ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.787.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 787/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného nezletilého D. S. , zastoupeného matkou Bc. D. S., proti povinnému Ing. L. S. , zastoupenému JUDr. Alenou Židovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Moskevská 1/14, pro 62.100,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 21 Nc 8933/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2009, č. j. 12 Co 187/2009 - 40, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 5. 2008, č. j. 21 Nc 8933/2008 - 11, jímž Okresní soud v Mostě nařídil „podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2006, č. j. 13 Co 210/2006 - 52, a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 5. 2006, č. j. 21 Nc 1213/2005 - 32, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 52.000,- Kč dlužného výživného za období od 1. 9. 2005 do 30. 11. 2006 a běžného dlužného výživného v částce 10.100,- Kč“ a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Teplice, a dále potvrdil opravné usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 10. 2008, č. j. 21 Nc 8933/2008 - 19, jímž usnesení o nařízení exekuce opravil tak, že nesprávné slovo v příjmení soudního exekutora „Tunkl“ nahradil správným slovem „S.“ . Odvolací soud dospěl k závěru, že všechny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny, a nepřisvědčil námitce povinného, že vymáhaná pohledávka specifikovaná v usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce není v souladu s exekučním titulem. V tomto ohledu poukázal na to, že exekučním titulem bylo povinnému uloženo přispívat na výživu nezletilého oprávněného počínaje dnem 1. 9. 2005 částkou 3.500,- Kč měsíčně s tím, že nedoplatek výživného za dobu od 1. 9. 2005 do 30. 11. 2006 ve výši 52.500,- Kč je otec (povinný) povinen k rukám matky uhradit do 30. 6. 2007 a že oprávněný v návrhu na nařízení exekuce vyčíslil dluh na výživném od září 2005 do března 2008 tak, že podle exekučního titulu měl povinný v této době uhradit 108.000,-Kč, avšak zaplatil pouze 46.400,- Kč, a k úhradě tak zbývá za tuto dobu doplatit vymáhanou částku 62.100,- Kč (tj. 52.000,- Kč + 10.100,- Kč), pro kterou byla exekuce nařízena, přičemž „návrh nesměřuje k vymáhání běžného výživného“. Není proto správná námitka povinného, že „co do částky 10.100,- Kč nebylo prokázáno, že by existoval exekuční titul“; pokud povinný v odvolání naznačoval, že část dlužného výživného uhradil mimo rámec exekuce, pak krajský uvedl, že soud tuto okolnost ve fázi nařízení exekuce nezkoumá, nýbrž vychází jen z tvrzení oprávněného. K námitkám povinného směřujícím proti opravnému usnesení okresního soudu odvolací soud s odkazem na §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., §167 odst. 2 a §164 o. s. ř. konstatoval, že „nepozorností písařky“ bylo v usnesení o nařízení exekuce uvedeno jiné příjmení exekutora a že oprava této chyby byla provedena v souladu se zákonem (jeho křestní jméno i sídlo kanceláře přitom odpovídalo návrhu na nařízení exekuce).
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění platném k 30. 6. 2009, a podává je (výslovně) z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že „porušil ustanovení §212 o. s. ř., když zcela ignoroval podstatnou část odvolání a nikterak se jí nezabýval a zároveň tak porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Poté, co zrekapituloval své odvolací námitky, poukázal na to, že odvolací soud si v odůvodnění svého usnesení protiřečí, když v prvním odstavci konstatuje, že jde o nařízení exekuce pro dlužné a běžné výživné, a v závěru osmého odstavce „tvrdí“, že návrh nesměřuje k vymáhání běžného výživného. „Přitom návrh na exekuci i usnesení okresního soudu o nařízení exekuce přesně vymáhání běžného výživného stanovuje, a to přesto, že k němu neexistuje exekuční titul, a navíc ani žádný takový dluh prokazatelně neexistuje (a neexistoval ani v době podání návrhu)“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nereagoval na jeho odvolací námitky o neplatnosti opravného usnesení okresního soudu, které bylo antidatováno. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a případně též soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomu kterému ze soudů k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil, a ani na základě námitek uplatněných v dovolání k tomuto závěru dospět nelze.
Výtkou, že odvolací soud „porušil ustanovení §212 o. s. ř., když zcela ignoroval podstatnou část odvolání a nikterak se jí nezabýval“, z čehož dovozuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však uplatnění tohoto důvodu bezvýznamné, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - a dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod číslem 132); o situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se přitom v daném případě nejedná (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod č. 130).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka povinného, že k vymáhání běžného výživného neexistuje exekuční titul, neboť rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 5. 2006, č. j. 21 Nc 1213/2005 - 32, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2006, č. j. 13 Co 210/2006 - 52, bylo povinnému uloženo přispívat na výživu nezletilého oprávněného počínaje 1. 9. 2005 částkou 3.500,- Kč měsíčně s tím, že nedoplatek výživného za dobu od 1. 9. 2005 do 30. 11. 2006 ve výši 52.500,- Kč je otec povinen k rukám matky uhradit do 30. 6. 2007. Právní závěr odvolacího soudu, že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda a v jaké míře povinný splnil povinnost uloženou mu exekučním titulem či nikoli (a že v tomto směru vychází pouze z tvrzení oprávněného), je v souladu s ustálenou soudní praxí, jež dovodila, že tato okolnost je uplatnitelná a přísluší o ní rozhodovat až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 808/2007). Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v prvním odstavci konstatoval, že jde o nařízení exekuce pro dlužné a běžné výživné, a v závěru osmého odstavce, že návrh nesměřuje k vymáhání běžného výživného, mínil tím zcela zřejmě skutečnost, že oprávněný se domáhá nařízení exekuce pro část nezaplaceného dlužného výživného stanoveného exekučním titulem za dobu od 1. 9. 2005 do 31. 11. 2006, a že částka 10.100,- Kč představuje část dluhu z titulu běžného výživného stanoveného exekučním titulem od 1. 12. 2006 do března 2008; nařízení exekuce pro běžné výživné ode dne podání návrhu na nařízení exekuce do budoucna oprávněný nenavrhl.
Dovolání proti části výroku usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil opravné usnesení soudu prvního stupně, občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 až §239 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2007, sp. zn. 20 Cdo 3384/2006).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, a s §130 zákona č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněným v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu