutečnosti), jejichž určení se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí však musí soud dbát, aby vyjádřil (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2003, pod číslem 152, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4448/2009). Jestliže takto nepostupuje a formuluje výrok rozhodnutí po obsahové stránce tak, že v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 o. s. ř. překročí návrh účastníka a přisoudí něco jiného nebo více, než čeho se domáhal, zatíží řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žaloba musí dále obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností. Žalobce musí uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. tak, že je skutkový děj nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2003, pod číslem 135, a dále usnesení téhož soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 25 Cdo 255/2004). Logickým rozporem je míněn zejména případ, kdy požadavek vyplývající ze žalobního petitu neodpovídá tomu, jak je vymezen ve vylíčení skutkových okolností.
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala vylučovací žalobou podle §267 odst. 1 o. s. ř. vydání rozsudku, jímž bude rozhodnuto, že „z výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2003, č. j. 50 E 136/2003 - 6, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2004, č. j. 9 Co 106/2004 - 16, se ve vztahu k žalobkyni vylučuje vyklizení bytu č. 2 o velikosti 1+2, který se nachází v 1. podlaží domu č. 358 v ulici Sibiřská v Ústí nad Labem“, a to s odůvodněním, že výkon rozhodnutí byl nařízen proti povinnému M. F. a všech, kdo s ním v bytě bydlí, avšak povinný byt dlouhodobě neužívá, nemá v něm žádné věci, žalobkyně s ním tedy nebydlí a nevede společnou domácnost, nyní již nejsou ani manželé a žalobkyně byt užívá na základě samostatného právního důvodu, který vychází z §705 odst. 2 věta první obč. zák., resp. 712 odst. 3 obč. zák., „eventuálně se může jednat o společné členství v družstvu a o společný nájem bytu manžely.“ Žalobkyně se tudíž podle petitu žaloby (návrhu rozsudečného výroku) nedomáhala vyloučení (jakéhokoli) práva (právního vztahu) z výkonu rozhodnutí, nýbrž ve vztahu k ní vyloučení vyklizení bytu, jinak řečeno vyloučení povinnosti označený byt vyklidit . Odvolací soud přitom (zřejmě si vědom logického rozporu mezi žalobkyní tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem její žaloby) - oproti soudu prvního stupně, který žalobu zamítl - napadeným rozsudkem rozhodl, že „z výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, vedeného oprávněným Stavebním bytovým družstvem Rozvoj…proti povinnému M. F. pod sp. zn. 50 E 136/2003 u Okresního soudu v Ústí nad Labem je vyloučeno právo žalobkyně na bydlení v bytě č. 2 o velikosti 1+2 v 1. podlaží domu čp. 358 v ulici Sibiřská v Ústí nad Labem“. Z toho vyplývá, že krajský soud při formulaci meritorního výroku napadeného vyhovujícího rozhodnutí důsledně nevycházel z toho, čeho se žalobkyně domáhala, a aniž se postupem podle §43 odst.1 o. s. ř. pokusil o to, aby žalobkyně žalobu opravila (petit žaloby změnila - uvedla jej do souladu s vylíčením rozhodujících skutečností a s tím, čeho chtěla vylučovací žalobou podle §267 odst. 1 o. s. ř. dosáhnout), rozhodl o něčem jiném, než co bylo předmětem daného řízení. Z obsahového hlediska totiž rozsudečný výrok formuloval způsobem, z něhož lze dovozovat, že ve skutečnosti rozhodl vyhovujícím způsobem o žalobě na vyloučení práva žalobkyně na bydlení v předmětném bytě z nařízeného výkonu rozhodnutí vedeného proti povinnému M. F., a nikoliv o žalobě, kterou žalobkyně ve vztahu k ní požadovala „vyloučení vyklizení předmětného bytu z nařízeného výkonu rozhodnutí“ . Tím krajský soud zatížil řízení vadou, která mohla mít - a v souzené věci měla - za následek nesprávné rozhodnutí věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože - vzhledem k uvedenému - není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.), aniž se (a to v tomto konkrétním případě z důvodu předčasnosti a také nadbytečnosti) zabýval námitkami žalovaného v dovolání.
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne právní názory přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2003, pod číslem 135, a v usnesení téhož soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 25 Cdo 255/2004).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu