ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.574.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 574/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, Krajské pobočky pro Moravskoslezský kraj, Územního pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Sokolská 1/267, IČ 411 97 518, proti povinnému: Ing. J. Š., zastoupenému JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10, pro částku 109.738,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 51 E 393/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2009, č. j. 66 Co 146/2008 - 37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 11. 2007, č. j. 51 E 393/2007 - 12, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl návrh povinného na zastavení a na odklad výkonu rozhodnutí (nařízeného k návrhu oprávněné ze dne 6. 4. 2007 usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007, č. j. 51 E 393/2007- 3, podle platebních výměrů oprávněné č. 4249900156 ze dne 7. 7. 1999, č. 2149900157 ze dne 8. 7. 1999 a výkazu nedoplatků č. 9140601336 ze dne 12. 10. 2006 k vymožení celkové částky 109.738,- Kč), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dán, neboť vznesená námitka povinného o promlčení pohledávky je nedůvodná. Jestliže totiž v řízení bylo zjištěno, že oprávněná vedla pro vymáhanou pohledávku na základě návrhu podaného u Okresního soudu v Ostravě dne 12. 5. 2000 ve věci vedené pod sp. zn. 51 E 614/2000 výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, který byl po bezvýsledném soupisu usnesením ze dne 19. 8. 2004 pravomocně zastaven podle §326a o. s. ř., došlo ke stavení běhu pětileté promlčecí doby podle §112 obč. zák., stanovené v §16 zák. č. 592/1992 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, která neběžela od 12. 5. 2000 do 17. 9. 2004, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Námitku povinného, že předchozí řízení o výkon rozhodnutí bylo pravomocně ukončeno až ke dni právní moci nařízení výkonu rozhodnutí v této věci, považoval krajský soud za nesprávnou, neboť promlčecí doba běžela od 29. 7. 1999, tj. ode dne následujícího po právní moci platebních výměrů, do 11. 5. 2000, poté opět začala běžet od 18. 9. 2004 a běžela do 5. 4. 2007, když návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v této věci byl podán dne 6. 4. 2007. Pokud pak povinný namítal nesprávný postup oprávněné při doručování výkazu nedoplatků, odvolací soud uvedl, že jeho doručení povinnému veřejnou vyhláškou je jedním ze zákonných způsobů doručování a že soud není oprávněn tento postup přezkoumávat. Za nedůvodnou považoval krajský soud i námitku povinného o promlčení práva předepsat dlužné pojistné, resp. penále (§16 odst. 1, §19 zákona č. 592/1992 Sb.), neboť ji lze uplatnit pouze v řízeních, ve kterých byly tyto exekuční tituly vydány (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 20 Cdo 1369/2008). Odvolací soud proto - shodně se soudem prvního stupně - neshledal ani důvod pro odklad výkonu rozhodnutí (§266 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí podal povinný dovolání (doplněné podáním doručeným soudu prvního stupně dne 30. 11. 2009), jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Trvá na tom, že „věc je promlčena“, neboť podle §16 zákona č. 592/92 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci výměru, přičemž promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu. Protože účinnost tohoto znění zákona nastala dne 1. 1. 2008, vztahovalo se na daný případ ustanovení, podle nějž právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno, „tudíž promlčecí doba po dobu řízení běžela a z tohoto důvodu k promlčení práva došlo“. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že zastavení výkonu rozhodnutí se týká i výkazu nedoplatků na částku 68.258,- Kč, ani námitkou o vykonatelnosti výkazu nedoplatků podle §53 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítá, že součástí jeho jména je i titul, jenž však v návrhu na nařízení výkonu i v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí, a má za to, že tato „chyba“ může vyvolat záměnu v osobě povinného, a nařízení výkonu rozhodnutí je tak „od počátku neplatné“. Za zásadní pak označuje skutečnost, že soudy se nezabývaly obsahem platebních výměrů a výkazu nedoplatků, tj. zda jsou po věcné stránce správné, přičemž výši penále považuje za nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a neshledal je podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž v otázce aplikace ustanovení §112 obč. zák., které se vztahuje i na běh promlčecí doby k vymáhání práva na pojistné a penále na všeobecné zdravotní pojištění, v souladu s ustálenou judikaturou, od níž Nejvyšší soud nemá důvodu se ani v této věci odchýlit (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010, či ze dne 29. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 5031/2009), a nemá tudíž po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle shora citovaných ustanovení nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005), přičemž o situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení nejsou způsobilé založit ani další námitky dovolatele, neboť je uplatnil až v dovolání, a z hlediska §241 odst. 4 o. s. ř. se tak jedná o nepřípustné novoty.
Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když oprávněné v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu