ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2142.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2142/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, IČO 45317054, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, o 555.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 194/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 14 Co 11/2008-314, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 555.000,- Kč s úrokem z prodlení „10% p. a.“ ode dne 1. 1. 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný u ní pracoval na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 10. 1994 jako pokladník. Dne 27. 2. 1997 uzavřeli účastníci dohodu o hmotné odpovědnosti, na jejímž základě převzal žalovaný hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, a to konkrétně za hotovost v korunách českých. Dne 29. 10. 1999 žalovaný zjistil, že v pokladně, kterou měl na starosti, chybí částka v hotovosti 555.000,- Kč. Zjištěný schodek se nepodařilo objasnit ani za součinnosti dalších zaměstnanců žalované. Proti žalovanému bylo pro uvedený skutek vedeno trestní řízení (u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 307/2001), jež skončilo zproštěním žalovaného. Žalobkyně se podáním ze dne 12. 2. 2001 připojila k trestnímu řízení. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno dnem 26. 11. 2004. Žalovaný však dosud žalobkyni na tento nárok ničeho nezaplatil.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č. j. 12 C 194/2005-284, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 49.355,- Kč. Dovodil, že nárok žalobkyně jako pozdě uplatněný je promlčen. Vycházel přitom z toho, že podání žalobkyně ze dne 12. 2. 2001 učiněné v trestním řízení proti žalovanému „neobsahuje řádné náležitosti návrhu, kterým by poškozený navrhoval, aby žalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody ve smyslu §43 odst. 3 trestního řádu (dříve odst. 2)“, a že „nebylo prokázáno, že Ing. R. L., ředitel pobočky Žatec, a V. O., náměstek pro podporu obchodníků pobočka Žatec, byli oprávněni takovýto úkon, tedy podání z 12. 2. 2001 učinit“. Tento úkon nepovažoval za řádné uplatnění nároku (k tomu došlo až dalším podáním ze dne 21. 8. 2002, které „podávala již Komerční banka a.s. , Divize 2300 - Právní, Praha 1“) a nemohlo proto ani dojít ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení §261 odst. 3 zák. práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem dne 8. 12. 2009, č. j. 14 Co 11/2008-314, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 30.477,09 Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Godyckého. Souhlasil se soudem prvního stupně, že Ing. R. L. a V. O. nebyli osobami oprávněnými učinit sporný úkon („připojení se k trestnímu stíhání obviněného J. S.“) jménem žalobkyně; z důvodů procesní ekonomie považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda podání žalobkyně ze dne 12. 2. 2001 bylo z hlediska obsahového řádným uplatněním nároku. Protože se žalobkyně o tom, že jí vznikla škoda, v jaké výši a kdo za ni zodpovídá, dozvěděla dne 29. 10. 1999, kdy jí žalovaný ohlásil schodek na hodnotách, které mu byly svěřeny k vyúčtování, včetně jeho výše, následujícím dnem počala běžet dvouletá subjektivní lhůta, jejímž marným uplynutím se právo žalobkyně na náhradu způsobené škody promlčí (§263 odst. 3 zák. práce); tato lhůta uplynula dnem 29. 10. 2001. Vzhledem k tomu, že podání žalobkyně ze dne 12. 2. 2001, kterým měla uplatnit nárok na náhradu škody proti žalovanému v trestním řízení, dle výsledku dokazování nebylo podepsáno osobami, které by byly oprávněny takový úkon za žalobkyni učinit, nedošlo ani ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení §261 odst. 3 zák. práce; další podání žalobkyně ze dne 21. 8. 2002 již bylo učiněno po uplynutí promlčecí doby. Námitku žalobkyně, že soud v trestním řízení posoudil uplatnění nároku na náhradu škody podáním ze dne 12. 2. 2001 jako řádné a že soud v tomto řízení je takovým posouzením vázán, považoval za nedůvodnou, neboť soud v občanském soudním řízení je vázán toliko rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu (§135 odst. 1 o. s. ř.); posouzením otázky řádnosti uplatnění nároku na náhradu škody soudem v trestním řízení není proto soud v občanském soudním řízení vázán.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil vznesenou námitku promlčení, zejména otázku stavení běhu promlčecí doby v důsledku uplatnění nároku v trestním řízení. Vychází přitom z toho, že se žalobkyně k trestnímu řízení proti žalovanému připojila k tomu oprávněnými svými zaměstnanci včas, neboť tak učinili ředitel příslušné pobočky žalobkyně a jeho náměstek pro podporu obchodníků. Toto připojení se k trestnímu řízení bylo soudem v trestním řízení akceptováno a soud s žalobkyní jako s poškozenou v trestním řízení také jednal. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (odvolací soud vyřešil otázku jednání za zaměstnavatele v rozporu se zákonem), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (dovolatelka skutková zjištění soudů v tomto směru nezpochybňuje a přezkumu dovolacího soudu nepodléhají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), že žalovaný pracoval na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 10. 1994 u žalobkyně jako pokladník. Dne 27. 2. 1997 uzavřeli účastníci dohodu o hmotné odpovědnosti. Dne 29. 10. 1999 žalovaný zjistil, že v pokladně, kterou měl na starosti, chybí částka v hotovosti 555.000,- Kč. Proti žalovanému bylo v této souvislosti vedeno trestní řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 3 T 307/2001, byl žalovaný obžaloby zproštěn (odvolání státního zástupce a poškozené Komerční banky, a. s., byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2004, č. j. 6 To 105/2004-377). Podáním ze dne 12. 2. 2001 Komerční banka, a. s., pobočka Žatec, sdělila, že „ve věci obviněného J. S., se jako poškozený ve smyslu ust. §43 trestního řádu připojuje škodou ve výši 555.000,- Kč vzniklou na expozituře Komerční banky, a. s. v Lounech mezi dny 27. až 29. 10. 1999“. Podání je podepsáno Ing. R. L., ředitelem pobočky Žatec, a V. O., náměstkem pro podporu obchodníků pobočka Žatec.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že ke vzniku škody žalobkyni mělo dojít v říjnu 1999 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 11. 1999, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 255/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o vojácích z povolání (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení §261 odst. 3 zák. práce uplatní-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí lhůta po dobu řízení neběží. Totéž platí o nároku, který byl pravomocně přiznán a pro který byl u soudu navržen výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci nebo zaměstnavateli (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí lhůty tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně určený počátek. Počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o odpovědné osobě. Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu škody na zdraví (zejména při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání), k jehož uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta; subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán především povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným časovým odstupem.
Vědomost poškozeného o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, jako předpoklady pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, musí být splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, pod pořadovým číslem 159).
V právní teorii ani v soudní praxi není pochybností o tom, že ke stavení promlčecí doby podle ustanovení §261 odst. 3 zák. práce dochází v době od zahájení řízení (nebo připojení se k řízení) o nároku, o jehož promlčení jde, do jeho pravomocného skončení za podmínky, že v tomto řízení je řádně pokračováno (poškozený nebrání řádnému pokračování řízení).
Cílem úpravy obsažené v ustanovení §261 odst. 3 zák. práce (obdobně jako v ustanovení §112 obč. zák.) je ochrana poškozeného žalobce v případě, že vlastnímu uplatnění nároku na náhradu škody předchází jiné (většinou trestní) řízení proti tomu, kdo škodu způsobil. Aby se předešlo zbytečnému duplicitnímu uplatňování stejného nároku v jiných řízeních, je zde zakotveno pravidlo, podle něhož, je-li nárok již uplatněn v soudním řízení, není poškozený nucen (z obavy před promlčením svého nároku) uplatňovat nárok na náhradu škody v dalším řízení. Není totiž vyloučeno (a často se tak děje), že nárok poškozeného je uspokojen již v rámci jiného (většinou trestního) řízení. Odpadá pak nutnost vůbec žalobu o náhradu škody podávat. Proto je třeba ustanovení §261 odst. 3 zák. práce, právě s ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného, vykládat tak, že poškozený v zahájeném řízení řádně pokračuje také tehdy, jestliže po skončení jiného (trestního) řízení v přiměřené lhůtě pokračuje v řízení podáním návrhu (žaloby) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod pořadovým číslem 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009).
S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že soud je v občanském soudním řízení vázán toliko rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižite1ný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu (§135 odst. 1 o. s. ř.), nikoli posouzením otázky řádnosti uplatnění nároku na náhradu škody soudem v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/2008, nebo stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR „Ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení“, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, ročník 1979).
Správně však odvolací soud nepostupoval při posuzování otázky, kdo může jménem právnické osoby v trestním řízení navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena [srov. §43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Sám trestní řád neobsahuje úpravu toho, kdo je v trestním řízení oprávněn činit úkony jménem právnické osoby. Proto při posuzování této otázky je třeba vycházet z obecné právní úpravy týkající se jednání právnických osob. Odvolací soud však přehlédl, že pro oblast pracovněprávních vztahů je třeba řešení odvíjet z výslovné právní úpravy pro tuto oblast obsažené v ustanovení §9 a 10 zák. práce a posuzoval tyto otázky podle občanského zákoníku. V pracovněprávních vztazích je přitom odlišná konstrukce než v občanském právu. Zákoník práce vychází ze zásady, že úkony, kterými pověření zaměstnanci překročili svá oprávnění, zaměstnavatele zavazují. Výjimkou je situace, kdy druhá strana o překročení oprávnění musela vědět. Důkazní břemeno o tom, že druhá strana musela o překročení oprávnění vědět, tíží zaměstnavatele. Naproti tomu podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. překročí-li osoby své oprávnění, pak práva a povinnosti z takového úkonu vznikají právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká jejího předmětu činnosti, dále jen tehdy, jde-li o překročení, o němž druhý účastník – objektivně posouzeno – nemohl vědět.
V poměrech projednávané věci to znamená, že, i kdyby bylo v řízení prokázáno, že Ing. R. L. a V. O. nebyli ve smyslu ustanovení §9 zák. práce osobami oprávněnými učinit sporný úkon („připojení se k trestnímu stíhání obviněného J. S.“), zavazoval by jejich úkon žalobkyni, ledaže by ona sama tvrdila a prokázala, že druhá strana musela o překročení oprávnění vědět.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu