ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2886.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2886/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Osvoboditelů č. 91, proti žalované AG AUTO spol. s r. o. se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Výškovická č. 127, IČO 25379038, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní č. 451, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 77/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2009, č. j. 16 Co 173/2009-175, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajského soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 10. 2005, který žalobkyně téhož dne převzala, žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí „z důvodu rušení části organizace“, protože zahraniční zákazník počátkem měsíce září 2005 neposlal předpokládané objednávky na výrobu odlévané obuvi a ukončil hospodářskou spolupráci. V důsledku uvedené skutečnosti bylo ze strany jednatele žalované rozhodnuto o ukončení výroby a zrušení provozu k datu 30. 11. 2005. Protože žalovaná nemá pro žalobkyni jinou vhodnou práci, nemůže žalobkyni dále v pracovním poměru zaměstnávat.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dopisem ze dne 17. 2. 2006 jí byla žalovanou nabídnuta práce s tím, že došlo k „obnovení výroby obuvi od 27. 02. 2006“, jednalo se o pracovní smlouvu na dobu určitou, se kterou žalobkyně nesouhlasila; to považuje za „jasný důkaz“, že tzv. zrušení výroby „bylo pouze jako“, aby byly zrušeny smlouvy na dobu neurčitou a žalovaná mohla uzavřít smlouvy na dobu určitou. Navíc, přestože u žalované byla vhodná práce, kterou mohla žalovaná žalobkyni nabídnout, aniž by musela žalobkyni dát výpověď z pracovního poměru, tuto „nabídkovou povinnost“ žalovaná nesplnila, naopak, na „tyto práce“ byli 8. 1. 2006 přijati noví zaměstnanci.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2009, č. j. 61 C 77/2006-137, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám „jejího právního zástupce“ náhradu nákladů řízení 23.575,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že společnost Waldhausen GmbH & Co. KG vypověděla 19. 9. 2005 nájemní smlouvu se žalovanou, na základě které měla žalovaná pronajato zařízení na výrobu odlévané obuvi. I když výroba měla být ukončena do 30. 11. 2005, běžela až do 30. 1. 2006, poněvadž žalovaná chtěla spotřebovat co nejvíce nakoupených surovin. Protože se společnosti Waldhausen GmbH & Co. KG nepodařilo převést výrobu odlévané obuvi do Číny, obrátila se znovu na žalovanou s návrhem na obnovení výroby odlévané obuvi. Soud prvního stupně uzavřel, že důvod výpovědi z pracovního poměru, a to rušení části organizace, byl u žalované dán. Žalovaná také podle jeho názoru prokázala, že neměla možnost žalobkyni nadále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jejího bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 16 Co 173/2009-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 37.590,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Holby. Odvolací soud souhlasil se zjištěním skutkového stavu věci a vyhodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně okolností, které se týkaly rozhodnutí žalované o zrušení provozu 2300, i v tom, že výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem v rámci hromadného propouštění zaměstnanci není neplatným právním úkonem jen proto, že zaměstnavatel nesplnil povinnost informovat příslušný úřad práce o zamýšleném hromadném propouštění svých zaměstnanců, a v tom, že povinnost zaměstnavatele podle §47 odst. 2 zák. práce zajistit zaměstnanci se zdravotním postižením (se změněnou pracovní schopností), který není zabezpečen důchodem, nové vhodné zaměstnání se vztahuje pouze na výpověď z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nikoliv na výpověď, danou z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Po doplnění dokazování však - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že v době podání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni (tj. ke dni 26. 10. 2005) žalovaná věděla, že její zaměstnankyni T. M. skončí ke dni 31. 12. 2005 pracovní poměr sjednaný na dobu určitou a že tak měla možnost toto pracovní místo nabídnout žalobkyni (jednalo se o práci v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce žalobkyně, současně v místě jejího bydliště, toto pracovní místo bylo pro žalobkyni vhodné, neboť práci strojního obuvníka na provozu 2200 – Vstřikovaná obuv by byla vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci schopna vykonávat). Protože však v rozporu s ustanovením §46 odst. 1 písm. b) zák. práce povinnost tuto práci žalobkyni nabídnout nesplnila a následně s T. M. dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 12. 2005 prodloužila pracovní poměr na dobu určitou do 30. 6. 2006, nesplnila tím tzv. nabídkovou povinnost a z toho důvodu je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výpověď byla žalobkyni žalovanou dána podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, jednalo se o hromadné propouštění zaměstnanců a žalovaná postupovala podle ustanovení §52 zák. práce. Ke dni 26. 10. 2005, kdy byla žalobkyni žalovanou dána výpověď z pracovního poměru, neměla žalovaná žádné volné místo v místě výkonu práce žalobkyně ani v místě jejího bydliště, a to ani v části odlévané obuvi (rušený provoz 2300), ani v druhé části podniku, která zůstala zachována (provoz 2200 – výroba obuvi zn. Prestige). Skutečnost, že v nerušeném provozu (provoz 2200) v době doručení výpovědi z pracovního poměru žalobkyni pracovala T. M., jejíž pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2005 a následně dne 8. 12. 2005 prodloužen dohodou na dobu určitou do 30. 6. 2006, není pro posouzení projednávané věci relevantní. Odvolací soud svůj právní názor, že žalovaná porušila nabídkovou povinnost a z toho důvodu je výpověď z pracovního poměru neplatná, založil na základě budoucí okolnosti (dohody uzavřené mezi žalovanou a paní M. až dne 8. 12. 2005). Přitom žalovaná ke dni 26. 10. 2005, kdy dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru, vůbec nemohla tušit, zda bude mít i po 31. 12. 2005 pro paní M., která pracovala na nerušeném provozu, pracovní uplatnění. Účelem výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni nebylo snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, ale nutnost reagovat na objektivní skutečnost, která vedla ke zrušení části zaměstnavatele. Neexistoval žádný důvod k tomu, aby žalovaná v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni ukončila pracovní poměr s paní M. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné a odpovídá pracovněprávním podmínkám z doby zákoníku práce platného přede dnem 1. 1. 2007.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2003 pracovala žalobkyně u žalované v pracovním poměru na dobu neurčitou jako dělnice při výrobě obuvi v provozu 2300 – Odlévaná obuv. Žalovaná - s odůvodněním, že zahraniční zákazník (Waldhausen GmbH & Co. KG) ukončil hospodářskou spolupráci v oblasti výroby odlévané obuvi - rozhodla o zrušení provozu, v němž žalobkyně pracovala, ke dni 30. 11. 2005. Dne 6. 2. 2006 společnost Waldhausen GmbH & Co. KG uzavřela se žalovanou novou nájemní smlouvu, na základě které žalované znovu pronajala zařízení na výrobu odlévané obuvi. Bývalým zaměstnancům, kterým dala výpověď z důvodu zrušení části organizace, žalovaná učinila nabídku na uzavření pracovní smlouvy, avšak již jen na dobu určitou; k obnovení výroby došlo od 27. 2. 2006. Žalovaná dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 12. 2005 prodloužila do 30. 6. 2006 pracovní poměr sjednaný na dobu určitou (do dne 31. 12. 2005) s její zaměstnankyní T. M.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 10. 2005 je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi. Její smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že před jeho rozvázáním upřednostňuje změnu sjednaných pracovních podmínek a že umožňuje jednostranné skončení pracovního poměru výpovědí teprve po splnění stanovených podmínek. Zjišťování podmínek uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi. Uvedený názor byl již v minulosti zveřejněn ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str.130, následně byl a v současné době je soudní praxí jako správný přijímán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1125/2007).
Úvaha odvolacího soudu, že žalovaná měla možnost nabídnout žalobkyni pracovní místo po T. M., které měl skončit ke dni 31. 12. 2005 pracovní poměr sjednaný na dobu určitou, nepřihlíží náležitě k tomu, že splnění podmínek předepsaných ustanovením §46 odst. 2 zák. práce představuje svojí povahou jednu z náležitostí (předpokladů), jež zákon stanoví pro platnou výpověď, a že splnění předpokladů platnosti tohoto jednostranného právního úkonu je třeba zkoumat jako u kteréhokoliv jiného právního úkonu podle stavu, který existoval v době, kdy byl úkon učiněn, nikoli podle okolností, které existovaly v minulosti anebo mohou eventuelně nastat v budoucnosti. Protože právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla výpověď doručena druhému účastníku, je třeba splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zkoumat podle stavu ke dni, kdy byla zaměstnanci ve smyslu ustanovení §266a zák. práce výpověď z pracovního poměru doručena, popřípadě kdy se podle tohoto ustanovení považuje za doručenou. Z uvedeného právního názoru – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud důsledně nevycházel, když přihlížel k okolnosti, která měla nastat teprve v budoucnu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Odvolací soud se v dalším řízení neopomene znovu zabývat otázkou, zda v projednávané věci byla vůbec splněna podmínka výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce spočívající ve skutečném zrušení části zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 191/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2010, pod pořadovým číslem 133), zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že strojní zařízení, na němž byla výroba obuvi realizována, neopustilo pronajaté prostory a výroba v těchto prostorech nebyla ukončena ani v roce 2006 a pokračovala až do 31. 5. 2008.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu