ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.705.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 705/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné KL GROUP s.r.o. , se sídlem ve Vejprtech, Nerudova 132/3, identifikační číslo osoby 254 39 049, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, na Roudné 18, proti povinné Tělovýchovné jednotě Chomutov - Mezihoří , se sídlem v Mezihoří ev. č. 71, 430 01, Blatno, identifikační číslo osoby 148 65 084, zastoupené Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, 28. října 3649, pro 53.931,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 Nc 5032/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2009, č. j. 14 Co 73/2009 - 34, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 24. 1. 2008, č. j. 10 Nc 5032/2008 - 6, jímž Okresní soud v Chomutově nařídil podle vykonatelného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2007, č. j. 24 Ro 288/2007 - 20, exekuci na majetek povinné k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 53.931,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Jitku Wolfovou, Exekutorský úřad Plzeň-město. Odvolací soud měl všechny předpoklady pro nařízení exekuce za splněné a námitku povinné, že jí exekuční titul nebyl nikdy doručen (neboť byl doručován na nesprávnou adresu Meziboří 71, namísto Mezihoří 71), a proto dosud není v právní moci, neshledal důvodnou, neboť ze zprávy České pošty, s.p., Pošta Chomutov a kopie doručné knihy zjistil, že zásilka s exekučním titulem byla doručována poštou Chomutov 1, PSČ 430 01 na adresu Mezihoří 71, 430 01 Blatno (tj. na skutečnou adresu povinné), oznámena byla adresátovi dne 29. 10. 2007 a dne 30. 10. 2007 byla připravena k vyzvednutí u pošty Chomutov 2; povinná si však zásilku nevyzvedla a dne 15. 11. 2007 byla vrácena odesílateli. Exekuční titul tak byl povinné doručen uplynutím desetidenní úložní doby dne 9. 11. 2007 (§50c odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009); odvolání proti němu povinná nepodala, jak z nalézacího spisu vyplývá, a exekuční titul tak dne 27. 11. 2007 nabyl právní moci a po uplynutí v něm stanovené třídenní lhůty k plnění se dne 1. 12. 2007 stal formálně vykonatelným. Další námitku povinné o předčasnosti žaloby podané v nalézacím řízení krajský soud posoudil pro nařízení exekuce za nerozhodnou, neboť exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, nýbrž je povinen z něj vycházet.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, neboť má za to, že „jde o rozhodnutí zásadního právního významu“. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 658/2008, podle nějž je doručenka listina, která má povahu veřejné listiny, přičemž každý údaj, který je na doručence uveden, platí za pravdivý, pokud se neprokáže opak (ten přitom dokazuje ten, kdo existenci takové skutečnosti tvrdí), a dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 397/2006, podle nějž „provedení nenavrženého důkazu je výrazným vybočením ze zásady projednací, které nemůže být odůvodněno jen tím, že odvolací soud považuje skutkový stav za nedostatečně zjištěný“. Má za to, že „o řízení, jež se řídí principy řízení sporného, jde i v případě řízení exekučního, jež se taktéž řídí principem projednacím, a že strany (účastníci) jsou povinny navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení i všude tam, kde je v exekučním řízení potřeba dokazování“. Je přesvědčena o tom, že „z principu projednacího soud může vybočit jen v odůvodněných případech, které nadto ve svém rozhodnutí odůvodní; jde totiž o vybočení ze základního principu sporného řízení, které konec konců znamená do jisté míry porušení principu rovnosti stran a nestranného přístupu soudu ke stranám, jež musí soud ve svém rozhodnutí odůvodnit“. Odvolacímu soudu tak vytýká, že provedl k vyvrácení údajů na veřejné listině (doručence) důkaz, který nebyl stranami navržen, a „ve svém rozhodnutí ani nevysvětlil, proč považoval za nezbytné vybočit z principu projednacího a tím i ze zásady rovnosti stran“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 exekučního řádu přípustné.
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. sice označila, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, když ve skutečnosti uplatnila pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však tato dovolací výhrada bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání povinné proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. není tudíž přípustné a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu