ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2266.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2266/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. J. B. , proti žalovanému M. R. , zastoupenému JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí č. 177, o 14.034,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.10.2006 č.j. 17 Co 153/2005-121, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 11/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2010 č.j. 1 Co 20/2010-74, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.10.2006 č.j. 17 Co 153/2005-121 odmítl pro opožděnost odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26.1.2005 č.j. 6 C 36/2001-112 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Toto usnesení, které bylo žalobci doručeno dne 8.12.2006, nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 8.12.2006.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný u Krajského soudu v Brně dne 7.3.2007 žalobu pro zmatečnost. Namítal v ní, že jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26.1.2005 č.j. 6 C 36/2001-112 bylo včasné, neboť rozsudek okresního soudu mu byl doručen až dne 11.3.2005, kdy jej převzal, a nikoli již dnem 7.3.2010 v důsledku marného uplynutím lhůty 10 dnů od uložení zásilky u pošty dne 24.2.2005. V době od 20.2.2005 do 10.3.2005 se žalovaný totiž na adrese svého bydliště, na níž bylo doručováno (Zlín, Větrná č. 4607) nezdržoval, protože "byl na léčebném pobytu v Luhačovicích". Současně namítl, že nebyl ani o následcích marného uplynutí lhůty 10 dnů od uložení zásilky poučen, když v poštovní schránce nalezl toliko výzvu držitele poštovní licence (pošty) k vyzvednutí zásilky v úložní době 15 dnů na příslušné poště. Proto nedošlo k tzv. fikci doručení rozsudku uplynutím lhůty 10 dní od uložení a jeho odvolání bylo podáno včas.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12.6.2008 č.j. 51 C 11/2007-27 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.10.2006 č.j. 17 Co 153/2005-121 zrušil. Žalovaný podle jeho názoru prokázal, že se "v den, kdy nebyl zastižen (při doručování rozsudku), a také v následujících dnech v místě doručování nezdržoval, a to od 20.2.2005 do 10.3.2005". Uložení rozsudku dne 24.2.2005 je proto neúčinné a fikce doručení rozsudku uplynutím lhůty 10 dnů od uložení nenastala. Protože rozsudek okresního soudu byl žalovanému doručen až dne 11.3.2005, kdy jej převzal, je jeho odvolání proti němu, podané dne 25.3.2005, včasné.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5.8.2009 č.j. 1 Co 282/2008-46 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odmítl závěr soudu prvního stupně, že podle výsledků dosavadního dokazování žalovaný unesl své důkazní břemeno a prokázal, že se v rozhodné době (doručování rozsudku) zdržoval v místě odlišném od místa svého bydliště, a to v Luhačovicích. Zdůraznil, že "povinnost tvrdit a prokázat neúčinnost uložení a tedy i fikce doručení nese adresát předmětné zásilky, přičemž je povinen prokázat beze vší pochybnosti, že se v místě doručování nezdržoval". Soudu prvního stupně proto v dalším řízení uložil provést jiné důkazy a "osvětlit veškeré okolnosti týkající se ubytování žalovaného v Luhačovicích a odstranit či objasnit rozpory mezi údaji žalovaného o jeho ubytování v soukromí a potvrzením o ubytování v penzionu, případně také ubytování osvědčit knihou hostů a podobně".
Krajský soud v Brně poté usnesením ze dne 19.11.2009 č.j. 51 C 11/2007-53 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.944,- Kč. Uzavřel, že je "vázán právním názorem odvolacího soudu", a po doplnění dokazování výslechem svědka P. B. dovodil, že "žalovaný dostatečně přesvědčivě a nade vší pochybnost neprokázal, že se v den doručování písemnosti určené do vlastních rukou a v době 10 dnů od uložení, tj. od 24.2.2005 do 7.3.2005", nezdržoval v místě svého bydliště, tedy že se zdržoval v Luhačovicích, když "o jeho pobytu v Luhačovicích neexistuje písemný důkaz" a výpověď svědka, v jehož ubytovacím zařízení (budově) měl pobývat, "není dostatečně určitá a údaje v ní uvedené nelze považovat za nesporné". Žalovaný proto neprokázal, že "fikce řádného doručení rozsudku nenastala". Současně uvedl, že není významná otázka, "byl-li žalovaný o zákonné lhůtě 10 dnů od uložení podle §46 odst. 6 o.s.ř. soudem poučen, neboť zákon soudu tuto poučovací povinnost neukládá". Závěr odvolacího soudu vyjádřený v žalobou pro zmatečnost napadeném usnesení, že odvolání žalovaného proti rozsudku musí být odmítnuto pro opožděnost, "nebyl skutkově ani právně chybný".
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17.2.2010 č.j. 1 Co 20/2010-74 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 166,- Kč. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26.1.2005 č.j. 6 C 36/2001-112 bylo opožděné, když jeho procesní povinností bylo "bez jakýchkoliv pochybností prokázat", že se v době doručování rozsudku (od 24.2.2005 do 7.3.2005) namísto svého bydliště zdržoval v Luhačovicích, kde byl v té době ubytován, a že "takový průkaz se žalovanému ve zmatečnostním řízení nepodařil".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Oproti závěrům soudů obou stupňů dovozuje, že se mu v řízení podařilo prokázat, že se v rozhodné době od 24.2.2005 do 7.3.2005 v místě svého bydliště, kam mu byl doručován rozsudek soudu, nezdržoval, když byl i po tuto dobu ubytován (v období od 20.2.2005 do 10.3.2005) v Luhačovicích. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §238a odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., "neboť napadeným usnesením bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.11.2009, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším usnesení ze dne 12.6.2008, neboť byl vázán právním názorem Vrchního soudu v Olomouci, který jeho dřívější usnesení zrušil", a navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalovaného přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 19.11.2009 č.j. 51 C 11/2007-53 jinak, než ve svém předešlém usnesení ze dne 12.6.2008 č.j. 51 C 11/2007-27, z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 5.8.2009 č.j. 1 Co 282/2008-46.
Ze znění ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým usnesením soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně; tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny k doplnění řízení, jestliže bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém usnesení rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v usnesení ze dne 19.11.2009 č.j. 51 C 11/2007-53 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 5.8.2009 č.j. 1 Co 282/2008-46 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byl jeho závěr o neobjasněnosti skutkového stavu věci, z něho vyplývající pokyny k doplnění dokazování o dosud neprovedené označené důkazy směřující k prokázání rozhodných skutečností a posléze nové zhodnocení provedených důkazů. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho usnesení ze dne ze dne 19.11.2009 č.j. 51 C 11/2007-53, že "závěr odvolacího soudu vyjádřený v žalobou pro zmatečnost napadeném usnesení, že odvolání žalovaného proti rozsudku musí být odmítnuto pro opožděnost, nebyl skutkově ani právně chybný", tedy že došlo k doručení rozsudku žalovanému v důsledku tzv. fikce doručení jeho uložením na poště a uplynutím lhůty 10 dnů od doručení (srov. §46 odst. 1, 6, §50c odst. 4 o.s.ř. ve znění do 30.6.2009), nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů (včetně důkazů doplněných po rozhodnutí odvolacího soudu) a jejich (nového) zhodnocení.
Za tohoto stavu, kdy dovolání žalovaného není podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z obsahu dovolání žalovaného (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž usnesení odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že neprokázal svůj pobyt v Luhačovicích v rozhodné době) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že uvedenou okolnost prokázal), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že jeho odvolání proti rozsudku soudu bylo včasné, a nemělo proto být odvolacím soudem žalobou pro zmatečnost napadeným usnesením odmítnuto jako opožděné). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože námitky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené potvrzující usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého usnesení, že "je proti němu přípustné dovolání, a to do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu ČR v Brně", ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které nemůže samo o sobě účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení je povinen hradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Žalobkyni však žádné takové náklady nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu