ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1921.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1921/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční č. 123, proti žalované REALIS-INVEST, s. r. o. se sídlem v Ostravě - Porubě, Svojsíkova č. 2/1596, IČO 25872478, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, pod sp. zn. 9 C 326/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. srpna 2008, č. j. 35 Co 463/2007-195, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „zástavní právo k nemovitostem st. p. č. 889 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 2556 m², p. č. 810/12 ostatn í plocha manipulační plocha o výměře 2563 m², p. č. 1848 ostatn í plocha jiná plocha o výměře 32 m², budova Jablonecké Paseky, č. p. 3649 obč. vybavení na st. p. č. 889 nacházejících se v katastrálním území Jablonecké Paseky, obec a okres Jablonec nad Nisou, zapsaných na LV 6141, označené Z-4977/2004-504 pro pohledávku označenou č. 33/93 ve výši 53.000.000,- ATS, se prohlašuje za neexistující“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je vlastnicí uvedených nemovitostí a „pro žalovanou je na LV 6141 zapsáno zástavní právo smluvní, označené Z-4977/2004-504“ pro všechny popsané nemovitosti, a to „pro pohledávku označenou č. 33/93 ve výši 53.000.000,- ATS“. Tímto zástavním právem byla zajištěna pohledávka vzniklá ze smlouvy o převzetí ručení ze dne 8. 6. 1993 ve výši 53.000.000,- ATS, uzavřené mezi AB Bankou, a. s., a P. W. Zástavní smlouva byla uzavřena dne 8. 6. 1993 mezi AB Bankou, a. s., jako zástavním věřitelem a L. P., tehdejším vlastníkem uvedených nemovitostí. Ke vzniku pohledávky AB Banky, a. s., za P. W. však vůbec nedošlo, protože „ručení AB Banky, a. s., spočívalo v avalu směnky vlastní, tato směnka byla „stornována“, a proto ani AB Banka, a. s. ze směnky neplnila“; bance tak žádná pohledávka nevznikla. Dne 5. 3. 1996 vstoupila banka do likvidace a dne 18. 3. 1999 byl na její majetek prohlášen konkurs. V konkursním řízení došlo k prodeji „údajné pohledávky za P. W.“ v dražbě dne 28. 8. 2003 J. K., který pohledávku převedl na žalovanou. Na majetek P. W. byl Krajským soudem v Ústí nad Labem prohlášen konkurs (usnesením, ze dne 1. 10. 2004, č. j. 46 K 29/2004-25) a žalovaná jako svou pohledávku za P. W. přihlásila pohledávku zajištěnou zástavním právem. Naléhavý právní zájem pro podání určovací žaloby spatřuje žalobkyně v tom, že „by musela složit cenu zástavy či pohledávky a nebo by došlo k prodeji nemovitostí“.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 4. 8. 2006, č. j. 9 C 326/2004-135, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení 37.579,- Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Gureckého. Z provedených důkazů „vzal za prokázané a mezi účastníky nesporné“, že na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8. 6. 1993 „vzniklo zástavní právo k předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu 10. 6. 1993“. Zástavní právo vzniklo na základě písemné smlouvy a v současné době je zástavním věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávky žalovaná. Vlastnicí nemovitostí se na základě kupní smlouvy ze dne 15. 9. 2003 stala žalobkyně, a to „s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 26. 9. 2003“; nemovitosti „řádně zakoupila i se zástavním právem, když v kupní smlouvě na zajištění nemovitosti zástavním právem byla upozorněna“. Závazek P. W. vůči AB Bance, a.s., existoval, P. W. svůj závazek uznal a uzavřel dohodu o splnění dluhu a způsobu plnění. Svůj dluh nesplnil a „není tedy žádný důvod k tomu, aby bylo rozhodnuto, že zástavní právo k nemovitostem neexistuje“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 14. 8. 2008, č. j. 35 Co 463/2007-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení 19.554,- Kč „k rukám Mgr. Tomáše Gureckého“. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě je naplněn, neboť „zástavní právo, jehož platný vznik žalobkyně zpochybňuje, je zaneseno ve prospěch žalované v katastru nemovitostí“, že zástavní právo k nemovitostem bylo zřízeno za účelem zajištění pohledávky AB Banky, a. s., a že „nešlo o pohledávku úvěrovou, nýbrž o pohledávku banky ze směnečného rukojemství“. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že „práva AB Banky, a. s., z avalu směnky vlastní P. W. jsou převoditelná obvyklým způsobem – zde dražbou a postupní smlouvou, tedy obvyklou cessí“, neboť s ohledem na povahu práv ze směnky, která je cenným papírem, na ni „dopadá speciální úprava zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb.“ Aval je totiž upraven jako jeden z druhů práv ze směnky a způsob převodu práv ze směnky vyplývá ze směnečného a šekového zákona. Ten má svá specifika oproti obecné úpravě převodu práv a povinností na další osoby. Je to proto, že směnka je cenným papírem, „do nějž je právo z ní vyplývající vtěleno, a lze jej od cenného papíru oddělit a převádět jen, připouští-li takový postup výslovně zákon“. Jinak musí být právo vtělené v cenném papíru převáděno přímo v tomto cenném papíru - jde tedy „o převod tzv. indosamentem – rubopisem“. „Obyčejnou cessí“ podle příslušných ustanovení občanského zákoníku lze práva ze směnky převést jen tehdy, je-li do směnky pojata „tzv. rekta doložka“ (doložka na cenném papíru zakazující další převod); tuto doložku neobsahuje text na prvostraně směnky a sama žalobkyně při odvolacím jednání uvedla, že na rubu směnky nebyl žádný text, tedy ani „rekta doložka“. Proto „práva původního avala AB Banky, a. s.“, z dané směnky bylo možno převádět jen rubopisem na směnce. Za účelem „převodu avalu AB Banky, a. s.“, proběhla dne 28. 8. 2003 dražba a vydražitelem se měl stát J. K., který následně, „obyčejnou cessí za účelem převodu avalu z předmětné směnky uzavřel s žalovanou coby postupníkem 9. 10. 2003 postupní smlouvu“. Odvolací soud uzavřel, že „v řízení nebyla prokázána existence „rekta doložky“ ve směnce, žalobkyně nedoložila důkaz svědčící o tom, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, tj. že „na ni byl aval převeden“, a nebyla tak prokázána pasivní věcná legitimace žalované v tomto řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval skutkovým stavem věci, nýbrž pasivní věcnou legitimací žalované, když uzavřel, že „žalován měl být ten, kdo je oprávněn ze směnky“. Žalobkyně však podala žalobu „na určení neexistence zástavního práva“, a proto „měl být pasivně legitimován ten, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako oprávněný ze zástavního práva“. Katastr nemovitostí by totiž neprovedl výmaz zástavního práva v řízení, v němž by byl účastníkem někdo jiný než ten, kdo je veden v katastru nemovitostí jako oprávněný. Zda byla směnka indosována nebo ne, nemá podle dovolatelky na posouzení věci žádný vliv, neboť „směnkou či spíše tím, že je na ní napsáno, že na ni nebylo plněno, mělo být pouze prokázáno, že budoucí pohledávka zajištěná zástavním právem vůbec nevznikla“, a další osud směnky je nepodstatný. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť v projednávané věci řešená právní otázka, kdo je pasivně věcně legitimován v řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že dne 8. 6. 1993 uzavřela AB Banka, a.s., s P. W. smlouvu o převzetí ručení „za směnky kryjící zahraniční obchody firmy P. W.“. Dne 9. 6. 1993 přejala AB Banka, a. s., směnečné rukojemství (tzv. aval) ke směnce vlastní P. W. vystavené dne 9. 6. 1993 na částku 53.000.000,- ATS. Zástavní smlouvou ze dne 8. 6. 1993 uzavřenou mezi AB Bankou, a. s., jako zástavním věřitelem a L. P. jako zástavcem bylo k zajištění pohledávky ze „Smlouvy o převzetí ručení ze dne 8. 6. 1993 ve výši 53.000.000,- ATS“ zřízeno zástavní právo k „nemovitosti č. p. 3649, včetně parcely č. 889 (zast. plocha) o výměře 2556 m2 a včetně parcel č. 810/12 o výměře 2563 m2 (ost. plocha), a č. 921 (zast. plocha) o výměře 32 m2 v kat. území 02 Jablonecké Paseky, obec 008 Jablonec nad Nisou, okres 3504 Jablonec nad Nisou“; vlastnicí těchto nemovitostí je nyní žalobkyně. Prohlášením ze dne 26. 10. 1995 uznal P. W. vůči AB Bance, a. s., dluh v celkové výši 152.223.025,56 Kč, který „vznikl plněním AB Banky, a. s., za P. W. ve prospěch ČSOB a. s., a to na základě smlouvy o ručení ze dne 8. 6. 1993 a směnky P. W. ze dne 9. 7. 1993“. Podle potvrzení o nabytí vlastnictví (§31 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) vystaveného dražebníkem dne 1. 10. 2003, vydražil pohledávku navrhovatele (Mgr. E. L., jako konkursního správce úpadce AB Banka, a. s. v likvidaci) za dlužníkem P. W. ve výši 311.708.226,73 Kč, zajištěnou zástavním právem „k souboru nemovitostí, který je zapsán u Katastrálního úřadu v Jablonci nad Nisou, LV č. 6141, katastrální území Jablonecké Paseky“, vydražitel J. K. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 1/2003 ze dne 9. 10. 2003 postoupil J. K. postupníkovi – žalované pohledávku ve výši 311.708.226,73 Kč za dlužníkem P. W., která vznikla na základě (mimo jiné) „smlouvy o převzetí ručení ze dne 8. 6. 1993 uzavřené mezi dlužníkem a AB Bankou, a. s.“.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - na závěru, že žalovaná není ve věci určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, pasivně legitimována, neboť v řízení nebyla prokázána existence rekta doložky ve směnce a žalobkyně nedoložila důkaz svědčící o tom, že na žalovanou bylo převedeno směnečné rukojemství – aval; správnost tohoto závěru dovolatelka napadá.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 obč. zák. a obdobně do 31. 12. 2001 §151a odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že ze zástavního práva vznikají práva a povinnosti zástavnímu věřiteli, tj. tomu, kdo má pohledávku zajištěnou zástavním právem a kdo má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn, a zástavnímu dlužníku, tj. osobě, která je vlastníkem (majitelem) předmětu zástavního práva (zástavy) a jejíž majetek (jeho zpeněžení) má být použit k uspokojení zástavního věřitele, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn.
V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou tedy nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy). Právní sféry dalších osob (např. zástavce, dlužníka, vůči němuž má zástavní věřitel pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem) se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít - na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka - na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím). Vyplývá z toho, že je-li zástavním dlužníkem požadováno určení, že nemovitost (jiná věc, právo nebo majetková hodnota) není zatížena zástavním právem, je pasivně legitimován zástavní věřitel.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka dovolatelky, že „katastr nemovitostí by neprovedl výmaz zástavního práva v případě řízení, v němž by byl účastníkem někdo jiný než ten, kdo je veden v katastru nemovitostí jako oprávněný“.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „zákon č. 265/1992 Sb.“) k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., práva uvedená v §1 odst. 1 se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení §7 odst. 1 věta první, zákona č. 265/1992 Sb., práva uvedená v §1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru.
Má-li být zápis (výmaz vkladu) zástavního práva proveden záznamem podle ustanovení §7 zákona č. 265/1992 Sb., může se tak stát jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá právní vztah, který má být zapsán (jde o rozhodnutí státního orgánu) a katastrální úřad je ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinen zapsat (vymazat) záznamem zástavní právo na nemovitosti (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, který byl uveřejněn pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Okolnost, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako oprávněný ze zástavního práva, je tak zcela nerozhodná.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že, je-li zástavním dlužníkem požadováno určení, že nemovitost (jiná věc, právo nebo majetková hodnota) není zatížena zástavním právem, je pasivně legitimován zástavní věřitel bez ohledu na to, zda v katastru nemovitostí je vyznačeno zástavní právo ve prospěch někoho jiného.
Dovolatelka se mýlí i v názoru, že „na posouzení věci nemá žádný vliv, zda byla směnka indosována nebo ne“.
Jak již bylo výše zdůvodněno, je-li zástavním dlužníkem požadováno určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, je pasivně legitimován zástavní věřitel. Odvolací soud proto správně zkoumal, zda žalovaná je či není ve vztahu k zástavě, váznoucí na žalobkyní označených nemovitostech, zástavním věřitelem.
Byla-li v projednávané věci zástavním právem zajištěna pohledávka, která měla vzniknout směnečnému rukojmímu v důsledku zaplacení směnky proti tomu, za koho se zaručil [srov. čl. I §32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“)], musel by splnivší směnečný rukojmí směnku na žalovanou převést rubopisem podle ustanovení čl. I §11 odst. 1 směnečného zákona (o tom, že šlo o směnku obsahující doložku „na řad“, není sporu) [k povaze práva směnečného rukojmího srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1004/2008, uveřejněného pod číslem 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010 a k převodu směnky usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 878/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod číslem 55].
Jelikož směnka nebyla na žalovanou výše uvedeným způsobem převedena, přičemž z obsahu spisu neplyne, že by směnka byla na žalovanou převedena způsobem nevyžadujícím rubopis ani splnění dalších podmínek, které jsou nezbytné při samostatném převodu cenných papírů (tj. smlouvou o prodeji podniku podle ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku, jehož součástí by byla předmětná směnka – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001, uveřejněný pod číslem 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nestala se žalovaná věřitelem zástavním právem zajištěné pohledávky.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu