ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1915.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1915/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Vybíralem, advokátem se sídlem v Brně, Rybníček č. 4, proti žalované Volksbank CZ, a.s. se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 1724/129, IČ 25083325, zastoupené Mgr. Alešem Vymazalem, advokátem se sídlem v Brně, Panská č. 12/14, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 200/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2009 č.j. 15 Co 235/2005-201, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleše Vymazala, advokáta se sídlem v Brně, Panská č. 12/14.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.9.2009 č.j. 15 Co 235/2005-201, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29.6.2004 č.j. 49 C 200/99-112 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalobci dopisem žalované ze dne 14.5.1999), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (všemi rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně o věci samé vždy stejně – žalobu zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy bylo žalobci dáno předmětné okamžité zrušení pracovního poměru - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení, lze tam uvedený důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Podle ustálené judikatury (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 26.3.1976, sp. zn. 5 Cz 19/76, uveřejněný pod poř. č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, uveřejněný pod poř. č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) porušením pracovní kázně se rozumí zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Žalobce v dovolání - mimo jiné - namítá, že jednání, které mu bylo vytčeno v okamžitém zrušení pracovního poměru (že „ve dnech od 19.3.1999 do 4.4.1999 absolvoval cestu do Austrálie v hodnotě minimálně 50.000,- Kč“, jež „byla financována společností Debis OASA IT Services s.r.o., která je v obchodním spojení s žalovanou“), „nemohlo naplnit znaky porušení pracovní kázně“ porušením povinností uvedených v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce jednak z důvodu, že „toto jednání mu pracovní smlouva, vnitřní předpis zaměstnavatele ani žádný zákon nezakazoval“, a jednak proto, že se vytčeného jednání „nedopustil při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s nimi“, nýbrž „mimo pracovní dobu ve svém volném čase“.
Právní otázkou, kdy a za jakých okolností se zaměstnanec může dopustit porušení povinností stanovených ustanovením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, podle kterého jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, (a dopustit se tak porušení pracovní kázně) se dovolací soud již v minulosti zabýval. Zaujal stanovisko, že uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§73 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně pokyny zaměstnavatele), které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. V kladném případě na závadné povaze zaměstnancova jednání nemůže nic změnit ani skutečnost, že se uvedeného jednání dopustí mimo pracovní dobu, tedy jinak řečeno, povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce nejsou limitovány počátkem ani koncem pracovní doby. Jednání zaměstnance ke škodě na majetku nebo oprávněných zájmech zaměstnavatele tedy může představovat porušení povinnosti stanovené ustanovením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce i v případě, že se tohoto jednání zaměstnanec dopustil mimo stanovenou pracovní dobu (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým číslem 86).
Stejným způsobem posuzoval jednání žalobce i odvolací soud, jestliže dovodil, že žalobce – byť se tak stalo v době jeho řádné dovolené a pracovního volna - porušil pracovní kázeň (jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele) tím, že jako zaměstnanec žalované, který „se jako zástupce vedoucího oddělení automatizace podílel na hodnocení předložených nabídek“ předložených potenciálními dodavateli v rámci výběrových řízení na dodávky zboží a služeb, „přijal bez souhlasu zaměstnavatele od takového dodavatele (obchodního partnera žalované, který se účastní výběrových řízení) plnění ve formě úhrady cesty a pobytu na konferenci v zahraničí pro něj a jeho manželku“, neboť – jak odvolací soud důvodně akcentoval - jde o jednání způsobilé „zpochybnit“ objektivitu výběrových řízení u žalované, jejímž „zájmem je, aby v těchto řízeních bylo rozhodováno nezaujatě, na základě předem známých kritérií“. Uvedený závěr odvolacího soudu je s výše podaným výkladem ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, vycházejícím z ustálené judikatury dovolacího soudu, konformní. Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že odvolacím soudem akcentovaný „oprávněný zájem“ žalované na objektivitě výběrových řízení „vychází z nesprávného podřazení chování žalované pod neaplikovatelné právní přepisy“, potom zcela přehlíží samotnou podstatu, smysl a účel veškerých výběrových řízení, jimiž nepochybně je výběr návrhu smlouvy, která je pro vyhlašovatele výběrového řízení (z jeho pohledu) nejvýhodnější.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze spatřovat ani v tom, jakým způsobem odvolací soud posoudil intenzitu porušení pracovní kázně žalobcem; dovolatel toto „zhodnocení považuje za nesprávné a přinejmenším za neúplné“.
Rovněž výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Jak již dovolací soud v této věci uvedl ve svém předešlém kasačním rozsudku ze dne 13.1.2009 č.j. 21 Cdo 391/2008- 165, vychází soudní praxe v této souvislosti z názoru, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definován. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházel. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze - jak to činí žalobce - určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Dovodil-li odvolací soud, že za situace, kdy se žalobce „v rámci svých pracovní úkolů spolupodílel na výběru dodavatele zboží a služeb, a to např. i technickým hodnocením předložených nabídek“ a „navíc se jednalo o zástupce vedoucího oddělení automatizace, který sám měl ve zvýšené míře dbát na to, aby jeho jednání ve vztahu k jednotlivým obchodním partnerům žalované nevzbuzovalo pochybnosti o procesu výběru dodavatelů“, je třeba vytčené jednání žalobce hodnotit jako „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že žalobce „se pouze vyjadřoval k tomu, zda nabídka obchodního partnera splňuje technické požadavky služeb žalované“, a že toto „hodnocení se řídí objektivními kritérii, a pokud by se žalobce dopustil ať již úmyslně či jen z nedbalosti pochybení, žalovaná by na to velice rychle přišla“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a jeho námitky nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil.
Ostatní námitky žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) –nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť jimi žalobce zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (zejména že žalobce „jako zástupce oddělení automatizace“ se „technickým hodnocením předložených nabídek spolupodílel na rozhodování o výběru dodavatele zboží a služeb“, a že přijetí plnění od dodavatele ve formě úhrady zahraniční cesty „nebylo žalovanou schváleno“), a nesouhlasí s tím, jakým způsobem odvolací soud hodnotil provedené důkazy (namítá-li že „při hodnocení pracovního zařazení žalobce přihlédl k nejasnému svědectví svědka Z. P. a k tzv. důkazům žalované“). Dovolatel současně předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že „žalobce si není a nebyl vědom, že by byl pověřen výkonem vedoucí funkce“, že „byl jen řadovým zaměstnancem posuzujícím technickou způsobilost nabídek“ a že „žalovaná o nabídce (zahraniční cesty) od obchodního partnera věděla“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Z hlediska těchto námitek však dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Aleš Vymazal osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z uvedené odměny advokáta a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení v celkové výši 2.610,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu