ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2521.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2521/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 6 - Hradčanech, Tychonova č. 44/3, proti žalované RUSSELL & SCOTT sport talent, s. r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Doudlebská č. 1046/8, IČO 27590569, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská č. 49/5, o 268.702,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 254/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010, č. j. 53 Co 436/2009-206, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Jíry, advokáta se sídlem v Praze 6 - Hradčanech, Tychonova č. 44/3.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 268.702,-Kč s úrokem z prodlení „ve výši 10,75 % p. a.“ od 7. 4. 2008 do zaplacení a „dále ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni dalšího kalendářního pololetí“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se žalovanou uzavřela dne 1. 10. 2006 pracovní smlouvu (ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 10. 2006), podle které pracovala až do 31. 3. 2008 „na pozici hráčský agent“, se sjednanou mzdou ve výši 35.000,- Kč měsíčně, splatnou ke konci každého měsíce. Pracovní poměr ukončila žalobkyně výpovědí z pracovního poměru ze dne 31. 1. 2008. Žalovaná odmítá zaplatit žalobkyni mzdu za měsíce prosinec 2007, leden, únor a březen 2008 v celkové výši 140.000,- Kč. Žalobkyně vykonávala pro žalovanou práci na pozici hráčský agent, která se vyznačuje specifickým způsobem: návštěvy sportovních utkání, komunikace s hráčkami, uzavírání smluv. Zásadním účelem práce žalobkyně tak bylo uzavření smlouvy mezi basketbalovou hráčkou a žalovanou. Žalovaná se proto zavázala podle pracovní smlouvy uhradit žalobkyni také bonus za každou podepsanou smlouvu s hráčkou seniorské reprezentace ve výši 15.000,-Kč, za každou podepsanou smlouvu s hráčkou juniorské reprezentace ve výši 10.000,- Kč, dále bonus ve výši 2 % z každé podepsané smlouvy mezi hráčkou a klubem. Žalovaná je tak povinna uhradit žalobkyni bonusy za jednu podepsanou smlouvu s hráčkou seniorské reprezentace ve výši 15.000,- Kč, za tři podepsané smlouvy s hráčkami juniorské reprezentace ve výši 30.000,-Kč a 2 % z celkové výše z každé podepsané smlouvy mezi hráčkou a klubem ve výši 30.600,- Kč. Žalovaná dále dluží žalobkyni náhradu za cestovní výdaje vzniklé při pracovní cestě v celkové výši 18.102,- Kč a náhradu za nevyčerpanou dovolenou na zotavenou v délce čtyř týdnů za rok 2007 v celkové výši 35.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 8 C 254/2008-174, žalované uložil zaplatit žalobkyni 193.102,- Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 193.102,-Kč od 7. 4. 2008 do zaplacení pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalované, ve výši repo sazby stanovené ČNB a platnou pro 1. den příslušného kalendářního pololetí, zvýšenou o 7 procentních bodů (výrok I.), v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 75.600,- Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 75.600,-Kč od 7. 4. 2008 do zaplacení, pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalované, ve výši repo sazby stanovené ČNB a platnou pro 1. den příslušného kalendářního období, zvýšenou o 7 procentních bodů, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24.565,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Jíry (výrok III.). Vycházel z toho, že za trvání smluvních vztahů s hráčkami, s nimiž uzavřela smlouvy, žalobkyně tyto hráčky „zastupovala, pomáhala s hledáním nového angažmá, jezdila se dívat na zápasy, řešila jejich problémy“. Žalovaná v průběhu řízení netvrdila ani nedokládala, že by žalobkyni práci přidělovala a ta jí nevykonávala či odmítla vykonávat. Nepředložila jedinou listinu, ze které by vyplývalo, že žalobkyni vytýkala to, že pro ni nevykonávala žádnou práci. Namísto toho jí adresovala dne 31. 3. 2008 dopis, ve kterém uvádí, že rozhodla o snížení mzdy o 20 %, tedy na částku 28.000,- Kč hrubého měsíčně za měsíce únor a březen 2008; v tomto dopise není ani zmínka o tom, že by žalobkyně v období od prosince 2007 do března 2008 nevykonávala pro žalovanou vůbec žádnou práci. Rovněž v dopise ze dne 11. 2. 2008, v němž žalovaná žádala žalobkyni o přepracování vypracovaných analýz, nezmiňuje, že by žalobkyně pro žalovanou již po dobu více než dvou měsíců nepracovala. Tvrzení žalované o tom, že žalobkyně žádnou práci pro žalovanou nevykonávala, soud prvního stupně hodnotil jako „účelové a ničím neprokázané“. Proto žalobkyni náleží mzda za období prosinec 2007 až březen 2008 v celkové výši 140.000,- Kč. Důvodně se žalobkyně domáhala také náhrady cestovních výdajů, jejichž vyúčtování doložila, i náhrady za nevyčerpanou dovolenou (žalovaná tento nárok, ač vyzvána soudem, nezpochybňovala). Nárok na „bonusy“ za uzavřené smlouvy žalobkyni nepřiznal, neboť ujednání mezi účastnicemi, z nichž žalobkyně nárok dovozovala, posoudil pro jeho neurčitost jako neplatné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2010, č. j. 53 Co 436/2009-206, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 175.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ročně od 7. 4. 2008 do zaplacení pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalované, ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro 1. den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů, potvrdil, co do částky 18.102,- Kč „se shodným úrokem z prodlení z této částky“ a ve výroku III. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se skutkovými závěry soudu prvního stupně ve vztahu k nároku na zaplacení mzdy a náhrady za dovolenou, jakož i s tím jak je posoudil po stránce právní; s jeho závěry se ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal. Připomněl, že „v řízení nebylo prokázáno nepřidělování práce, které je povinností žalované, a zároveň nebylo prokázáno neplnění pracovních povinností žalobkyní“. Vyjádřil dále názor, že „v případě, kdy je mzda sjednána v pracovní smlouvě, nemůže ji zaměstnavatel jednostranně snižovat či z vlastního rozhodnutí vůbec nevyplatit, a to ani v případě neplnění pracovních povinností, takový postih zaměstnance ZP nepřipouštěl a nepřipouští“. Důvodnou však shledal argumentaci žalované směřující proti požadovaným náhradám za pracovní cesty, neboť v této části postrádá napadený rozsudek spolehlivá skutková zjištění i skutkové závěry; soud prvního stupně o cestovních náhradách rozhodl na základě nedostatečných žalobních tvrzení i nedostatečných důkazů, pouze obecným odkazem na smluvní ujednání a praxi účastnic z předcházejícího období a na základě samotnou žalobkyní vypracovaných měsíčních přehledů. Za uvedeného stavu posoudil v této části rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 2. 4. 2010, č. j. 8 C 254/2008-226, řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky l8.102,- Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky od 7. 4. 2008 do zaplacení ve výši pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procentních bodů, zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 28.968,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Jíry. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně v uvedeném rozsahu vzala žalobu zpět a žalovaná s částečným zpětvzetím souhlasila.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zaměstnanci náleží mzda bez ohledu na to, zda zaměstnanec pro zaměstnavatele práci vykonal či nikoli, neboť mzda, plat i odměny z dohod jsou plněními, která jsou podmíněna výkonem práce a nikoliv pouhou existencí pracovněprávního vztahu. Domnívá se dále, že soudy obou stupňů zatížily věc vadou, když „v rozporu s negativní důkazní teorií“ ve svých úvahách odůvodňujících napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně vycházely z toho, že žalovaná (dovolatelka) neprokázala, že žalobkyně během posuzovaného období práci pro žalovanou nevykonávala. Má za to, že v okamžiku, kdy měla být prokazována neexistence výkonu práce, „důkazní břemeno v této otázce přešlo na žalobkyni, která měla prokazovat, že práci vykonala“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a „korespondující výroky“ rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2009, č. j. 8 C 254/2008-174, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť dovolatelkou označené právní otázky nejsou pro rozhodnutí této věci zásadní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil) ve vztahu k nároku na zaplacení mzdy vyšel z toho, že za trvání smluvních vztahů s hráčkami, s nimiž uzavřela smlouvy, žalobkyně tyto hráčky „zastupovala, pomáhala s hledáním nového angažmá, jezdila se dívat na zápasy, řešila jejich problémy“, že žalovaná v průběhu řízení netvrdila ani nedokládala, že by žalobkyni práci přidělovala a ta jí nevykonávala či odmítla vykonávat a že nepředložila jedinou listinu, ze které by vyplývalo, že žalobkyni vytýkala to, že pro ni nevykonávala žádnou práci, a to ani v dopisech ze dne 11. 2. 2008 a ze dne 31. 3. 2008. Tvrzení žalované o tom, že žalobkyně žádnou práci pro žalovanou nevykonávala, proto hodnotil jako „účelové a ničím neprokázané“. Za tohoto skutkového stavu uzavřel, že nebylo prokázáno neplnění pracovních povinností žalobkyní a že žalobkyni i za žalované období vznikl nárok na zaplacení mzdy.
Namítá-li za této situace dovolatelka nesprávnost závěru odvolacího soudu, že zaměstnanci náleží mzda bez ohledu na to, zda zaměstnanec pro zaměstnavatele práci vykonal či nikoli, nenapadá závěr, o nějž se rozhodnutí opírá (že žalobkyně práci podle pracovní smlouvy i v rozhodném období konala). Podstatou jejích námitek je nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o tom, že žalobkyně také v době prosinec 2007, leden, únor a březen 2008 konala pro žalovanou práci podle pracovní smlouvy, předkládá vlastní (od odvolacího soudu odlišný) závěr, že žalobkyně v uvedeném období práci pro žalovanou nekonala, a z něj dovozuje (od odvolacího soudu odlišný) vlastní právní závěr, že žalobkyni nárok na mzdu v uvedeném období nevznikl. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., případně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.).
Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že v okamžiku, kdy měla být prokazována neexistence výkonu práce, „důkazní břemeno v této otázce přešlo na žalobkyni, která měla prokazovat, že práci vykonala“. Dovolatelka totiž přehlíží, že v projednávané věci odvolací soud (ani soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil) neopřel své rozhodnutí o závěr, že žalovaná v řízení „neunesla důkazní břemeno“, které ji zatěžovalo. Naopak dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalobkyně práci podle pracovní smlouvy i v rozhodném období konala a že nebylo prokázáno neplnění pracovních povinností žalobkyní.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 9.050,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 9.350,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a paušální částky náhrady výdajů k nákladům řízení nepatří, protože advokát JUDr. Tomáš Jíra, který žalobkyni zastupoval, nepředložil soudu – jak je zřejmé z obsahu spisu – osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu