Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 02.08.2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2172.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2172.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2172/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. G., zastoupeného Mgr. Miroslavem Osladilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 859/22, proti žalovanému Saint-Gobain Isover CZ s.r.o. se sídlem v Častolovicích, Masarykova č. 197, IČO 46507515, zastoupenému JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách č. 778, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 86/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2010 č.j. 24 Co 431/2009-259, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Švandrlíka, advokáta se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách č. 778. Odůvodnění: Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.1.2010 č.j. 24 Co 431/2009-259, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12.8.2009 č.j. 6 C 86/2008-218 ve věci samé [mj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 23.7.2008 je neplatná], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.7.2008 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2008 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 294/2008, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“. Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi. V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení §52 písm. g) zák. práce z hlediska naplnění míry intenzity požadované tímto ustanovením a způsobu hodnocení míry této intenzity. Výklad otázky intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) a způsobu posuzování míry (stupně) této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti (za dřívější obsahově shodné právní úpravy) ustálil. Za východisko úvah v tomto směru je třeba považovat skutečnost, že ustanovení §52 písm. g) zák. práce [stejně tak jako dřívější ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnost méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001). Na uvedených právních názorech dovolací soud při obsahově shodné právní úpravě, kdy došlo pouze ke změně právní terminologie (pojem „povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci“ nahradil v zákoníku práce dříve užívaný termín „pracovní kázeň“), i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně. V posuzovaném případě odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným po posouzení intenzity vytčeného porušení pracovní povinnosti žalobcem náležitě přihlédl. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze - jak to činí žalobce - určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – dospěl k závěru, že intenzita porušení pracovní povinnosti vytčené žalobci v dopise žalovaného ze dne 23.7.2008 [která spočívala v tom, že žalobce (jako obchodní ředitel prodeje a marketingu) „jen on sám“ (namísto obou jednatelů žalovaného, resp. bez spolupodpisu další oprávněné osoby) a bez předchozího posouzení „předem určenými odbornými útvary“ žalovaného uzavřel smlouvu o dílo datovanou dnem 18.12.2007 na celkovou hodnotu díla ve výši 1,874.250,- Kč, přičemž „uzavření této smlouvy žalovanému zatajil a její znění předložil až dne 30.6.2008 vedoucímu marketingu panu L. N.“] naplnila důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce, když přihlédl k tomu, že „žalobce za žalovaného učinil zavazovací právní úkon, který nejenže nebyl oprávněn učinit, ale navíc jej učinil bez předchozího vědomí a souhlasu žalovaného“, „nedodržel ani pravidla pro uzavírání smlouvy“ a „po uzavření a podpisu smlouvy ji žalovanému zatajil“, přičemž „žalovaný se o ní dozvěděl až s půlročním časovým odstupem od jejího podpisu“. Protože podle názoru odvolacího soudu intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobcem „dále zvyšuje poměrně vysoká hodnota předmětu plnění dle dotčené smlouvy“ a také skutečnost, že „žalobce jednal s úmyslem přímým, tj. chtěl smlouvu o dílo podepsat jen on sám“, ač věděl („byl si vědom svého nesprávného postupu“), že tak jedná v rozporu s jemu udělenou plnou moci (která žalobce zmocňovala k podpisu obchodních smluv pouze spolu s jednatelem Ing. K.) i pokynem generálního ředitele, „nelze za daných okolností na žalovaném spravedlivě požadovat, aby u něj byl žalobce i nadále zaměstnán“. Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že „odvolací soud nevzal při svém rozhodování dostatečně v úvahu, že žalovaný zcela vědomě a dlouhodobě toleroval chování žalobce, které spočívalo v podepisování obchodních a marketingových smluv v rozporu s pokynem generálního ředitele“ (podle kterého bylo třeba při uzavírání veškerých smluv podpisu obou jednatelů žalovaného), potom přehlíží, že uvedenou skutečnost odvolací soud do rámce svých úvah o tom, zda zjištěné porušení pracovní povinnosti dosáhlo zákonem předvídané intenzity, zahrnul, jestliže v této souvislosti akcentoval, že „pokud žalovaný udělil žalobci plnou moc k podepisování smluv za v ní stanovených podmínek, tak tím dal žalobci jednoznačně najevo, že nadále nemíní tolerovat dosavadní porušování jeho pokynů při uzavírání a podepisování smluv“. Ani další námitky dovolatele (že žalobce před vytčeným jednáním „v rozporu s pokynem generálního ředitele podepisoval i smlouvy v hodnotě stovek milionů korun českých ročně“ a že „je zcela nepochopitelné, proč se žalovaný pokusil se žalobcem ukončit pracovní poměr výpovědí pro závažné porušení pracovní kázně až v červenci 2008“) nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení §52 písm. g) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně a úplně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Ostatní námitky žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) –nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť jimi žalobce vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek je pro nedostatek odůvodnění „nepřezkoumatelný a zcela nepřesvědčivý“ a „nenaplňuje požadavky kladené na jeho obsah dle §157 odst. 2 o.s.ř. ani ústavními kautelami“; žalobce „je přesvědčen, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále pak i čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s o.s.ř., poskytovat ochranu právům“. Z hlediska těchto výtek, které představují námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.). Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 2.175,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalovaného nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. srpna 2011 JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/02/2011
Spisová značka:21 Cdo 2172/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2172.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pracovní kázeň
Výpověď z pracovního poměru
Dotčené předpisy:§52 písm. g) předpisu č. 262/2006Sb.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
§243b odst. 5 bod věta první o. s. ř.
§218 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-25