ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.5300.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 5300/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného O. K. , zastoupeného JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, proti povinné M. Ř. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 37, za účasti vydražitelky Z. E., zastoupené JUDr. Lubomírem Krpounem, bytem v Mladoňovicích 91, pro 403 243,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 6782/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2009, č. j. 19 Co 277/2009-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému náklady dovolacího řízení ve výši 1560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Josefa Filipa.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 24. 3. 2009, č. j. 0 Nc 6782/2006-50, rozhodl, že z rozdělované podstaty 460 000,- Kč se přihlášené pohledávky uspokojí v tomto pořadí a tímto způsobem:
1. pohledávka pověřené soudní exekutorky JUDr. Taťány Mackové ve výši 91 160,- Kč k hotovému vyplacení na úplnou úhradu nákladů exekuce,
2. pohledávka oprávněného ve výši 368 840,- Kč k hotovému vyplacení na částečnou úhradu vymáhané pohledávky.
Dále okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a povinné uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení 2 757,- Kč k rukám jeho zástupce. Uzavřel, že v rozvrhovém řízení nelze přihlédnout k právu vyplývajícímu z věcného břemene, zřízenému ve prospěch J. Ř. a oceněného částkou 534 700,- Kč. Uvedl, že v rozvrhovém řízení bylo rozhodováno jen o pohledávkách, které mohou být uspokojeny z rozvrhové podstaty (§337b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.), k nimž však pohledávka J. Ř. nepatří; byla totiž přihlášena opožděně (až před dalším dražebním jednáním konaným dne 21. 2. 2008) a z tohoto důvodu odmítnuta (§336f odst. 3 o. s. ř.). Protože pravomocným rozhodnutím soudu bylo dále určeno, že smlouva o zřízení věcného břemene z 20. 9. 2002, o niž povinná a J. Ř. pohledávku opírají, je vůči oprávněnému neúčinná, nelze k pohledávce přihlédnout ani z tohoto důvodu.
Povinná, jež přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. c) a §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009), namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vytýká, že již soud prvního stupně se měl zabývat otázkou, z jakých důvodů byla přihlášená pohledávka jejího bratra J. Ř. (usnesením soudní exekutorky v protokolu o další dražbě spoluvlastnického podílu na nemovitostech, konané 21. 2. 2008), odmítnuta, a že měla být v rozvrhu uspokojena. Jestliže soudní exekutorka v usnesení o nařízení opakované dražby znovu uvádí poučení o možnosti přihlásit pohledávky do zahájení dražebního jednání, nelze takto přihlášenou pohledávku odmítnout pro opožděnost. K závěru soudu o neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene povinná toliko uvedla, že je logický, neboť je nepravděpodobné, aby jeden a týž soudce, který rozhodoval o odvolání v této věci i ve věci o neúčinnosti smlouvy, provedl výklad práva rozdílně.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání souhlasí se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti přihlášky, kterou J. Ř. přihlásil až 21. 2. 2008. Stejně tak považuje za správný závěr týkající se neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene vůči oprávněnému.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání povinné není subjektivně přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, které je podala). Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn - ve smyslu §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. - dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat svědčí toliko účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím (přímo) způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2000, pod číslem 138).
Povinná, jež dovoláním napadla potvrzující usnesení odvolacího soudu o rozvrhu rozdělované podstaty, není subjektivně oprávněna k podání dovolání proti tomuto rozhodnutí. Dovolatelce - v exekučním řízení v pozici povinné - totiž rozhodnutím odvolacího soudu (potvrzením rozvrhu výtěžku z prodeje jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech, a to zejména v souvislosti s vytýkaným odmítnutím přihlášky pohledávky jejího bratra pro opožděnost - jež navíc nebyla ani vymahatelná ani zajištěná zástavním právem /§336f odst. 1 o. s. ř./) nebyla na jejích právech způsobena žádná újma, natož pak taková, kterou by bylo možno odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Protože tedy v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, aniž mohl rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání přezkoumat.
Protože exekuce provedením zanikla (viz vyrozumění soudní exekutorky na čl. 74), rozhodoval Nejvyšší soud i o nákladech dovolacího řízení. Dovolání povinné bylo odmítnuto, oprávněnému vzniklo podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu mu soud přiznal náhradu nákladů v souvislosti s podáním vyjádření jeho právního zástupce ze dne 18. 12. 2009, tvořenou odměnou ve výši 1000,- Kč (§12 odst. 1 písm. b/, po snížení podle §15 ve spojení s §14 odst. 1 a podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), paušální náhradou hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a částkou 260,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, kterou bude advokát povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu