ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1688.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1688/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. K. , bytem v P., proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, IČO 45769851, o vydání posudku o pracovní činnosti a potvrzení o zaměstnání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 131/2007, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009 č.j. 17 Co 350/2009 - 461, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. dubna 2009 č.j. 27 C 131/2007 - 274 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost vydat mu pracovní posudek a potvrzení o zaměstnání „za období od 7.6.1990 do 31.12.2006“. Žalobu odůvodnil tím, že byl zaměstnancem Federálního ministerstva zahraničního obchodu ČSFR, jehož právním nástupcem se stalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR, a tento pracovní poměr trval nepřetržitě až do 31.12.2006, kdy skončil na základě žalobcem dané výpovědi z pracovního poměru. Žalovaná však nesplnila svoji zákonnou povinnost vydat žalobci jak posudek o jeho pracovní činnosti, tak potvrzení o zaměstnání.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21.4.2009 č.j. 27 C 131/2007 - 274 rozhodl, že žalovaná je povinna vydat žalobci pracovní posudek za období od 7.6.1990 do 31.12.2006, že je povinna vydat žalobci potvrzení o zaměstnání za období od 7.6.1990 do 31.12.2006, a rozhodl, že je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.041,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že ujednání účastníků v dohodě ze dne 1.1.1993 o tom, že jejich pracovní poměr bude trvat po dobu služebního přidělení žalobce k zastupitelskému úřadu, žalované umožňovalo žalobce z místa přidělení kdykoliv odvolat svým jednostranným opatřením. Vzhledem k tomu je nutno považovat ujednání o trvání pracovního poměru na dobu určitou za neplatné a pracovní poměr („co do svého obsahu z hlediska druhu práce změněný dne 1.1.1993“) za uzavřený na dobu neurčitou. „Odvolání žalobce z funkce rada II ze zastupitelského úřadu Tripolis dnem 15.6.1993 tak nemohlo mít vliv na trvání pracovního poměru“; pracovní poměr byl podle názoru soudu prvního stupně rozvázán až výpovědí danou žalobcem dne 24.10.2006, a skončil dne 31.12.2006. Jestliže v této souvislosti žalovaná nesplnila svoji povinnost ve smyslu §60 odst. 2 zák. práce vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání, „je na místě, aby tato povinnost byla uložena žalované tímto rozsudkem“. O vydání posudku o pracovní činnosti sice musí zaměstnanec ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 zák. práce sám požádat, ale „protože již ze samotné žaloby vyplývá požadavek na vydání pracovního posudku“, uložil soud žalované povinnost vydat i požadovaný pracovní posudek.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.12.2009 č.j. 17 Co 350/2009 - 461 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“, jímž byla žalované uložena povinnost vydat žalobci pracovní posudek, tak, že žalobu zamítl, „ve výroku II.“, jímž byla žalované uložena povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání „o pracovním poměru skončeném k 31.12.2006“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce byl zaměstnancem žalované do 31.12.2006, a že ve smyslu ustanovení §60 odst. 2 zák. práce bylo povinností žalované vydat žalobci potvrzení o zaměstnání. O vydání posudku o pracovní činnosti žalobce požádal dopisem ze dne 8.2.2007, a bylo povinností žalované na jeho žádost tento posudek vydat. Je však třeba mít na zřeteli, že „smyslem, proč je posudek o pracovní činnosti zaměstnanci vydáván, je informovat toho, u něhož se zaměstnanec uchází o zaměstnání, o hodnocení práce dosavadním zaměstnavatelem“. „Judikatura již v minulosti dovodila, že zaměstnavatel má povinnost zaměstnanci pracovní posudek na jeho žádost vydat, ledaže by jednání zaměstnance představovalo zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce“. Protože v daném případě žalobce nikdy netvrdil, že by pracovní posudek potřeboval pro svého zaměstnavatele, v žalobě uváděl, že ho potřebuje pro řízení ve věci důchodového zabezpečení, „z čehož plyne, že je v důchodu a potvrdil tedy, že pracovní posudek chce vydat za zcela odlišným účelem, než k jakému účelu má sloužit“. Za této situace lze podle názoru odvolacího soudu přisvědčit žalované, že jde o situaci, kdy lze vydání pracovního posudku výjimečně odepřít, „neboť nejde o posudek pro nynějšího či budoucího zaměstnavatele žalobce, ale takový posudek má sloužit jen pro jiné jeho spory“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „proti jeho výroku I. a v souvislosti s tím i do jeho výroku III.“ žalobce namítal, že „požadavek o vydání pracovního posudku uplatněný 39. den poté, co skončil jeho pracovní poměr, a za situace, kdy žalovaný byl v tomto okamžiku 39 dní v prodlení se splněním i další své zákonné povinnosti - vydat žalobci potvrzení o zaměstnání, lze sotva považovat za zneužití práva“. V hmotněprávním předpisu není nikde stanoveno, že by zaměstnanec musel nějakým zvláštním způsobem dokládat účel a důvody své žádosti. Mělo-li by platit, že například zaměstnanec odcházející do starobního důchodu by neměl mít na posudek nárok, šlo by zřejmě i o případ nerovného zacházení a diskriminace takového zaměstnance kvůli věku. „Zcela absurdní se jeví ničím nepodložený závěr odvolacího soudu“, že svou žádostí byl veden přímým úmyslem způsobit svému bývalému zaměstnavateli v rozporu s dobrými mravy újmu, neboť je to naopak žalovaný, který způsobil a nadále působí újmu žalobci tím, že mu nevydal včas a řádně jak potvrzení o zaměstnání, tak pracovní posudek. Kromě toho řízení trpí další vadou spočívající v tom, že „až na samotné podání odvolání“ žalovaný český stát nebyl v řízení řádně zastoupen, neboť ustanovení §21 a odst. 3 o.s.ř. neumožňuje, aby vedoucí organizační složky státu - ministr - zmocnil dalšího zaměstnance - vedoucího odboru - k udělení pověření dalšímu zaměstnanci. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že soudy při úvaze „o otázce trvání pracovního poměru“ nevzaly v úvahu zásadní obsah pracovněprávního vztahu, kterým je zejména povinnost zaměstnance osobně vykonávat sjednaný druh práce. Nevzaly v úvahu ani skutečnost, že žalobce přestal pro žalovanou vykonávat práci dnem 20.7.1993, a nikdy poté svým jednáním neprojevil, že by měl pochybnosti o tom, že pracovní poměr neskončil. Neoznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, nepožadoval přidělování práce ani náhradu příjmu z důvodu nepřidělování práce, do práce se nedostavoval a práci nevykonával. O tom, že i žalobce považoval pracovní poměr za skončený svědčí fakt, že ve své faxové zprávě adresované vedoucímu zastupitelského úřadu ze dne 10.6.1993 očekával „nejpozději 14.6.1993 vydání pracovního posudku a potvrzení o zaměstnání ve smyslu ust. §60 zák. práce“. Je také skutečností, že žalobci bylo vydáno potvrzení o zaměstnání společností Omnipol a.s. za období od 1.8.1969 do 31.7.1993. Vzhledem k tomu, že tehdejší právní úprava neumožňovala souběh pracovních poměrů při dočasném uvolnění pro výkon práce v zahraničí, nemohl mít žalobce vedle sebe dva souběžné pracovní poměry, a to jak se žalovanou, tak s Omnipol a.s. Vzhledem k dočasnému uvolnění pro výkon práce v zahraničí se nemůže ani uplatnit názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2003 sp.zn. 21 Cdo 2372/2002, neboť v daném případě odvoláním žalobce z místa působení v zahraničí jeho pracovní poměr u Omnipol a.s. neskončil. Tím, že žalobce minimálně do roku 2005, tedy po dobu 12 let, nezpochybnil skončení svého pracovního poměru ke dni 20.7.1993, byla prolomena zásada právní jistoty žalované. Žalovaná navrhovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a že dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť v projednávané věci řešená právní otázka výkladu způsobu skončení pracovního poměru (§42 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce) byla vyřešena jinak, než je řešena v ustálené judikatuře soudů a její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávaní věci významné (určující), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl od 1.8.1969 do 6.6.1990 zaměstnancem Federálního ministerstva zahraničního obchodu – Hlavní technické správy. Na základě jmenování ministra zahraničního obchodu ze dne 25.5.1990, které „nabývá účinnost dnem nástupu služby v Tripolisu“, nastoupil od 7.6.1990 do funkce vedoucího obchodního oddělení u zastupitelského úřadu ČSFR v Tripolisu v Libyi; z rozhodnutí ministra zahraničních věcí se dnem 1.11.1992 obchodní oddělení bývalého FMZO staly součástí zastupitelských úřadů a jejich zaměstnanci se stali zaměstnanci zastupitelských úřadů. Na základě „dohody o změně pracovní smlouvy“ ze dne 1.1.1993 sjednané mezi žalobcem a žalovanou „na dobu služebního přidělení k ZÚ“ byl žalobce dnem 1.1.1993 zařazen „do funkce rada II. na ZÚ Tripolis“. Ke dni 15.6.1993, poté, co byl odvolán, žalobce ukončil působení na ZÚ ČR Tripolis, a v souvislosti s návratem do ČR sdělil žalované, že očekává „nejpozději 14. června 1993 předání pracovního posudku a potvrzení o zaměstnání ve smyslu par. 60 ZP“. U Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 94/2000 žalobce vedl proti žalované řízení o úpravu pracovního posudku a úpravu potvrzení o zaměstnání vydaných žalovanou v roce 1993; domáhal se kromě jiného, aby potvrzení o zaměstnání ze dne 11.8.1993 bylo upraveno tak, že „pracovní poměr skončil dle §43 zákoníku práce dohodou z důvodu nadbytečnosti jako následek organizačních změn na FZV ČR“. Od 1.8.1993 do 14.8.1996 byl žalobce zaměstnán u Finop Managers spol. s r.o., od 15. 8.1996 do 31.10.1996 u Omnipol a.s. Dopisem ze dne 24.10.2006 žalobce sdělil žalované, že dává výpověď z pracovního poměru.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, kdy měl pracovní poměr podle názoru žalované skončit - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.5.1994, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Východiskem úvah odvolacího soudu při posouzení trvání pracovněprávního vztahu mezi účastníky byl v projednávané věci názor vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2372/2002, podle něhož nebyla-li dohodnutá doba trvání pracovního poměru (§30 odst. 1 zák. práce) sjednána přímým časovým údajem, uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let, dobou trvání určitých prací nebo jinou objektivně zjistitelnou skutečností, ale tak, že předpokládá a současně umožňuje, aby tato doba skončila (mohla skončit) na základě skutečnosti, jež nastane (může nastat) z vůle jen jednoho účastníka pracovního poměru, je ujednání o době trvání pracovního poměru neplatné a pracovní poměr mezi účastníky je třeba považovat za uzavřený na dobu neurčitou. Uvedený závěr uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2004 pod č. 19, je jako správný obecně přijímán a dovolací soud nemá důvod na tomto názoru cokoliv měnit. Vzhledem k tomu lze také sdílet závěr odvolacího soudu, že pracovní poměr mezi účastníky, který byl sjednán „na dobu služebního přidělení k ZÚ“, bylo třeba považovat za sjednaný na dobu neurčitou, a že tedy pracovní poměr nemohl skončit po skončení tohoto přidělení na základě jednostranného odvolání žalobce žalovanou. S jeho názorem, že za těchto okolností žalobce „byl do 31.12.2006 zaměstnancem žalované“, a že ke skončení pracovního poměru „došlo až na základě výpovědi žalobce“(neboť - jak soud prvního stupně uvádí - „časově nejbližším právní poměr rozvazujícím úkonem byl dopis žalobce ze dne 24.10.2006“), však nelze vyslovit souhlas.
Pracovní poměr může být rozvázán pouze způsoby, které zákoník práce připouští. V tomto směru lze rozlišovat jednak rozvázání pracovního poměru na základě právní skutečnosti (např. uplynutím sjednané doby (srov. §42 odst. 2 zák. práce), jednak rozvázání pracovního poměru na základě právního úkonu, ať již jednostranného nebo dvoustranného. Zákon umožňuje rozvázání pracovního poměru dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením anebo zrušením ve zkušební době (srov. §42 odst. 1 zák. práce). V posuzované věci vycházely soudy ze zjištění, že výslovným písemným úkonem směřujícím ke skončení pracovního poměru byla „až“ výpověď žalobce ze dne 24.10.2006. Vzhledem k tomu, že od doby, kdy žalobce přestal vykonávat práci pro žalovanou, uplynulo do dne dání výpovědi více než třináct let, měl odvolací soud do rámce svých úvah zahrnout též skutečnost, zda v tomto období nedošlo ke skončení pracovního poměru i jiným způsobem, než výslovně a v písemné formě.
Podle ustanovení §43 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Podle ustanovení §43 odst. 2 zák. práce dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec.
Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. §242 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o rozvázání pracovního poměru platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. §240 odst. 2 zák. práce). Dohoda o rozvázání pracovního poměru je dvoustranný projev vůle (srov. §240 odst. 1 zák. práce), s nímž je spojen zánik pracovněprávního vztahu. Jako každá smlouva, je i dohoda o rozvázání pracovního poměru sjednaná podle ustanovení §43 zák. práce uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce).
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou psát nebo číst, je třeba úředního zápisu nebo zápisu opatřeného potvrzením dvou současně přítomných funkcionářů příslušného odborového orgánu o tom, že právní úkon odpovídá projevené vůli.
Podle §240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.10,2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že žalobce poté, co v červnu 1993 ukončil výkon práce pro žalovanou, nepožadoval ani přidělování práce podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. a) zák. práce], ani náhrady mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele (z důvodu nepřidělování práce podle pracovní smlouvy) podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Naopak, požádal o „předání pracovního posudku a potvrzení o zaměstnání ve smyslu par. 60 ZP“, žalovaná jeho žádosti vyhověla, a žalobce poté vedl proti žalované řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 o úpravu těchto dokumentů, aniž měl – jak vyplývá z uplatněného žalobního petitu - pochybnost o tom, že pracovní poměr mezi účastníky nadále netrvá. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že následně byl zaměstnán od 1.8.1993 do 14.8.1996 u Finop Managers spol. s r.o., a od 15.8.1996 do 31.10.1996 u Omnipol a.s. Tyto vnější skutkové okolnosti nelze interpretovat jinak, než, že žalobce dal svým následným jednáním najevo, že pracovní poměr po jeho návratu do České republiky a po vyčerpání alikvotní části dovolené za rok 1993 končí, a že žalovaná skončení pracovního poměru akceptuje. Z uvedených skutkových zjištění tedy vyplývá, že pracovní poměr mezi účastníky skončil jejich konkludentně uzavřenou dohodou podle ustanovení §43 zák. práce ke dni 20.7.1993, a že právní závěr odvolacího soudu, že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě výpovědi žalobce ze dne 24.10.2006 dané podle ustanovení §51 zák. práce, není správný.
Dovolací soud setrvává rovněž na závěrech přijatých v rozsudku ze dne 22.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1893/2002 (uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2003, pod č. 91), že zaměstnavatel je povinen vydat zaměstnanci na jeho žádost do 15 dnů posudek o pracovní činnosti (pracovní posudek), i když zaměstnanec o vydání posudku požádal až po skončení (rozvázání) jejich pracovního poměru, ledaže by jednání zaměstnance představovalo zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce. Vzhledem k tomu však, že odvolací soud svůj názor o tom, že „jde o situaci, kdy lze vydání pracovního posudku vyjímečně odepřít“, odvíjel z nesprávného závěru, že pracovní poměr mezi účastníky skončil 31.12.2006, nemohl se dovolací soud námitkami žalobce obsaženými v jeho dovolání věcně zabývat.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu