ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2066.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2066/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Z. B. , proti žalovanému Ústeckému kraji, se sídlem Krajského úřadu v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 3118/48, IČO 70892156, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová č. 2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 49/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. října 2009 č.j. 9 Co 284/2008-336, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst.2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.10.2009 č.j. 9 Co 284/2008-336, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.2.2008 č.j. 10 C 49/2006-295 v napadené části, tj. ve výroku, jímž bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 25.10.2005 je neplatná“, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost „nahradit žalobci mzdu“ ve výši 25.571,- Kč a ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 2.030,- Kč), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud vyložil otázku neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně žalobcem – dovodil-li, že „vytýkané porušení pracovních povinností nemá intenzitu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností a nejde ani o závažné porušení pracovní kázně“, a výpověď pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně „nepřípadá v úvahu, protože žalobce nebyl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi“, naopak „byl až do podání výpovědi zaměstnavatelem hodnocen kladně“ (přihlédl přitom zejména k tomu, že žalobce ve funkci vedoucího odboru uskutečňoval pracovní cesty poměrně často, a že nebylo prokázáno, že by pracovní dobu strávenou na pracovní cestě nevyužil ve prospěch plnění svých pracovních úkolů, že nebylo prokázáno ani to, že „by u vedoucích pracovníků ve funkci vedoucího odboru bylo ze strany krajského úřadu důsledně dbáno na to, aby tito pracovníci o vyslání na každou pracovní cestu žádali ředitele úřadu a jemu také o každé cestě podávali zprávu“, že ředitelka úřadu jako „bezprostředně nadřízená“ žalobce případné nedostatky, které „mohla bezprostředně zjistit z elektronického docházkového systému, neřešila od samého počátku“, a že podstatné je to, že žalobce smlouvu o dílo se společností HZ Praha, spol. s r.o. neuzavřel a „nemohl se tak dopustit právně významného jednání v rozporu se závaznými předpisy žalovaného“) - v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996), a na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že jednání žalobce jako vedoucího odboru, spočívající v nerespektování rozhodnutí rady kraje a porušení vnitřních předpisů zaměstnavatele, je jednáním závažným a nepřijatelným a „nepochybně naplňuje intenzitu závažného porušení pracovní kázně“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a jeho námitky nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil.
Ostatní námitky žalovaného obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází a současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Dovolání žalovaného proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1), není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o.s.ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu