ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2447.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2447/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Romana Šebka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného JUDr. Luďkem Kolenatým, advokátem se sídlem v Praze 10, Kutnohorská č. 288, proti žalovanému UNIMEX-INVEST, s.r.o., se sídlem v Ostravě – Porubě, Svojsíkova č. 2/1596, IČ 25872117, zastoupenému Mgr. Markem Ulmanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou č. 1662/21, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 197/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2010 č.j. 26 Co 486/2009-88, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou Okresnímu soudu v Kolíně dne 22.8.2008 domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem „budovy čp. 1171 vybudované na pozemcích parc. č. 1711/1 a 1711/2 v katastrálním území Kostelec nad Černými Lesy v areálu autoservisu na adrese Kostelec nad Černými Lesy, Pražská ulice“ (dále rovněž „předmětná budova“). Žalobu odůvodnil mimo jiné tím, že předmětnou budovu nabyl do vlastnictví na základě veřejné dražby dobrovolné konané dne 28.2.2003, v rámci zpeněžení konkursní podstaty úpadce AUTOCENTRUM Šubrt, spol. s r.o. Předmětná budova byla totiž předmětem uvedené dražby; vydražitelem se stal žalobce. Proto předmětná budova nemohla být předmětem následné veřejné dražby konané dne 31.10.2007; s vydražitelem žalovaným. Žalovaný se nemohl stát vlastníkem předmětné budovy na základě této dražby, je však jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí; žalobce proto má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 28.4.2009 č.j. 10 C 197/2008-61 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Na navrhovaném určení shledal naléhavý právní zájem dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, když vyhovující rozhodnutí by bylo podkladem pro změnu stavu zápisu v katastru nemovitostí záznamem. Z provedeného dokazování zjistil, že předmětná budova nebyla předmětem veřejné dobrovolné dražby konané dne 28.2.2003 (protože jako její předmět nebyla vymezena ani v dražební vyhlášce, ani v protokole o provedené dražbě); jejím vlastníkem se žalobce jako vydražitel na základě uvedené dražby nestal. Naopak předmětnou budovu vydražil žalovaný v dobrovolné veřejné dražbě konané ohledně ní dne 31.10.2007, neboť mu byl udělen příklep a rovněž uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením; stal se proto jejím vlastníkem (přešlo na něj vlastnické právo v okamžiku udělení příklepu). Žalobce se vyslovení neplatnosti této veřejné dražby soudem dle §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nedomáhal. Neplatnost této dražby proto nelze, jako předběžnou otázku, posuzovat v tomto řízení o určení vlastnictví. Jako vlastník předmětné budovy v katastru nemovitostí byl (správně) na základě dražby ze dne 31.10.2007 zapsán žalovaný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.2.2010 č.j. 26 Co 486/2009-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky. Dospěl se soudem prvního stupně – vycházeje z jeho skutkových zjištění – ke shodnému závěru (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.06.2006 sp. zn. 29 Odo 777/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 25, ročník 2007), že „není-li osoba, jejíž majetek správce konkursní podstaty sepsal do konkursní podstaty úpadce a následně zpeněžil ve smyslu ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů formou veřejné dražby dobrovolné, současně některou z osob vypočtených v §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, není aktivně věcně legitimována k podání žaloby o určení neplatnosti této dražby; nemůže se úspěšně domáhat ani určení vlastnictví k tomuto majetku (§80 písm. c/ o. s. ř.), v němž by otázka platnosti takové dražby byla posuzována jako otázka předběžná“. Ztotožnil se rovněž se závěrem, že předmětnou budovu nabyl do vlastnictví žalovaný na základě veřejné dražby konané dne 31.10.2007, když byla předmětem této dražby, žalovaný ji vydražil – byl mu udělen příklep, uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením a předmět dražby také převzal. Žalobce „není osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá nesprávné právní posouzení věci co do závěru soudu o tom, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětné budově na základě veřejné dražby konané dne 31.10.2007. Dovozuje, že vzhledem k tomu, že sám předmětnou budovu nabyl na základě předchozí veřejné dražby konané dne 28.2.2003 k návrhu totožného navrhovatele, měl být „právní stav založený první veřejnou dražbou nezvratitelný“. Žalobce o existenci následné dražby konané dne 31.10.2007 nevěděl „a ani neměl právní či věcný důvod si vědomost o ní opatřit“; nebyl účastníkem dražby. Totožný navrhovatel obou dražeb – správce konkursní podstaty úpadce AUTOCENTRUM Šubrt, spol. s r.o. – „zařadil věc k novému zpeněžení v další dražbě v důsledku protiprávního jednání svého i původního vlastníka věci“. „Nelze však nalézat právní ochranu pro úkon, který byl od samého počátku protiprávní“. Žalobci je vytýkán nedostatek aktivní legitimace, „přitom oba soudy se shodly na tom, že na odvolatelově straně jsou naplněny okolnosti naléhavého zájmu na aplikaci určovací žaloby“. Při „spravedlivém náhledu na okolnosti posuzovaného případu“ nutno v projednávané věci dospět k jinému závěru, než k soudy vyslovené „tezi, podle níž se odvolatel v daném případu nemůže domáhat určení svého vlastnictví (i jako předběžné otázky)“. Žalobce byl „zkrácen na svých právech původního vydražitele dvakrát zpeněžené věci“. Žalobce tak přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.7.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30.6.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“) se rozumí - jak vyplývá z ustanovení §2 písm. a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Příklepem se rozumí úkon licitátora spočívající v klepnutí kladívkem, jímž dochází za stanovených podmínek k přechodu vlastnického či jiného práva k předmětu dražby [§2 písm. j) zákona o veřejných dražbách].
Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (na vydražitele), podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 599/2007, který byl uveřejněn pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby - jak k tomu dochází například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001) - na základě smlouvy, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov. §2 písm. a) zákona o veřejných dražbách]. Příklep udělený licitátorem ve veřejné dražbě, provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, soud nemůže zrušit, a to ani při analogickém použití občanského soudního řádu (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 2062/2007, který byl uveřejněn pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
Veřejná dobrovolná dražba je - jak dále dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) - neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou.
Výše uvedené platí obdobně i tehdy, zpeněžil-li správce konkursní podstaty věc nebo jinou majetkovou hodnotu z konkursní podstaty (ve shodě s ustanovením §27 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) prostřednictvím veřejné dobrovolné dražby. Určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby se může v zákonem určené lhůtě domáhat jen některá z osob uvedených v ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách; jiné osoby takové právo nemají a nemohou se postupem podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. domáhat ani jiného určení, v němž by otázka (ne)platnosti takové dražby byla posuzována jako otázka předběžná, a konkursní věřitel, který má za to, že správce při zpeněžování vydraženého majetku nepostupoval s péčí řádného hospodáře, se může po správci konkursní podstaty domáhat náhrady škody nebo jiné újmy mu tím způsobené (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2006 sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2006 sp. zn. 29 Odo 777/2006, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Správně zdůraznil, že osoba, jejíž majetek správce konkursní podstaty sepsal do konkursní podstaty úpadce a následně zpeněžil ve smyslu ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů formou veřejné dražby dobrovolné, se může – je-li současně některou z osob vypočtených v §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, domáhat určení neplatnosti takové veřejné dobrovolné dražby; nemůže se však úspěšně domáhat svých vlastnických práv k tomuto majetku v řízení, v němž by otázka platnosti veřejné dobrovolné dražby byla posuzována jako otázka předběžná. Nemůže se proto úspěšně domáhat ani určení vlastnictví k tomuto majetku (§80 písm. c/ o. s. ř.), neboť i v takovém řízení by otázka platnosti takové dražby byla posuzována jako otázka předběžná (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2009 sp.zn. 21 Cdo 2478/2008, dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ). Zde je také nerozhodné, na základě jakého právního titulu se taková osoba, jejíž věc byla formou veřejné dražby dobrovolné zpeněžena, v minulosti stala vlastníkem věci (že to bylo např. rovněž příklepem licitátora ve veřejné dražbě, provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Vytýká-li dovolatel soudům dále, že se ale „přitom shodly na tom, že na odvolatelově straně jsou naplněny okolnosti naléhavého zájmu na aplikaci určovací žaloby“, směšuje zde dvě samostatné otázky – otázku existence naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu, který je odůvodněn již tím, že případný vyhovující výrok soudního rozhodnutí by byl způsobilým podkladem pro změnu stravu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ohledně předmětné budovy formou záznamu (srov. §7 a §8 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), a otázku věcné legitimace žalobce v řízení coby předpokladu úspěšnosti takové žaloby na určení (srov. rovněž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.11.1995 sp.zn. 7 Cdo 154/93, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 5, ročník 1996).
Jestliže pak dovolatel ve svém dovolání namítá (s poukazem na okolnosti projednávané věci), že „nelze však nalézat právní ochranu pro úkon, který byl od samého počátku protiprávní“, dovolává se závěru o splnění podmínek aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku (rozporu nabytí vlastnického práva žalovaným k předmětné budově na základě následné veřejné dražby ze dne 31.10.2007 s dobrými mravy). Nejvyšší soud ČR však opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 1.3.2000 sp. zn., 26 Cdo 327/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 81, roč. 2000; rozsudek ze dne 7. 12. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1148/99 , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 4, roč. 2001; usnesení ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2007 , dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku „může v konkrétním případě zamezit účinkům výkonu subjektivních práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nemůže ale vyloučit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost“; v důsledku čehož nemůže bez dalšího vyloučit účinky samotné právní normy upravující zánik vlastnického práva žalobce (a vznik vlastnického práva žalovaného) k předmětné budově na základě veřejné dražby (právní skutečnosti – příklepu licitátora). Pomocí aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku nelze ani právo (nově) založit, lze jen odepřít ochranu jeho výkonu. Kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu tohoto dovolacího důvodu tak nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemůže mít z pohledu uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení je povinen hradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Žalovanému však žádné takové náklady nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu