ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1997.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1997/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. B. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Bartošem, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská č. 4, proti žalovanému Hennlich Industrietechnik spol. s r.o. se sídlem v Litoměřicích, Českolipská č. 9, IČO 14869446, zastoupenému Mgr. Radkou Šumerovou, advokátku se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova č. 19, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 59/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. října 2009 č.j. 11 Co 207/2007-70, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.10.2009 č.j. 11 Co 207/2007-70, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17.1.2007 č.j. 9 C 59/2006-52 ve věci samé [tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění ve výši 1,884.600,- Kč), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala po žalovaném, aby jí na odškodnění pracovního úrazu, který utrpěla dne 10.11.2003 na pracovní cestě při nouzovém přistání letadla, zaplatil na náhradě za bolest částku 654.000,- Kč, odpovídající 10-ti násobku základní výměry bodového ohodnocení (položka 063 - kontuse mozku – 120 bodů, položka 3202 - tříštivá zlomenina I. bederního obratle – 150 bodů, položka 794 - traumatický šok – 200 bodů, po zvýšení o 75 bodů, celkem 545 bodů á 120,- Kč), a na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 1,440.000,- Kč, odpovídající rovněž 10-ti násobku základní výměry bodového ohodnocení (položka 0743 - poúrazové omezení hybnosti páteře středního stupně s příznaky kořenového dráždění – 300 bodů, položka 015 - anxiosně depresivní porucha – 900 bodů, celkem 1.200 bodů á 120,- Kč); po odečtení částky 209.400,- Kč, odpovídající uvedenému počtu bodů, kterou jí žalovaný (prostřednictvím příslušné pojišťovny) z tohoto titulu již zaplatil, žalobkyně požadovala po žalovaném celkem 1,884.600,- Kč.
Žalobkyně v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nepovažoval její případ za zvlášť výjimečný hodný mimořádného zřetele odůvodňující přiměřené zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ačkoli žalobkyně, která „do pracovního úrazu žila normálním společenským životem“, „je dnes následkem pracovního úrazu silně omezena na obvyklém způsobu života“, když po stránce společenské, kulturní i rodinné „je její život trvale narušen, neboť se nemůže věnovat dřívějším aktivitám“; její zdravotní stav – jak dále zdůraznila - se „po stránce utrpěných fyzických poranění za dobu 6-ti let od úrazu sice zlepšil, ale v žádném případě se její zdravotní stav nezlepšil po stránce psychiatrické, neboť v tomto smyslu prognóza vývoje jejího psychiatrického a psychického stavu je velmi nejistá, ale zcela jistě není její psychiatrický stav ani částečně takový, jaký byl před pracovním úrazem“.
Při určování výše požadované náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil právní otázku předpokladů přiměřeného zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „vyhlášky“).
Ustálená soudní praxe činí východiskem úvah v tomto směru skutečnost, že již výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového (základního) bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Postup při určování bodového ohodnocení podle ustanovení §3 odst. 1 s přihlédnutím k ustanovení §5 a §6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky totiž umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci tak, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem reflektovala nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (srov. bod I. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50). Uvedené obdobně platí i pro základní bodové ohodnocení bolestného s možnostmi zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010).
Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, který přísluší pouze soudu, pak přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v lékařském posudku (včetně případného zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky), dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Přitom je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které ze systematického hlediska na bodové ohodnocení stanovené lékařem navazuje a které umožňuje ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele učinit korekci zvýšením základního odškodnění ztížení společenského uplatnění (i bolestného – k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru - jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění [srov. hlediska příkladmo uvedená v §3 odst. 1 větě první a v §6 odst. 1 vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který zmiňuje rovněž žalobkyně v dovolání).
Z uvedeného vyplývá, že princip proporcionality (přiměřenosti), na který poukazuje dovolatelka ve prospěch svých úvah, nelze považovat za samostatný právní důvod vzniku nároku na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, který by byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní normy umožňující soudu „přiměřeně“ zvýšit výši odškodnění, jsou-li splněny podmínky v hypotéze právní normy. Jestliže totiž nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, nemohou být již proto dány důvody pro přiměřené zvýšení odškodnění z důvodu aplikace „zásady proporcionality“ (přiměřenosti). Teprve tehdy, jestliže soud dospěje k závěru, že skutková podstata relativně neurčité hypotézy právní normy, vyžadující závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, byla naplněna, je místo vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu proporcionality, anebo – jak nález sp. zn. III ÚS 350/03 při zobecňujícím výkladu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky tento princip „jinými slovy“ vysvětluje – aby mezi posuzovanými skutečnostmi existoval „vztah přiměřenosti“.
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, jímž sjednotil dosavadní rozdílnou soudní praxi v otázce předpokladů pro postup soudu podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky jsou takové výjimečné skutečnosti, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).
V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedených právních názorů vycházel. S přihlédnutím k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění žalobkyně odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) důvodně neshledal projednávaný případ jako zvlášť výjimečný hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky odůvodňující přiměřené zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Po zvážení skutečností poskytujících náležitý podklad pro posouzení rozsahu požadovaného odškodnění [zejména toho, že u žalobkyně v důsledku pracovního úrazu „nedošlo ke ztrátě smyslového či jiného orgánu a úraz ani nezanechal jiné vizuální následky“, že její „současné zaměstnání odpovídá jejímu vzdělání, je vdaná, po úrazu otěhotněla a porodila potomka, nyní očekává narození dalšího dítěte, je zcela soběstačná, schopna postarat se i o rodinu a děti, cestování letadlem i přes psychické potíže neomezila, shodně jako kulturní a společenský život“, včetně provozovaných „koníčků“ („snaží se dále sportovat“)], odvolací soud dostatečně přihlédl k charakteru následků pracovního úrazu a rozsahu, v jakém byly (nebyly) omezeny či ztraceny možnosti žalobkyně uplatnit se v životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenských, kulturních, rodinných, sportovních a jiných aktivit. Dovodil-li odvolací soud, že za daných okolností „se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, jak má na mysli ust. §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.“, a že „všechna hlediska uplatňovaná žalobkyní byla již dostatečným způsobem zohledněna ve stávajícím bodovém ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění“, stanoveném v lékařském posudku, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolací soud neshledává žádné důvody cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu