ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.8.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 8/2010-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného statutárního města Kladno , se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 44, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti povinné S. Š., dříve C. , pro 400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 Nc 6222/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009, č. j. 20 Co 394/2009-25, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 22. 6. 2009, č. j. 12 Nc 6222/2007-12, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 20. 8. 2007, č. j. 12 Nc 6222/2007-6, oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce 7 735,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo vymáhat pohledávku z uložené blokové pokuty uložené před 31. 12. 2005 bylo prekludováno dne 28. 3. 2008, a proto pohledávku nelze vymáhat.
Oprávněný v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), byl článkem XV zákona č. 501/2004 Sb. k 1. 1. 2006 zrušen, aniž bylo upraveno, jak se posuzuje lhůta, která počala běžet před tímto datem. Proto je třeba běh lhůty posuzovat podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 500/2004 Sb.“), jenž ve svém §106 odst. 3 odkazuje na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, upravující v §70 režim promlčení. Jestliže se exekuční titul stal vykonatelným dne 4. 3. 2003 a návrh na nařízení exekuce byl tak podán ve stanovené šestileté lhůtě, nejsou dány podmínky k případnému uplatnění námitky promlčení. Dále oprávněný nesouhlasil ani s výroky o nákladech exekuce a nákladech řízení. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a ani hodnocením námitek v něm obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Exekučním titulem v souzené věci je blok na pokutu č. B 0131229 ze dne 12. 2. 2003, jímž Magistrát města Kladna uložil povinné pokutu ve výši 400,- Kč, splatnou do patnácti dnů od právní moci.
Jak již uvedl odvolací soud, Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1800/2007), uzavřel, že pojí-li se otázky významné pro exekuci správního rozhodnutí s předpisem, na základě něhož byl vydán (přičemž rozhodné je znění předpisu, účinné v době vydání rozhodnutí), je také třeba lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat – jako vlastnost exekučního titulu – posuzovat podle právní úpravy upravující její běh v době vydání exekučního titulu.
Jestliže byl exekuční titul vydán 12. 2. 2003, téhož dne nabyl právní moci a stal se vykonatelným 28. 3. 2003, lze jej vykonat jen v pětileté prekluzívní lhůtě stanovené v době vydání rozhodnutí v §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2005, tedy do 28. 3. 2008.
Domáhal-li se oprávněný nařízení exekuce návrhem ze dne 16. 8. 2007, odvolací soud správně v souladu se zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že uplynutím uvedené lhůty nárok oprávněného zanikl.
Oprávněný dále napadl dovoláním výrok o nákladech exekuce a výroky o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení (nákladech exekuce) v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení (stejně jako usnesení o nákladech exekuce) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura čísle 5 ročníku 2005 pod pořadovým číslem 70, usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinné právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Protože jí však podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu