ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1509.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1509/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. K. , zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, J. Průchy č. 1915, proti žalované SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. se sídlem v Praze 10, Nákupní č. 389/1, IČO 27207048, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 3, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 130.252,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 370/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. října 2009 č.j. 9 Co 412/2007-249, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.2.2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že se žalobkyně „ve dnech 29.1., 30.1. a 1.2.2003 dopustila neoprávněných finančních transakcí, které způsobily žalované celkovou škodu 23.021,- Kč“. Dne 29.1.2003 v době, kdy byla na pracovišti sama (její kolegyně sl. B. byla v té době na přestávce), žalobkyně „provedla v 18.01 hod. účetní převod peněz z trezoru 8.000,- Kč na doplnění limitu na hlavní pokladně a v 18.02 hod tuto částku vyplatila pod kódem 995A“, přičemž „při kontrole večerní uzávěrky byl zjištěn rozdíl v pokladních bonech v celkové výši 8.021,- Kč“ (namísto 22 pokladních bonů v hodnotě 9.285,- Kč bylo doloženo pouze 21 pokladních bonů v hodnotě 1.264,- Kč). Dne 30.1.2003 v době, kdy byla v trezoru sama (její kolegyně sl. B. v té době vykonávala svou práci v prostoru pokladen na marketu), žalobkyně „v 20.57 hod. převedla částku 10.000,- Kč z trezoru na doplnění limitu na hlavní pokladně“, přičemž „dle uzávěrky se v hlavní pokladně mělo nacházet 18 pokladních bonů v hodně 11.707,- Kč, doloženo bylo 17 pokladních bonů v hodnotě 1.707,- Kč, rozdíl tedy činí 10.000,- Kč“. Dne 1.2.2003 v době, kdy „její kolegyně sl. Stříbrná byla na přestávce“, žalobkyně provedla „doplnění limitu na hlavní pokladně v 9.53 hod. v hodnotě 5.000,- Kč“ a „v 9.54 hod byla vyplacena částka 5.000,- Kč pod kódem 995a“, přičemž „pokladní bon byl znehodnocen (následně nalezen v odpadkovém koši v místnosti pokladního dozoru)“. U žádné z uvedených transakcí žalobkyně „nebyla schopna doložit doklad opravňující tyto transakce provést“, a protože v těchto dnech byla vedoucí směny, „je plně odpovědná za vzniklý rozdíl ve výši 23.021,- Kč“.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí na náhradě mzdy 130.252,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 10.6.2002, naposledy jako zástupkyně hlavní pokladní, a že „jí žalovaná nikterak neprokázala, že se vytýkaného jednání dopustila právě žalobkyně“. Zdůraznila, že v dotčených dnech „k hlavní pokladně při své směně neměla přístup pouze ona, ale i její kolegyně slečna B.“, a kromě toho je žalobkyně „přesvědčena o tom, že dne 29.1.2003 byla na hlavní pokladně přítomna i její vedoucí paní .“, i když toho dne neměla směnu. „Jedinou její chybou“, které si je žalobkyně vědoma, „bylo to, že při vrácení peněz za vrácené lahve omylem spolu s penězi vrátila zákazníkovi i lahvový bon, který si měla správně ponechat“; tuto chybu však ihned oznámila svému vedoucímu s tím, že způsobenou škodu uhradí. Protože po obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně dopisem ze dne 20.3.2003 oznámila žalované, že s tímto opatřením nesouhlasí a že trvá na dalším zaměstnávání, požadovala po žalované rovněž od 14.7.2003 (kdy skončila její pracovní neschopnost) náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 23.11.2006 č.j. 22 C 370/2003-158 rozhodl o části předmětu řízení tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 18.2.2003 je neplatné“, a vyslovil, že „o nároku žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy ve výši 130.252,- Kč a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“. Soud prvního stupně z výsledků provedeného dokazování dovodil, že „lze stěží učinit jiný závěr než ten, že minimálně ve dnech 29.1.2003 a 30.1.2003 došlo ke zpronevěře částek 8.021,- Kč a 10.000,- Kč“, když „lze přisvědčit názoru žalované, že je krajně nepravděpodobné“, že by se vydané lahvové bony „znějící právě na takto nestandardně vysoké částky“ následně v hlavní pokladně „obyčejně“ ztratily, „přičemž pachatel spoléhal na skutečnost, že lahvové bony nebudou při účetní uzávěrce přepočítávány, neboť se tak při závěrkách běžně nečinilo“. I když k vytčenému jednání ze dne 1.2.2003 se žalobkyně přiznala a následně žalované uhradila vzniklý schodek, podle názoru soudu prvního stupně „souvislost případů z 29.1.2003 a 30.1.2003 s případem z 1.2.2003 nebyla v řízení jednoznačně prokázána“, neboť, „byť popsaná jednání jsou způsobem svého provedení obdobná, a proti žalobkyni tento obdobný způsob provedení všech tří operací svědčí, přímý důkaz proti ní chybí a nepřímé důkazy nejsou podle názoru soudu zcela jednoznačné“, když „nelze vyloučit, že finanční transakce souvislost v osobě je provádějící neměly“, a „lze si představit i jiný průběh událostí, než jak jej líčí žalovaná, byť takový průběh je méně pravděpodobný“. Vzhledem k tomu, že „nebylo prokázáno, že se žalobkyně ve dnech 29.1. a 30.1.2003 dopustila vytčeného porušení pracovní kázně“, je okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem, když se soud prvního stupně již dále nezabýval tím, zda poslední vytčené jednání, jehož se žalobkyně dopustila, by mohlo být samostatným způsobilým důvodem tohoto opatření, neboť „úmyslem žalované bylo zrušit pracovní poměr se žalobkyní okamžitě z důvodu všech tří navzájem souvisejících jednání, přičítaných žalobkyni“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16.10.2009 č.j. 9 Co 412/2007-249 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o zaplacení náhrady mzdy ve výši 130.252,- Kč zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 89.875,- Kč na účet advokáta JUDr. Tomáše Jindry a „nahradit státu – České republice na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem náklady řízení, které nesl, ve výši 1.619,84 Kč“. Odvolací soud poté, co zopakoval výslechy většiny svědků tak, „aby sám mohl bezprostředně vnímat jejich výpovědi“, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „všechny v řízení provedené důkazy (listinné i výslechy svědků) tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí věci a při jejich posouzení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech lze učinit spolehlivý závěr o tom, že jednání, které je popsáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 18.2.2003, se dopustila právě žalobkyně“. Podle názoru odvolacího soudu „podstatné je“, že v době všech tří vytčených událostí, které sice „lze podřadit do tří relativně samostatných skutků“, avšak „které mají shodné nebo podobné rysy“ a je u nich dána časová a místní souvislost, „měla směnu žalobkyně, byla na svém pracovišti, a to ve funkci zástupkyně hlavní pokladní, která ji opravňovala k tomu, že byla vedoucí směny na hlavní pokladně“, a z tohoto titulu „měla přístup do zabezpečeného trezoru i do hlavní pokladny a měla proto možnost i schopnost vytčené účetní operace na hlavní pokladně provést“. Významné podle názoru odvolacího soudu je v této souvislosti tvrzení žalobkyně, že ona sama skutečně dne 1.2.2003 pochybila, když doplnila limit na hlavní pokladně z trezoru částkou 5.000,- Kč a tuto částku vyplatila, aniž by byla schopna doložit lahvový bon, přičemž „není podstatné“, zda se přiznané chyby dopustila úmyslně či z nedbalosti nebo zda na pochybení upozornila sama nebo bylo zjištěno nadřízenými. Podle „přesvědčení“ odvolacího soudu „lze žalobkyni klást za vinu i události ze dne 29.1.2003 a 30.1.2003“, neboť „nebyly prokázány žádné skutečnosti svědčící o tom, že neoprávněné účetní operace na hlavní pokladně provedl někdo jiný“. Odvolací soud „neměl důvod pochybovat“ o věrohodnosti výpovědi svědkyně P. B., která v uvedených dnech měla směnu se žalobkyní, jestliže též „z docházkového systému vyplynulo, že v rozhodných okamžicích v prostoru trezoru a hlavní pokladny nebyla, měla přestávky v práci“, a také podle jeho názoru „ze žádného důkazu nevyplynulo“, že by – jak tvrdí žalobkyně - v rozhodné době v prostoru trezoru a hlavní poklady se pohybovala také hlavní pokladní M. J., která v té době neměla směnu. Odvolací soud „bral v úvahu také to“, že žalobkyně měla se zaměstnavatelem uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti, a že tedy „lze předpokládat, že při vědomí této odpovědnosti dbala jako vedoucí směny na hlavní pokladně nato, aby se do prostoru trezoru a hlavní pokladny nedostal nikdo, kdo by k tomu nebyl oprávněn“, přičemž nelze přehlédnout ani to, že žalobkyně „přinejmenším ve dnech 29.1.2003 a 30.1.2003 ke konci své směny neodhalila a svému zaměstnavateli neoznámila, že na její pokladně byla zaznamenána výplata neobvykle vysoké částky, která nebyla kryta ceninou – lahvovým bonem“. Vytčené jednání žalobkyně odvolací soud posoudil jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, když přihlédl k tomu, že „žalobkyně ve svém pracovním zařazení na hlavní pokladně obchodu nakládala se svěřenými prostředky žalované, přičemž se opakovaně – ve třech případech dopustila neoprávněných účetních operací na úkor finančních prostředků žalované“. Žalovaná tudíž „řádně a důvodně“ dopisem ze dne 18.2.2003 okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr, a protože není důvodná žaloba na určení neplatnosti tohoto zrušovacího projevu vůle, není podle názoru odvolacího soudu „důvodný ani žalobní nárok žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy ve výši 130.252,- Kč, který může mít návaznost pouze na neplatné rozvázání pracovního poměru (§61 odst. 1 zák. práce)“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že rozhodl nejen o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nýbrž i o nároku na zaplacení náhrady mzdy, ačkoliv k nároku na zaplacení náhrady mzdy neprováděl ani soud prvního stupně, ani odvolací soud žádné dokazování a podle výroku rozsudku soudu prvního stupně o tomto nároku mělo být rozhodnuto až v rozsudku konečném. Dále vytkla odvolacímu soudu, že není správný jeho skutkový závěr o tom, že se žalobkyně dopustila ve třech vytčených případech neoprávněných účetních operací na úkor žalované. V této souvislosti namítala, že v řízení „nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalované v důsledku událostí popsaných v listině ze dne 18.2.2003 vznikla škoda“, a že „z dalších důkazů – zejména ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že dovolatelka neměla současně přístup do trezoru i do hlavní pokladny“, neboť „na hlavní pokladně byla zavedena praxe, podle které měla na stejné směně jedna pracovnice na starost trezor a jedna hlavní pokladnu“. Podle mínění dovolatelky z docházkového systému „nevyplývá“, že svědkyně B. byla v rozhodné době mimo prostor hlavních pokladen na svačině, „podle docházkového systému byla na pracovišti“. Odvolací soud podle jejího názoru rovněž „zcela pominul“, že žalobkyně událost ze dne 1.2.2003 nahlásila dobrovolně bezprostředně poté, co se stala. Kromě toho dovolatelka považuje za „nepodložené“ závěry odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovní kázně, jestliže hodnotil intenzitu pouze na základě posouzení jednání popsaného v listině ze dne 18.2.2003, zatímco k jiným hlediskům nepřihlédl. Především odvolací soud nezohlednil to, že žalovaná „netvrdila ani neprokázala, že by v důsledku vytýkaného jednání došlo ke vzniku škody na její straně“. Dále nevzal v úvahu, že do té doby „nebyly ze strany žalované k práci dovolatelky žádné negativní připomínky“ a že žalobkyně sama dobrovolně upozornila na svoji chybu ze dne 1.2.2003, a pominul též „rozsah a obsah pracovních povinností dovolatelky a faktickou praxi, která fungovala na hlavní pokladně s tichým souhlasem nadřízených“. Z uvedených důvodů dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu o tom, že jednání žalobkyně dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, za nesprávný. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně v dovolání v první řadě vytkla odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jestliže napadeným rozsudkem rozhodl nejen o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nýbrž i o nároku na zaplacení náhrady mzdy, ačkoliv k nároku na zaplacení náhrady mzdy neprováděl ani soud prvního stupně, ani odvolací soud žádné dokazování a podle výroku rozsudku soudu prvního stupně o tomto nároku mělo být rozhodnuto až v rozsudku konečném. Tato námitka dovolatelky však není opodstatněná.
Podle ustanovení §152 odst. 2 o.s.ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Zákon v citovaném ustanovení - za podmínky, že je to účelné - připouští, aby soud rozhodl samostatným rozsudkem jen o části předmětu řízení (částečným rozsudkem) nebo jen o základu projednávané věci (mezitímním rozsudkem) a aby o zbývající části předmětu řízení nebo o výši nároku rozhodl v konečném rozsudku. Částečným rozsudkem může být rozhodnuto o části nároku, o nároku jen jednoho ze žalobců, o nároku uplatněném vůči jednomu ze žalovaných, o jedné z více věcí spojených ke společnému řízení nebo o vzájemné žalobě. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o základu věci. Základem věci je třeba rozumět posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. Skutečnost, že soud rozhodl jen o části projednávané věci nebo jen o jejím základu, je třeba výslovně vyjádřit nejen v záhlaví rozsudku, ale i v jeho výroku; je proto třeba ve výroku těchto rozsudků uvést, že o další části předmětu řízení nebo o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Předpokladem pro vydání jak částečného, tak mezitímního rozsudku přitom je, jak uvedeno výše, aby byla splněna podmínka „účelnosti“ vyjádřená v ustanovení §52 odst. 2 větě druhé o.s.ř.
V posuzovaném případě soud prvního stupně rozsudkem určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 18.2.2003 je neplatné“, a vyslovil, že „o nároku žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy ve výši 130.252,- Kč a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“. Ačkoli soud prvního stupně tímto rozsudkem rozhodl pouze o části předmětu řízení (o nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), odvolací soud k odvolání žalované rozhodl konečným rozsudkem o celém předmětu řízení tak, že zamítl nejen žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ale i žalobu na zaplacení náhrady mzdy ve výši 130.252,- Kč.
Při úvaze o tom, zda uvedený postup odvolací soudu byl v souladu se zákonem, je třeba mít na zřeteli, že, byť v projednávané věci žalobkyně učinila předmětem řízení dva samostatné nároky, tj. nárok na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, z ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2006) vyplývá, že zaměstnanec má právo na náhradu mzdy pouze tehdy, „dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával“; oba předpoklady (tj. neplatné rozvázání pracovního poměru a oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání) musí být splněny současně, jinak nárok zaměstnance na náhradu mzdy nevznikne. Vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením či zrušením ve zkušební době je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím, je zřejmé, že, zamítne-li soud žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru, znamená to jednoznačný neúspěch zaměstnance i ohledně požadavku na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Dospěl-li proto v projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením není opodstatněný, a z tohoto důvodu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti tohoto rozvázání zamítl, bylo tímto výrokem – jak vyplývá z výše uvedeného – současně rozhodnuto o zásadní otázce, která se týká základu nároku žalobkyně na náhradu mzdy. Za této situace by proto vydání částečného rozsudku, jímž by bylo (zamítavě) rozhodnuto pouze o nároku na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, nesplňovalo podmínku „účelnosti“ vyžadovanou ustanovením §152 odst. 2 o.s.ř., a odvolacímu soudu tudíž nelze důvodně vytýkat, že rozhodl o celém předmětu řízení, jestliže v případě zamítnutí žaloby o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru bylo vyloučeno, aby žalobkyni vznikl nárok na požadovanou náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce.
Otázku platnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem žalované ze dne 18.2.2003. který žalobkyně převzala dne 19.2.2003, je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení, lze tam uvedený důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74, §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je – jak vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce – důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.3.1976, sp. zn. 5 Cz 19/76, uveřejněný pod poř. č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, uveřejněný pod poř. č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Protože důvod použitý zaměstnavatelem v okamžitém zrušení pracovního poměru je charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň, z těch skutků, které zaměstnavatel ve zrušovacím projevu vůle označil (vylíčil).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že pro závěr, zda se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, je kromě jiného významné zjištění, zda „finanční transakce“, znamenající jinak z hlediska žalované ve svých důsledcích pouze vznik majetkové újmy - schodku (§176 zák. práce), způsobila žalobkyně porušením svých povinností, a v kladném případě, zda se jednalo o porušení povinností zaviněné (jak to kupříkladu vyjadřuje v rámci svých úvah soud prvního stupně – zda „došlo ke zpronevěře“) dosahující intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
V projednávané věci žalovaná spatřovala důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které provedla dopisem ze dne 18.2.2003, v tom, že se žalobkyně (pracující u žalované jako zástupkyně hlavní pokladní) ve dnech 29.1., 30.1. a 1.2.2003, kdy byla vedoucí směny, „dopustila neoprávněných finančních transakcí, které způsobily žalované celkovou škodu 23.021,- Kč“, přičemž „u žádné z těchto transakcí žalobkyně nebyla schopna doložit doklad opravňující tyto transakce provést“. Tyto neoprávněné finanční transakce měly spočívat v tom, že dne 29.1.2003 v době, kdy „se na pracovišti nacházela sama, její kolegyně sl. B. byla na přestávce (18:02 – 18:09, doloženo docházkovým listem)“, žalobkyně „provedla v 18.01 hod. účetní převod peněz z trezoru 8.000,- Kč na doplnění limitu na hlavní pokladně a v 18.02 hod tuto částku vyplatila pod kódem 995A“, přičemž „při kontrole večerní uzávěrky byl zjištěn rozdíl v pokladních bonech v celkové výši 8.021,- Kč“ (namísto 22 pokladních bonů v hodnotě 9.285,- Kč bylo doloženo pouze 21 pokladních bonů v hodnotě 1.264,- Kč). Dne 30.1.2003 v době, kdy „byla v trezoru sama, její kolegyně s. B. vykonávala svou práci v prostoru pokladen na marketu“, žalobkyně „v 20.57 hod. převedla částku 10.000,- Kč z trezoru na doplnění limitu na hlavní pokladně“, přičemž „dle uzávěrky se v hlavní pokladně mělo nacházet 18 pokladních bonů v hodně 11.707,- Kč, doloženo bylo 17 pokladních bonů v hodnotě 1.707,- Kč, rozdíl tedy činí 10.000,- Kč“. Dne 1.2.2003 v době, kdy „její kolegyně sl. S. byla na přestávce (9:47 – 10:00, doloženo docházkovým listem)“, žalobkyně „provedla doplnění limitu na hlavní pokladně v 9.53 hod. v hodnotě 5.000,- Kč“ a „v 9.54 hod byla vyplacena částka 5.000,- Kč pod kódem 995a“, přičemž „pokladní bon byl znehodnocen (následně nalezen v odpadkovém koši v místnosti pokladního dozoru)“.
Závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně skutečně dopustila jednání (všech tří vytčených skutků), popsaného ve zrušovacím projevu vůle žalované ze dne 18.2.2003, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Zpochybňuje-li dovolatelka správnost tohoto závěru odvolacího soudu, uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V projednávané věci však odvolací soud výše popsaným způsobem nepostupoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda se žalobkyně ve dnech 29.1., 30.1. a 1.2.2003 skutečně dopustila vytčených neoprávněných finančních transakcí na úkor žalované, tak jak jsou popsány v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 18.2.2003, považoval odvolací soud za „podstatné“, že v době všech tří vytčených skutků, „které mají shodné nebo podobné rysy“, když je u nich dána „především souvislost časová“ a „souvislost místní“, „měla směnu žalobkyně, byla na svém pracovišti, a to ve funkci zástupkyně hlavní pokladní, která ji opravňovala k tomu, že byla vedoucí směny na hlavní pokladně“, a proto „měla přístup do zabezpečeného trezoru i do hlavní pokladny a měla tedy možnost i schopnost vytčené účetní operace na hlavní pokladně provést“. Za „významné v této souvislosti“ odvolací soud považoval tvrzení žalobkyně, že ona sama skutečně dne 1.2.2003 pochybila, když doplnila limit na hlavní pokladně z trezoru částkou 5.000,- Kč a tuto částku vyplatila, aniž by byla schopna doložit lahvový bon, přičemž podle jeho názoru „není podstatné, a to i v kontextu událostí ve dvou předcházejících dní“ (kdy „ke konci své směny neodhalila a svému zaměstnavateli neoznámila, že na její pokladně byla zaznamenána výplata neobvykle vysoké částky, která nebyla kryta ceninou – lahvovým bonem“), zda se žalobkyně přiznané chyby dne 1.2.2003 dopustila úmyslně či z nedbalosti, „a není ani podstatné, zda a kdy tuto událost sama nahlásila svému zaměstnavateli nebo zda byl tento nedostatek zjištěn jejími nadřízenými“. Protože podle názoru odvolacího soudu „nebyly prokázány žádné skutečnosti svědčící o tom, že neoprávněné účetní operace na hlavní pokladně provedl někdo jiný“ (odvolací soud vzhledem k údajům z docházkového systému žalované „neměl důvod pochybovat“ o věrohodnosti výpovědí svědkyň M. J. a P. B.), a protože žalobkyně „nenabídla zároveň žádné vysvětlení ke vzniklému schodku, neoznačila žádnou konkrétní osobu, která jej měla způsobit“, odvolací soud uzavřel, že „všechny v řízení provedené důkazy (listinné i výslechy svědků) tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí věci a při jejich posouzení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech lze učinit spolehlivý závěr o tom, že jednání, které je popsáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 18.2.2003, se dopustila právě žalobkyně“.
Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého názoru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které uvedenému skutkovému závěru nenasvědčují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se zejména o korektní zhodnocení vypovědí svědkyň V. Z. (zástupkyně ředitele na dotčené provozovně žalované), Ing. E. Z. (vedoucí oddělení revize u žalované) a M. J. (vedoucí hlavní pokladny a přímé nadřízené žalobkyně), z nichž lze učinit jednoznačný závěr pouze o tom, jak a kdy byly vytčené finanční transakce provedeny a v čem spočívají nesrovnalosti; „přesvědčení“ svědkyň o tom, že tyto finanční transakce provedla právě žalobkyně, však zůstává pouze v rovině jejich představ a domněnek, zvláště za situace, kdy podle výpovědi M. J. „na pracoviště hlavní pokladny a trezoru měly přístup osoby, které měly klíče a znaly kódy, tyto přístupy měli i jejich nadřízení“ a že „záleželo na osobách na hlavní pokladně“, jak si mezi sebou rozdělily přístup na hlavní pokladnu a od trezoru, přičemž P. B. (referentka informačního centra a spoluzaměstnankyně žalobkyně na hlavní pokladně) ve své výpovědi uvedla, že „dnes už není schopna říci, které směny měla klíč od trezorové místnosti u sebe ona“. Z hlediska průkaznosti údajů z docházkového systému žalované umístěného v prostoru hlavní pokladny, které podle názoru výše jmenovaných svědkyň i podle názoru odvolacího soudu nenasvědčují tomu, že by vytčené finanční transakce na hlavní pokladně „provedl někdo jiný“ než žalobkyně, odvolací soud opominul, že podle shodného vyjádření účastníků u jednání před soudem prvního stupně dne 3.10.2006 „…bylo možné, aby do prostoru hlavní pokladny někdo vstoupil, aniž by se přihlásil, že vstupuje do prostoru hlavní pokladny, zároveň tak bylo možné z prostoru hlavní pokladny odejít bez odhlášení, zároveň bylo možné na čipovacím zařízení označit odchod z prostoru hlavní pokladny a z prostoru hlavní pokladny fyzicky neodejít“. Rovněž odvolací soud ponechal bez povšimnutí, že na docházkovém listě M. J. dne 30.1.2003 je před údajem „18:14 O NV“ uveden „!“, který podle výpovědi Ing. Evy Zimové se na docházkovém listě „objeví u časového údaje v případě, že byl opravován“. Konečně odvolací soud v této souvislosti patřičně neuvážil, že z výpovědí svědkyň M. J. a P. B. vyplynulo, že zaměstnankyně hlavní pokladny prováděly i jiné pracovní činnosti (např. storna a doplňování hotovosti na běžných pokladnách), při nichž opouštěly prostory hlavní pokladny, aniž by se tyto odchody (a následné příchody) do (z) prostor hlavní pokladny zaznamenávaly v docházkovém systému.
Odvolací soud v rámci svých úvah o tom, že „nesprávné operace na úkor žalované ve všech třech dnech provedla právě žalobkyně“, rovněž náležitě nezohlednil skutečnost, že žalobkyně dne 1.2.2003 ještě v průběhu pracovní doby sama z vlastní iniciativy telefonicky oznámila své nadřízené M. J., že nemá k dispozici pokladní bon na částku 5.000,- Kč, kterou předtím vyplatila zákazníkovi, přičemž právě toto oznámení vedlo k dodatečné kontrole všech účetních dokladů (včetně bonů) na hlavní pokladně, při níž byly zjištěny nedostatky v předešlých dnech 29. a 30.1.2003. Akcentuje-li dále odvolací soud ve prospěch svého „přesvědčení“, že „žalobkyni lze klást za vinu i události ze dne 29.1.2003 a 30.1.2003“, mimo jiné okolnost, že v uvedených dnech žalobkyně „ke konci své směny neodhalila a svému zaměstnavateli neoznámila, že na její pokladně byla zaznamenána výplata neobvykle vysoké částky, která nebyla kryta ceninou – lahvovým bonem“, pak z hlediska eventuelního záměrného jednání žalobkyně v tomto směru neměl ponechat stranou svých úvah skutečnost, že do doby, než žalobkyně dne 1.2.2003 oznámila zaměstnavateli své pochybení, se lahvové bony při večerních závěrkách s vědomím nadřízené M. J. nepřepočítávaly. Konečně odvolací soud neměl opomenout uvážit, jaký význam z hlediska věrohodnosti žalobkyní podaného vysvětlení k události ze dne 1.2.2003 i z hlediska závěru o (ne)oprávněnosti této finanční transakce má zmačkaný pokladní bon na částku 5.000,- Kč následně nalezený – jak se uvádí v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru - „v odpadkovém koši v místnosti pokladního dozoru“.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, které vyplývají z uvedených důkazů provedených před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu stanovenému v ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že neoprávněné finanční transakce na úkor žalované ve dnech 29.1., 30.1. a 1.2.2003, tak jak jsou popsány v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 18.2.2003, provedla právě žalobkyně, proto dosud nemá oporu v provedeném dokazování. Za této situace tedy nemohou zatím obstát ani právní závěry odvolacího soudu o tom, jakou intenzitou žalobkyně vytčeným jednáním porušila pracovní kázeň, které byly na tomto skutkovém zjištění založeny.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. května 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu