ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1595.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1595/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova č. 9, proti žalovaným 1) OFFICES FOR RENT, a.s. se sídlem v Praze 4, Ohradní č. 61/1394, IČO 63999498, zastoupenému JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 92, 2) SODOVKÁRNĚ PACOV, a.s. se sídlem v Praze, Stodůlky, Klausova č. 2551/2, IČO 26493802, zastoupenému Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 110/2005, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 23 Co 355/2009-227, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rostislava Dolečka, advokáta se sídlem v Praze 3, Seifertova č. 9.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „pozemek parc. č. 135/84 v k. ú. Osnice, obec Jesenice, zapsaný na LV č. 125 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, není zatížen zástavním právem žalovaného č. 1 pro pohledávku ve výši 830.000.000,- Kč za společností VIRTUA a. s.,“ a „že pozemek parc. č. 135/84 v k. ú. Osnice, obec Jesenice, zapsaný na LV č. 125 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, není zatížen zástavním právem žalovaného č. 2 pro pohledávku ve výši 130.000.000,- Kč za společností LBR spol. s r. o. v likvidaci“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že právní předchůdci žalobce (rodiče žalobce) „obdrželi od bývalého Okresního národního výboru v Praze-východ přídělovou listinu ze dne 11. 12. 1952, podle níž se uskutečnil přechod vlastnického práva k nemovitostem v ní uvedeným, mimo jiné i parc. č. 135/2 o výměře 39.665 m² – role“. Na základě „výroku II. rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 7 C 1063/99 a geometrického plánu číslo 300-171/97“ byl žalobce Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Praha-západ dne 10. 3. 2005, pod č. j. Z-3977/2005-210/2 zapsán jako vlastník pozemkové parcely 135/84 o výměře 39.665 m² – orná půda do LV č. 125, k. ú. Osnice, obec Jesenice, okr. Praha-západ. Podle zápisu v pozemkové knize bylo někdejším vlastníkem pozemku A rcibiskupství pražské. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 24. 3. 1948 byla provedena revize tzv. první pozemkové reformy a tímto rozhodnutím ministerstvo rozhodlo o zrušení Státního pozemkového úřadu, byla vyslovena expropriace všech pozemků, přesahujících výměru 50 ha, kam patřil i pozemek parc. č. 135/2 v k. ú. Osnice, a tím došlo k zániku vlastnického práva k pozemku svědčícího Arcibiskupství pražskému a vlastníkem se stal stát. K tomuto přechodu vlastnictví se nevyžadovala intabulace vlastnického práva státu. Přestože Arcibiskupství pražské si muselo být vědomo, že není vlastníkem nemovitosti parc. č. 135/2, smlouvou ze dne 9. 11. 1992 prodalo soubor pozemků, mezi nimi i pozemek parc. č. 135/2, podnikateli JUDr. D. H., který předmět koupě prodal obchodní společnosti Reflex Realinvest, s. r. o., tato společnost soubor pozemků darovala Ing. A. K., který je převedl na manželku P. K. v rámci vypořádání zaniklého tehdy bezpodílového spoluvlastnictví manželů. P. K. nemovitosti vložila jako nepeněžitý vklad do majetku společnosti VIRTUA a.s. Dne 26. 8. 1993 byla uzavřena zástavní smlouva mezi Komerční bankou, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33 jako zástavním věřitelem, Ing. A. K. – ALEKO se sídlem v Praze 4, Ohradní č. 61, jako zástavcem a vedlejším účastníkem – společností LOMBARD s. r. o. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 51 – nyní LBR spol. s r. o. v likvidaci. Zástavní smlouva sloužila k zajištění úvěru zástavního věřitele, který uzavřel smlouvu o úvěru na částku 130.000.000,- Kč s dlužníkem LOMBARD s. r. o. pod reg. č. 4415901. K zajištění závazku zastavil zástavce (kromě jiného) i pozemek parc. č. 135/2, a to s odkazem na znalecký posudek a na nabývací titul – darovací smlouvu ze dne 26. 7. 1993. Vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 30. 9. 1993 s právními účinky vkladu 27. 9. 1993. Současným věřitelem je žalovaný 2). Dne 19. 12. 1996 uzavřel žalovaný1) [pod původní obchodní firmou LINY, a. s. se sídlem v Praze 1, U milosrdných 2/867, IČO 63999498] jako zástavní věřitel se společností VIRTUA a. s. se sídlem v Praze 1, U milosrdných 2/867, IČO 63999218, jako zástavním dlužníkem zástavní smlouvu k zajištění smlouvy o smlouvě budoucí na částku 830.000.000,- Kč. Zástavní dlužník prohlásil, že je výhradním vlastníkem nemovitostí, a to i pozemku parc. č. 135/2 v k. ú. Osnice, obec Jesenice, zapsaného u Katastrálního úřadu Praha – západ na LV č. 528. Podle názoru žalobce „úkony, jimiž se údajní vlastníci pokusili zatížit pozemek parc. č. 135/2, nemohou mít žádné účinky ve vztahu k tzv. části pozemkové parcely č. 135/2 o výměře 39.665 m² – orná půda, která je nyní zapsaná v katastru nemovitostí jako pozemek parc. č. 135/84, neboť v důsledku přídělu, učiněného dne 11. 12. 1952 byl vlastníkem pozemku v této výměře žalobce, resp. jeho právní předchůdci a tento pozemek existuje od uvedeného data jako samostatná nemovitá věc“. Žalovaní proto nemohli na základě uvedených zástavních smluv nabýt zástavní právo k pozemku označenému jako pozemek parc. č. 135/84. Právní zájem na určovací žalobě spatřuje žalobce v tom, že je zapsán jako vlastník pozemku parc. č. 135/84 o výměře 39.665 m² – orná půda, zapsaného na LV č. 125 v k. ú. Osnice, obec Jesenice, okres Praha – západ, avšak jeho práva k této nemovitosti jsou podle katastru nemovitostí omezena smluvním zástavním právem pro pohledávky žalovaných.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č. j. 7 C 110/2005-49, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit náhradu nákladů řízení“ žalovanému 1) ve výši 12.078,50 Kč a žalovanému 2) ve výši 12.078,50 k rukám jejich zástupců. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, považoval soud prvního stupně z výsledků dokazování za prokázané, že právní předchůdce žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku původně p. č. část 135/2 v k. ú. Osnice ke dni 11. 12. 1962 v důsledku vydržení („tato skutečnost byla soudem určena na základě žaloby ve věci sp. zn. 7 C 1063/99“) a že jak Ing. K., tak později společnost VIRTUA a. s. uzavřeli zástavní smlouvy, které jsou předmětem žaloby, v obou případech předtím, než žalobce podal žalobu na určení vlastnického práva (vedenou u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1063/99). Protože zástavci (Ing. K. a VIRTUA a.s.) nebyli v době uzavírání zástavních smluv vlastníky pozemku p. č. 132/84 ani nebyl udělen souhlas vlastníka pozemku (žalobce), nemohlo dojít k platnému uzavření obou zástavních smluv v části týkající se pozemku p. č. 132/84 v k. ú. Osnice. Přestože byly zástavní smlouvy zčásti neplatným právním úkonem, s ohledem na ustanovení §151d obč. zák. zástavní právo podle nich vzniklo, neboť věc byla odevzdána zástavnímu věřiteli a ten, kdo ji přijal, byl v dobré víře, že zástavce je oprávněn ji zastavit. Zástavci (Ing. K. a VIRTUA a. s.) byli totiž v době uzavírání obou zástavních smluv vedeni v katastru nemovitostí jako vlastníci dotčeného pozemku a jako vlastníci s ním disponovali. To, že nenabyli vlastnické právo platně, bylo konstatováno až v rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 4. 2001, č. j. 7 C 1063/99-102, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2002. V době uzavírání obou zástavních smluv nikdo jejich vlastnické právo nezpochybňoval, a proto zástavní věřitelé jednali v dobré víře. K námitce žalobce, že zástavní smlouvy se nemohly týkat i pozemku p. č. část 135/2 v k. ú. Osnice, později označeného p. č. 135/84 v k. ú. Osnice, z toho důvodu, že tato část pozemku – p. č. 135/84 v k. ú. Osnice – „žila svým právním životem v důsledku dědění a následných majetkových převodů“, soud prvního stupně uvedl, že „po srovnání výměr pozemku došel k závěru, že zástavní smlouvy se týkaly i pozemku p. č. část 135/2 (později označeného p. č. 135/84) z důvodu, že předmětem záboru v roce 1948 byl pozemek o výměře 39 665 m²; současn á výměra pozemku p. č. 135/2 (po určení vlastnického práva soudem) je 165.252 m²; je tedy zřejmé, že zástavce v době uzavírání zástavních smluv zastavoval pozemek celý“. Soud prvního stupně nesdílel názor žalobce, že „vlastnické právo je nedotknutelné a nikdo nemůže toto vlastnické právo porušovat“. Odkázal na ustanovení §151d obč. zák. s tím, že toto ustanovení ve značném rozsahu chrání dobrou víru zástavního věřitele. Preference zástavního věřitele je dána domněnkou jeho dobré víry.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č. j. 23 Co 513/2006-72, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že pozemek parc. č. 135/84 v k. ú. Osnice, obec Jesenice, zaspaný na LV č. 125 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, není zatížen zástavním právem žalovaného 1) pro pohledávku 830.000.000,- Kč za společností VIRTUA a. s. a zástavním právem žalovaného 2) pro pohledávku 130.000.000,- Kč za společností LBR spol. s r. o. v likvidaci, potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se žalovaným náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznává“ a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě bylo prokázáno, že zástavní věřitelé jednali při uzavírání zástavních smluv v dobré víře; zástavní věřitelé vycházeli především z údajů z výpisu z katastru nemovitostí, že zástavci jsou vlastníky pozemku p. č. 135/2 v k. ú. Osnice zahrnující část pozemku přiděleného předchůdci žalobce a nemohli mít důvodné pochybnosti, že tomu tak není. Dovodil dále, že „bylo na žalobci, aby prokázal, že zástavní věřitelé při uzavírání zástavních smluv nebyli v dobré víře, že zástavce je oprávněn pozemek p. č. 135/2 zastavit“. Žádný takový důkaz žalobcem předložen nebyl a pouhé jeho tvrzení, že předmětný pozemek „žil svým právním životem“, ač zahrnut do původního pozemku p. č. 135/2, není takovým důkazem, který by vyvrátil domněnku, že v pochybnostech platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. I v době uzavírání zástavních smluv v roce 1993 a 1996 ani z chování žalobce nemohli mít zástavní věřitelé pochybnosti, neboť žalobce vlastnictví zástavců nezpochybňoval; žalobu o určení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku podal u soudu až v roce 1999. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že „zástavní právo v daném případě vzniklo, neboť věc byla odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 21 Cdo 3293/2007-99, rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. září 2006, č.j. 7 C 110/2005-49, stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Připomněl, že při zkoumání právní otázky, za jakých podmínek může vzniknout zástavní právo, není-li předmět zástavy ve vlastnictví zástavce, je třeba otázku dobré víry posuzovat nejen ze subjektivního hlediska zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat, neměl, popřípadě nemohl mít, důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě, že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Protože v projednávané věci byla část p. č. 135/2 o výměře 39.665 m2 (později označená jako p.č. 135/84 v k.ú. Osnice) vedena jednak na listu vlastnictví č. 125 v k.ú. Osenice a jednak na listu vlastnictví č. 528 v k.ú. Osenice, vyjádřil se též k povaze zápisů v katastru nemovitostí. Uvedl, že katastr nemovitostí je, co se týče zápisu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vybudován zejména na principu formální publicity (veřejnosti katastru nemovitostí) a materiální publicity (důvěry, veřejné víry ve správnost zápisů v katastru nemovitostí). Protože katastr nemovitostí je souborem údajů o nemovitostech, je třeba jej chápat jako celek, který úplnou informaci podává teprve ve své komplexnosti. Výpis z katastru nemovitostí je (i když i pro něj platí princip materiální a formální publicity) pouze dílčím údajem z katastru nemovitostí. Dobrá víra ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000 ve vztahu ke katastru nemovitostí tedy předpokládá, že je katastr nemovitostí také jako jediný celek vnímán a je s ním i takto zacházeno. Zástavní věřitelé při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po nich požadovat, měli vlastnické poměry k zástavě ověřit v katastru nemovitostí a na základě tam uvedených údajů měli mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavci jsou vlastníky zástavy, popřípadě měli zjistit, že k zástavě existuje jiné právo, které zpochybňuje možnost nemovitosti zastavit. K této skutečnosti však odvolací soud nepřihlédl.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 7 C 110/2005-196, určil, že „na pozemku parcela č. 135/84 v katastrálním území Osnice, obec Jesenice, zapsaný na LV č. 125, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – západ, nevázne zástavní právo žalovaného č. 1 pro pohledávku ve výši 830 milionů Kč za společností VIRTUA a. s.“ a „žalovaného č. 2 pro pohledávku ve výši 130 milionů Kč za společností LBR spol. s r. o. v likvidaci“, a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 82.899,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Vyšel z toho, že zástavci (Ing. A. K. a VIRTUA a. s.) nebyli v době uzavírání zástavních smluv vlastníky pozemku parc. č. 132/84, že nebyl udělen souhlas vlastníka pozemku (žalobce), že proto nemohlo dojít k platnému uzavření obou zástavních smluv, a že „tyto jsou proto v části, týkající se pozemku p. č. 132/84, neplatné“. Vázán právními názory dovolacího soudu uzavřel, že v době uzavírání obou zástavních smluv bylo z katastru nemovitostí seznatelné, že část p. č. 135/2 o výměře 39.665 m2 (později označená jako p. č. 135/84 v k. ú. Osnice) nebyla (nemusela být) ve vlastnictví zástavců Ing. A. K. a později společnosti VIRTUA a. s., že zástavní věřitelé při běžné opatrnosti měli vlastnické poměry k zástavě ověřit v katastru nemovitostí a na základě tam uvedených údajů měli mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavci jsou vlastníky zástavy, popřípadě měli zjistit, že k zástavě existuje jiné právo, které zpochybňuje možnost nemovitosti zastavit, a že zástavní právo platně nevzniklo.
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 23 Co 355/2009-227, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 24.514,- Kč k rukám advokáta JUDr. Rostislava Dolečka. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, dospěl k závěru, že v době uzavírání obou zástavních smluv nemohli být zástavní věřitelé v dobré víře, že zástavce (zástavci) je (jsou) oprávněn (oprávněni) předmětný pozemek zastavit a nemohli být přesvědčeni o tom, že zástavce (zástavci) má (mají) právní titul, který mu (jim) umožňuje předmětný pozemek zastavit, protože měli vlastnické poměry k zástavě (k pozemku) ověřit v katastru nemovitostí a na základě tam uvedených údajů o duplicitě vlastnictví měli mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce (zástavci) je (jsou) vlastník (vlastníky) předmětného pozemku – zástavy. Protože otázka vlastnictví žalobce k pozemku byla pravomocně rozhodnuta rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 4. 2001, č. j. 7 C 1063/99-102, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 26 Co 197/2002, kterým bylo jednoznačně určeno, že žalobce je jediným a výlučným vlastníkem předmětného pozemku, odmítl námitku žalovaného 2), že soud prvního stupně nepřihlédl k právnímu důvodu vlastnického práva předchůdců žalobce k pozemku.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný 2) namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro jednání v dobré víře je podstatné, aby zástavní věřitel při uzavírání smlouvy zachoval běžnou míru opatrnosti. Z katastru nemovitostí mohl zástavní věřitel zjistit existenci dvou různých zápisů, zápis, svědčící o přídělu, musel nutně považovat za irelevantní, protože konstatuje právní úkon, který je absolutně neplatný. Nabývacím titulem žalobce není a nikdy nebyl příděl věci ani záznam o přídělu uvedený v katastru nemovitostí. Zástavní věřitel tak mohl přímo z katastru nemovitostí pouze zjistit, že k zástavě jiné platné právo neexistuje. Ke znakům vydržení nemovité věci patřila dobrá víra držitele, že mu věc nebo právo patří, faktické držení věci po určitou v zákoně stanovenou dobu a vůle nakládat s věcí jako se svou. Samotný příděl v sobě od počátku nesl prvky zásadně se neslučující s podstatou vlastnického práva, jakými byla omezená zcizitelnost předmětu přídělu vázaná na souhlas státního orgánu. Usuzovat na vydržení při vědomí absolutní neplatnosti přídělu v takovém případě přesahuje obvyklou míru opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem daného případu po zástavním věřiteli požadovat. Žalovaný 2) při zachování povahy jednotnosti a komplexnosti katastru nemovitostí, který úplnou informaci podá teprve jako celek, sám zachoval dobrou víru, že zástavní dlužník byl oprávněn předmětný pozemek zastavit. Soud prvního i druhého stupně tak měl po provedeném dokazování dospět k závěru, že zástavní věřitel jednal v dobré víře a podanou žalobu zamítnout. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, neboť dovolací námitky dovolatele jsou založeny na jiné představě o skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn soudy obou stupňů. Dobrá víra zástavního věřitele byla žalobcem úspěšně zpochybněna tím, že existoval zápis o vlastnickém právu nesvědčícím zástavci. Pro zpochybnění dobré víry zástavního věřitele je určující zápis vypovídající o existenci vlastnického práva jiné osoby, nikoli o jeho právním důvodu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Žalovaný 2) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzovaném případě, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, za jakých podmínek může vzniknout zástavní právo, není-li předmět zástavy ve vlastnictví zástavce. K této právní otázce se již dovolací soud vyjádřil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2002; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004)
Jak již shodně s uvedenou judikaturou konstatoval dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3293/2007, dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000). Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí z citovaných východisek při posuzování vzniku zástavního práva důsledně vycházel, když dovodil, že v době uzavírání obou zástavních smluv nemohli být zástavní věřitelé v dobré víře, že zástavce (zástavci) je (jsou) oprávněn (oprávněni) pozemek zastavit a nemohli být ani přesvědčeni o tom, že zástavci (zástavce) mají (má) právní titul, který jim (mu) umožňuje pozemek zastavit, protože měli vlastnické poměry k zástavě pozemku ověřit v katastru nemovitostí a na základě tam uvedených údajů o duplicitě vlastnictví měli mít důvodně pochybnosti o tom, že zástavce (zástavci) je (jsou) vlastník (vlastníky) předmětného pozemku – zástavy.
Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že „zástavní věřitel i zástavní dlužník si měli či mohli být vědomi skutečnosti, že z katastru nemovitostí seznatelný příděl je právním aktem absolutně neplatným, neboť předcházející vyvlastnění pozemku p. č. 135/2 Arcibiskupství pražskému Československou republikou je aktem taktéž absolutně neplatným“. Uvedený názor totiž přehlíží, že katastr nemovitostí je, co se týče zápisu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vybudován zejména na principu formální publicity (veřejnosti katastru nemovitostí) a materiální publicity (důvěry, veřejné víry ve správnost zápisů v katastru nemovitostí), a že proto při zkoumání dobré víry ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000 ve vztahu ke katastru nemovitostí je třeba ze zásady materiální publicity (důvěry, veřejné víry ve správnost zápisů v katastru nemovitostí) také vycházet. Jak uvedl dovolací soud již ve svém zrušovacím rozsudku ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3293/2007, zástavní věřitelé při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po nich požadovat (od nich očekávat) měli vlastnické poměry k zástavě ověřit v katastru nemovitostí a na základě tam vedených údajů měli mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavci jsou vlastníky zástavy, popřípadě měli zjistit, že k zástavě existuje jiné právo, které zpochybňuje možnost nemovitosti zastavit. Okolnost, že v katastru nemovitostí vyznačená rozhodnutí (podklady) sloužící jako podklad pro vyznačení vlastnických vztahů byly případně dodatečně zpochybněny nebo prohlášeny za neplatné, nemůže mít vliv na posuzování důvěry ve správnost zápisů v katastru nemovitostí v době dřívější.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy dovolání žalovaného 2) není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 2) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. Rostislav Doleček osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20 % - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] ve výši 1.060,- Kč. Protože dovolání žalovaného 2) bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný 2) je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.360,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu