ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1669.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1669/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Davuri Holding B.V. se sídlem v Nizozemsku, Naritaweg 165 Telestone 8, 1043 BW Amsterdam, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti žalovanému V I T O S GROUP, a. s. se sídlem v Praze 3, Koněvova č. 85, IČO 25149717, zastoupenému Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi č. 15, o 17.358.037,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 248/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. listopadu 2009 č. j. 17 Co 366/2008-168, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit mu částku 17.358.037,27 Kč s tím, že „žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení uvedených pohledávek toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, na kterých vázne zástavní právo k zajištění pohledávek žalobce, tj. budovy Louny, č. p. 2631 na pozemku parc. č. 3131/2 a pozemku parc. č. 3131/2, to vše zapsáno na LV č. 3863 pro obec a katastrální území Louny u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Louny“. Svůj návrh odůvodnil zejména tím, že dne 14. 3. 1994 byla mezi společností „CHALITO s. r. o. v likvidaci“ a Komerční bankou, a. s., uzavřena smlouva o úvěru reg. č. A 40120, ve znění dodatků, na základě které byl dlužníku poskytnut úvěr ve výši 10.000.000,- Kč. Dne 26. 2. 1996 byla mezi týmiž účastníky uzavřena smlouva o úvěru reg. č. A 60060, ve znění dodatků, na základě které byl dlužníku poskytnut úvěr ve výši 9.617.000,- Kč. Výše uvedené pohledávky Komerční banky, a. s., byly postoupeny společnosti Konpo, s. r. o., která je dále postoupila společnosti Finoka s. r. o., a ta je smlouvami ze dne 30. 6. 2005 postoupila žalobci. Výše uvedené pohledávky byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem žalovaného, a to „k budově Louny, č. p. 2631 na pozemku parc. č. 3131/2 a pozemku parc. č. 3131/2, to vše zapsáno na LV č. 3863 pro obec a katastrální území Louny“. Uvedené pohledávky nebyly dosud uhrazeny a jejich výše činila k 31. 7. 2006 částku 17.358.037,27 Kč.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 22. 4. 2008, č. j. 14 C 248/2006 – 130, žalobu zamítl a rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že podle ustálené judikatury soudů uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem se řídí i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998, bylo-li zástavní právo zřízeno v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 a vzniklo-li v této době také právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy. V případě, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy) vzniklo po 1. 9. 1998, řídí se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem zřízeným v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002, ledaže by se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy žalobou (návrhem) podaným u soudu v době od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2001. Právo (nárok na uspokojení ze zástavy) vzniká podle ustálené judikatury soudů dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplní a v případě, že bylo sjednáno plnění ve splátkách, kdy nastala konečná splatnost úvěru. Tato konečná splatnost sjednaná smlouvou pak v průběhu trvání úvěrového vztahu může být měněna dohodou účastníků nebo jednostranným opatřením věřitele (např. zesplatněním úvěru, odstoupením od úvěrové smlouvy apod.). Ocitl-li se dlužník v prodlení s vrácením některých splátek, neznamená to, že by se stala splatnou celá pohledávka. Protože v projednávané věci bylo prokázáno, že dlužník byl vyzván k okamžitému splacení úvěrů dne 21. 12. 1999, konečná splatnost obou úvěrů tak nastala po 31. 8. 1998 (žalobce podal svůj návrh u soudu dne 2. 8. 2006). Zástavní věřitel je tak oprávněn navrhnout u soudu prodej zástavy, nikoli realizovat své právo návrhem na zaplacení pohledávky vůči žalovanému s omezením na plnění z prodeje ze zástavy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 17 Co 366/2008-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 27.062,- Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Krejčího. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy cestou žaloby na plnění s příslušným omezením, neboť ohledně částky 14.196.949,27 Kč a náhrady soudního poplatku 567.920,- Kč vzniklo právo na uspokojení ze zástavy až po „uplynutí splatnosti (zesplatnění)“ zajištěné pohledávky ke dni 21. 12. 1999, a co do částky 2.493.428,- Kč s úrokem z prodlení a náhrady nákladů řízení ve výši 99.740,- Kč „lze mít za to, že pohledávka byla sice údajně splatná dne 8. 11. 1996, žalobce však svého práva využil až podáním žaloby ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze, jehož rozsudek pro zmeškání ze dne 29. 9. 1998 zavázal úvěrového dlužníka k zaplacení žalované částky s právní mocí ke dni 26. 1. 1999“. Vycházeje dále z teorie, že způsoby zániku zástavního práva lze rozdělit na zánik zástavního práva v důsledku zajištěné pohledávky a samostatný zánik zástavního práva uplynutím doby, pokud bylo zástavní právo zřízeno na dobu určitou, příp. v důsledku splnění rozvazovací podmínky, z ujednání v obou zástavních smlouvách dovodil, že vzhledem k tomu, že „strany zástavních smluv v souladu s §299 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření zástavních smluv výslovně omezily existenci zástavního práva na dobu trvání závazkového vztahu (v druhém případě pak spolu s trváním pohledávek zástavního věřitele vůči dlužníkovi), zánikem právnické osoby - úvěrového dlužníka v daném případě zanikl sám zajišťovaný závazkový vztah“. Strany zástavní smlouvy výslovným projevem vůle učinily dobu trvání zástavního práva závislou na době trvání závazkového vztahu (nikoli existenci dlužníka - právnické osoby), proto došlo v obou případech k zániku zástavního práva.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce připomíná, že část pohledávek do výše 2.493.428,- Kč s 25% úrokem z prodlení od 9. 11. 1996 do zaplacení se stala splatnou a nebyla ve splatnosti uhrazena do dne 31. 8. 1998 a část pohledávek do výše 14.196.949,27 Kč se stala splatnou dle splátkového kalendáře částečně do 31. 8. 1998 a částečně po 31. 8. 1998, neboť byl dlužník vyzván k okamžitému splacení úvěru dne 21. 12. 1999; proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že celý nárok na uspokojení jednotlivých částí pohledávek ze zpeněžení zastavených nemovitostí vznikl až po 31. 8. 1998. Namítá dále, že podle právní úpravy účinné od 1. 9. 1998 zástavní věřitel není povinen navrhnout prodej zástavy, ale nově má k takovému postupu oprávnění vedle dosavadních možností. U zástavních práv vzniklých do 31. 8. 1998, u nichž právo na uspokojení vzniklo od 1. 9. 1998, tak má zástavní věřitel možnost výběru, zda navrhne u soudu prodej zástavy nebo uplatní nárok prostřednictvím žaloby na plnění s omezením na plnění z prodeje zástavy. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že zánikem právnické osoby - úvěrového dlužníka v daném případě zanikl sám zajišťovaný závazkový vztah. I kdyby platilo, že strany zástavních smluv projevily vůli a předmětnými ujednáními si sjednaly omezení doby, na kterou bylo zástavní právo zřízeno, pak je nutné podotknout, že k naplnění rozvazovací podmínky nedošlo a že zástavní právo tak trvá i nadále. K naplnění podmínky by dle názoru dovolatele došlo, pokud by předmětná pohledávka zanikla (např. splněním). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Lounech, č. j. 14 C 248/2006 – 130, ze dne 22. 4. 2008 zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné [dovolací soud vyřešil otázku, jakou právní úpravou se řídí v projednávané věci právo (nárok) na uspokojení ze zástavy a jaký vliv má zánik právnické osoby na existenci zástavního práva v rozporu s judikaturou], přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §151a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Při řešení otázky, jak se zástavní věřitel mohl v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 domáhat uspokojení ze zástavy, soudní praxe dospěla v první řadě k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994, sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Nejvyšší soud České republiky pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§151f odst. 1 občanského zákoníku), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Jak správně uvedl odvolací soud, s účinností od 1. 9. 1998 bylo změněno ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku tak, že slova „se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze“ byla nahrazena slovy „zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej“, a ustanovení §151f odst. 2 občanského zákoníku tak, že slova „zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky nebo její části z“ byla nahrazena slovy „může zástavní věřitel k uspokojení své celé pohledávky nebo její části navrhnout u soudu prodej“ (srov. čl. III a čl. VIII zákona č. 165/1998 Sb.). V čl. IV zákona č. 165/1998 Sb. byla současně provedena změna Občanského soudního řádu; do ustanovení §274 o. s. ř. bylo vloženo písmeno a), podle kterého „ustanovení §251 až 271 se použije i na výkon usnesení soudu o prodeji zástavy“, a bylo změněno ustanovení §372 o. s. ř. tak, že zní: „Stanoví-li zákon, že zástavní věřitel může u soudu navrhnout prodej zástavy, použijí se přiměřeně ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo prodejem nemovitostí“.
Uvedená právní úprava zástavního práva, účinná od 1. 9. 1998, poskytla zástavnímu věřiteli - na rozdíl od úpravy účinné do 31. 8. 1998 (nehledě k ustanovení §299 odst. 2 obchodního zákoníku) - právo navrhnout u soudu prodej zástavy a uspokojit se tak v řízení před soudem z výtěžku prodeje zástavy, aniž by mu musela být - jako tomu bylo do té doby - pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. Právní úprava zástavního práva účinná od 1. 9. 1998 nepředstavovala jen „modifikaci“ nároku zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy. Ve skutečnosti přinesla - jak uvedeno výše - nový nárok, který z do té doby účinné právní úpravy zástavního práva (nehledě k ustanovení §299 odst. 2 obchodního zákoníku) nevyplýval a který zástavní věřitel mohl uplatnit vedle jiných (dosavadních) oprávnění směřujících k výkonu (realizaci) zástavního práva.
Dovolatel se však mýlí, jestliže s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/1999, dovozuje, že se zástavní věřitel může takto „vedle jiných (dosavadních) oprávnění směřujících k výkonu (realizaci) zástavního práva“ (např. návrhem na výkon rozhodnutí nebo jiného titulu, jímž mu pohledávka byla přiznána) i nadále domáhat uspokojení ze zástavy (§151f odst. 1 občanského zákoníku) tak, že v řízení před soudem může být jeho nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) vyjádřen s tím, že uspokojení této pohledávky se může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Toto oprávnění zástavního věřitele totiž vyplývalo toliko z právní úpravy platné do dne 31. 8. 1998.
Ve vztahu k nároku zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vyslovil Nejvyšší soud České republiky právní názor (srov. dovolatelem citované usnesení ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001), že zástavní věřitel je ve smyslu ustanovení §151f občanského zákoníku (ve znění čl. III zákona č. 165/1998 Sb., účinného od 1. 9. 1998) oprávněn navrhnout u soudu prodej zástavy a soud ve smyslu ustanovení §274 písm. a) a §372 občanského soudního řádu (ve znění čl. IV zákona č. 165/1998 Sb., účinného od 1. 9. 1998) rozhodne o prodeji zástavy tehdy, vzniklo-li právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy v době od 1. 9. 1998, i když zástavní právo zajišťující jeho pohledávku vzniklo již v době do 31. 8. 1998; v případě, že právo (nárok) na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo do 31. 8. 1998, spravuje se toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998 (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Právní úprava zástavního práva byla dále změněna s účinností od 1. 1. 2001 tak, že dosavadní ustanovení §151a až §151m občanského zákoníku byla zrušena a že úprava zástavního práva byla obsažena v nových ustanoveních §152 až 174 občanského zákoníku (srov. Čl. I body 3 a 6 a Čl. VI zákona č. 367/2000 Sb.).
Ohledně uspokojení zástavního věřitele ze zástavy právní úprava účinná od 1. 1. 2001 stanovila, že, není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Řízení o soudním prodeji zástavy bylo současně upraveno v nových ustanoveních §200y, §200z a §200aa občanského soudního řádu (srov. Čl. II zákona č. 367/2000 Sb.).
Právní úprava zástavního práva účinná od 1. 1. 2001 poskytla zástavnímu věřiteli - obdobně jako právní úprava účinná od 1. 9. 1998 - právo navrhnout u soudu prodej zástavy a uspokojit se tak v řízení před soudem z výtěžku prodeje (zpeněžení) zástavy, aniž by mu musela být zajištěná pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. Oproti dosavadní úpravě však stanoví nová (odlišná) pravidla, za nichž může zástavní věřitel navrhnout soudní prodej zástavy a za nichž může soud rozhodnout o nařízení prodeje zástavy a o jejím zpeněžení. Ani tato právní úprava však neumožnila zástavnímu věřiteli, aby v řízení před soudem mohl být jeho nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) vyjádřen s tím, že uspokojení této pohledávky se může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Přechodné ustanovení k právní úpravě zástavního práva účinné od 1. 1. 2001, jakož i k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy, rovněž účinné od 1. 1. 2001, je obsaženo v ustanovení Čl. V bodě 1 zákona č. 367/2000 Sb. Při výkladu tohoto ustanovení ve vztahu k nároku zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy dospěl Nejvyšší soud České republiky k právnímu názoru (srov. jeho usnesení ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), že právní úpravou zástavního práva účinnou od 1. 1. 2001 (Čl. I bod 6 zákona č. 367/2000 Sb.) se řídí v době od 1. 1. 2001 rovněž práva (nároky) zástavních věřitelů na uspokojení ze zástavy (z prodeje či zpeněžení zástavy soudem), která vznikla podle právní úpravy zástavního práva účinné od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2000, že samotný vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy se v tomto případě řídí právní úpravou zástavního práva účinnou od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2000 a že, vzniklo-li právo (nárok) na uspokojení ze zástavy v době do 31. 8. 1998, řídí se i po 1. 1. 2001 právní úpravou zástavního práva účinnou do 31. 8. 1998.
V poměrech projednávané věci to znamená, že žalobce (zástavní věřitel) se může domáhat uspokojení svých pohledávek zajištěných zástavou podle právní úpravy účinné do dne 31. 8. 1998 (jak učinil žalobou ze dne 31. 7. 2006) jen ve vztahu k těm pohledávkám (jejich částem), které byly splatné do dne 31. 8. 1998.
Ze smlouvy o úvěru reg. č. A 40120, uzavřené dne 14. 3. 1994 mezi společností CHALITO s. r. o. a Komerční bankou, a. s. (od níž žalobce dovozuje žalobou uplatněnou pohledávku) vyplývá, že „konečná splatnost úvěru“ byla dne „25. prosince 1997“ a že byly dohodnuty i termíny splatnosti jednotlivých splátek; dodatky k uvedené smlouvě byly termíny splatnosti, jakož i výše jednotlivých splátek postupně měněny. Obdobně ze smlouvy o úvěru reg. č. A 60060, uzavřené dne 26. 2. 1996 mezi společností CHALITO s. r. o. a Komerční bankou, a. s., vyplývá, že „konečná splatnost úvěru“ byla dne „30. června 2002“ a že byly dohodnuty i termíny splatnosti jednotlivých splátek; dodatkem č. 1 ze dne 29. 4. 1996 k uvedené smlouvě byla výše jednotlivých splátek změněna. Mezi účastníky uvedených smluv tak byla dohodnuta nejen „konečná splatnost“ úvěrů, ale také splatnost jednotlivých splátek úvěru (srov. §563 obč. zák.).
Nemůže proto obstát názor odvolacího soudu, že „lze mít za to, že pohledávka byla sice údajně splatná dne 8. 11. 1996, žalobce však svého práva využil až podáním žaloby ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze, jehož rozsudek pro zmeškání ze dne 29. 9. 1998 zavázal úvěrového dlužníka k zaplacení žalované částky s právní mocí ke dni 26. 1. 1999“, a že se proto „žalobce nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy cestou žaloby na plnění s příslušným omezením“, tedy podle právní úpravy účinné do dne 31. 8. 1998. Na tom nic nemění skutečnost, že termín splatnosti jednotlivých splátek a jejich výše byly dodatky ke smlouvám měněny. Rozhodující z pohledu použití příslušné právní úpravy v projednávané věci je, které splátky podle smluv o úvěru (případně jejich dodatků) se staly splatné přede dnem 1. 9. 1998. Ve vztahu k těmto splátkám se žalobce mohl domáhat uspokojení ze zástavy tak, že v řízení před soudem může být jeho nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) vyjádřen s tím, že uspokojení této pohledávky se může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Souhlasit nelze ani se závěrem odvolacího soudu, že „strany zástavní smlouvy výslovným projevem vůle učinily dobu trvání zástavního práva závislou na době trvání závazkového vztahu (nikoli existenci dlužníka - právnické osoby), proto došlo v obou případech k zániku zástavního práva.“
Otázka, zda zanikne zástavní právo v případě, že dojde k zániku právnické osoby, která je dlužníkem ze zajištěné pohledávky, byla již dovolacím soudem vyřešena (jak připomíná dovolatel i odvolací soud) v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod pořadovým číslem 16. Dovolací soud v něm dovodil, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce. S tím souhlasí i odvolací soud, avšak dovozuje, že důvodem zániku zástavního práva je skutečnost, že bylo zřízeno jen na dobu určitou, která uplynula (zánikem pohledávky v důsledku zániku dlužníka).
V zástavní smlouvě reg. č. Z 1 - 40120 uzavřené dne 10. 3. 1994 mezi CHALITO s. r. o. a Komerční bankou, a. s., bylo mimo jiné v bodu 7. sjednáno, že „zástavní právo se zřizuje na dobu trvání závazkového vztahu vyplývajícího z citované pohledávky zástavního věřitele vůči dlužníkovi“, a v zástavní smlouvě reg. č. Z 60060 uzavřené dne 26. 2. 1996 mezi CHALITO s. r. o. a Komerční bankou, a. s. bylo mimo jiné v bodu 6. sjednáno, že „zástavní právo se zřizuje na dobu trvání závazkového vztahu z pohledávek zástavního věřitele vůči dlužníkovi zmíněných v článku 1 této smlouvy“, a v bodě 8, že „zástavce dává předem výslovný souhlas k případné změně v osobě dlužníka, jehož dluh zajišťuje. Zajištění dluhu ve smyslu §532 občanského zákoníku proto bude trvat dále i po této změně“.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z uvedených východisek však v projednávané věci odvolací soud při výkladu ujednání v zástavních smlouvách uzavřených mezi CHALITO s. r. o. a Komerční bankou, a. s., důsledně nevycházel. Z obsahu obou smluv i z jejich bodu 7. (příp. 6. a 8.) je zřejmé, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávek ve výši 10.000.000,- Kč a 9.617.000,- Kč a že mělo trvat tak dlouho, dokud tyto pohledávky nebudou uhrazeny. Jinak řečeno, zástavní právo mělo trvat tak dlouho, dokud zajištěná pohledávka nebude uhrazena. Slova o době trvání zástavního práva tak nelze vykládat - v rozporu se smyslem ujednání o zřízení zástavního práva - tak, že účastníci chtěli trvání zástavního práva omezit jen na dobu právní existence zástavního dlužníka.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu