ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2591.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2591/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Paškem, advokátem se sídlem v Chomutově, Beethovenova č. 52, proti žalovanému EKOMONT, spol. s r.o. se sídlem v Praze 10, Tuchorazská č. 426/9, IČ 62909045, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 60, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 444/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009 č.j. 22 Co 426/2009-141, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.11.2009 č.j. 22 Co 426/2009-141, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27.4.2009 č.j. 34 C 444/2004-124 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku 123.841,- Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobu zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) se žalobce - mimo jiné - domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu na odškodnění pracovního úrazu ze dne 26.3.2002 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 13.2.2003 do 9.5.2005 ve výši 123.841,- Kč s úroky z prodlení. Žalobce nesouhlasí s tím, že žalovaný při určení výše náhrady, kterou žalobci (prostřednictvím vedlejšího účastníka) poskytl za žalované období, kdy byl žalobce evidován u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, přihlížel k pravděpodobnému výdělku žalobce ve výši minimální mzdy. V podaném dovolání žalobce vyslovuje názor, že uvedený postup žalovaného není namístě, neboť žalobce „v důsledku pracovního úrazu ztratil schopnost vykonávat (dosavadní) kvalifikovanou práci ve svém oboru“ a stal se osobou se změněnou pracovní schopností, a že „pokud nechtěl být až do smrti společensky i pracovně degradován na pomocnou sílu, nezbývalo mu, než získat kvalifikaci jinou, což se mu také za pomoci úřadu práce v rekvalifikačním kurzu podařilo“; za této situace mu podle jeho názoru náleží „odškodnění ztráty na výdělku po dobu nezaměstnanosti a návštěvy rekvalifikačního kursu ve výši rozdílu mezi podporou v nezaměstnanosti a průměrným výdělkem před pracovním úrazem“.
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku výkladu ustanovení §195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce - dále jen „zák. práce“) z hlediska toho, jakým způsobem a v jaké výši náleží žalobci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s ohledem na skutečnost, že po skončení pracovní neschopnosti žalobce nedosahoval pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí žádný příjem.
Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po pracovním úrazu určuje podle pravděpodobného výdělku (§17 odst. 4 zákona o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – z tohoto právního názoru, který je i v současné době soudní praxí jako správný přijímán, důsledně vycházely. Soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) proto v souladu se zákonem dovodil, že okolnost, že žalobce nebyl po pracovním úrazu zaměstnán („nepodařilo se mu ani za pomoci úřadu práce najít vhodnou práci“) a nedosahoval proto vlastní příjem z výdělečné činnosti, nebyla způsobena následky pracovního úrazu, ale následkem situace na trhu práce, spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí, které by odpovídaly zdravotnímu stavu žalobce omezenému pracovním úrazem, a že takováto újma, která „není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“, nemůže být žalobci odškodněna z důvodu odpovědnosti za škodu za pracovní úraz. Dovodil-li dále, že „pravděpodobný výdělek, jehož by žalobce dosáhl při výkonu práce odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by po pracovním úraze mohl vykonávat, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí (tzv. fiktivní výdělek), je třeba stanovit ve výši minimální mzdy, neboť žalobce by nemohl při výkonu takové práce dosáhnout nižší výdělek než představuje tato minimální mzda“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a z níž i nadále vychází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007 a ze dne 11.5.2005 sp. zn. 21 Cdo 2168/2004, na které poukazuje rovněž soud prvního stupně v projednávané věci).
Na uvedeném právním závěru nic nemění ani dovolatelem zdůrazňovaná skutečnost, že žalobce „v důsledku úrazu musel získat v rekvalifikačním kurzu novou kvalifikaci“, která „mu umožnila vykonávat práci kvalifikovanou, srovnatelnou s předchozí prací“. Dovolatel, který v uvedené skutečnosti spatřuje „příčinu nezaměstnanosti žalobce“, nepřihlíží náležitě k tomu, že rovněž zaměstnanec, který má sníženou pracovní způsobilost v důsledku pracovního úrazu, se může – tak jako ostatní uchazeči o zaměstnání – podrobit (v rozsahu odpovídajícím jeho dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem) rekvalifikaci a tak zvýšit možnost svého uplatnění na trhu práce. Smyslem ustanovení §195 zák. práce o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) totiž není zakonzervovat stav, jaký zde nastal okamžikem ztráty nebo snížení pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance, ale uhrazovat poškozenému zaměstnanci tu ztrátu, která mu vzniká jen v důsledku ztráty nebo snížení jeho pracovní způsobilosti. Protože tato ztráta, jak vyplývá z ustanovení §195 odst. 3 věty druhé zák. práce, nemůže vznikat, je-li důsledkem pasivního postoje poškozeného zaměstnance (srov. slova „…opomenul vydělat“ v citovaném ustanovení, jež vyjadřují pasivitu – nekonání, a to např. k možnostem, jež se nabízejí ostatním uchazečům o práci, nebrání-li tomu poškození jeho zdraví), je odůvodněn závěr, že, kdyby poškozený zaměstnanec měl možnost podrobit se rekvalifikaci a bez vážných důvodů ji nevyužil, přičemž by po případné rekvalifikaci měl reálnou možnost uplatnění na trhu práce, znamenalo by to, že si částku, kterou po rekvalifikaci mohl vydělávat, opomenul vydělat (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 3003/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 89, ročník 2007).
Vlastní podstatou dovolatelova tvrzení, že „příčinou nezaměstnanosti žalobce nebyla situace na trhu práce, ale to, že v důsledku úrazu musel získat v rekvalifikačním kurzu novou kvalifikaci“, a z toho dovozovaného požadavku, aby žalobci bylo poskytnuto „odškodnění ztráty na výdělku po dobu nezaměstnanosti a návštěvy rekvalifikačního kursu ve výši rozdílu mezi podporou v nezaměstnanosti a průměrným výdělkem před pracovním úrazem“, je za daného skutkového stavu snaha, aby z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byl žalobce za dobu, kdy nebyl pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí zaměstnán, odškodněn i za to, že nebyl pasivní a za účelem zvýšení možnosti svého uplatnění na trhu práce se podrobil rekvalifikaci odpovídající jeho dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem, a poté vykonával tomu odpovídající zaměstnání, tedy že si neopomenul vydělat částky, které mohl vydělávat po rekvalifikaci v odpovídajícím zaměstnání. S aktivním postojem poškozeného zaměstnance k možnostem, jež se nabízejí ostatním uchazečům o práci, nebrání-li tomu poškození jeho zdraví, však není spojen vznik odškodnitelné újmy, nýbrž má za následek, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku bude brán v úvahu jako výdělek po pracovním úrazu skutečně dosahovaný výdělek za práci, kterou po rekvalifikaci zaměstnanec vykonává v odpovídajícím zaměstnání; v opačném případě zaměstnanci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené zaměstnanci pracovním úrazem a průměrným výdělkem, kterého by mohl dosáhnout na práci, kterou by mohl vykonávat, kdyby využil možnost podrobit se rekvalifikaci, avšak bez vážných důvodů ji nevyužil.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu