ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2984.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2984/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. M. M. , zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní č. 6, proti žalované Ústřední vojenské nemocnici Praha, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 6 – Střešovicích, U vojenské nemocnice č. 1200/1, IČO 61383082, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 127/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2009, č. j. 68 Co 239/2009-70, ve znění usnesení ze dne 7. prosince 2009, č. j. 68 Co 239/2009-73, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Adama, advokáta se sídlem v Praze 6, U vojenské nemocnice č. 1200.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 11. 2. 2008, který žalobkyně téhož dne převzala, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce (rozhodnutí o jiných organizačních změnách)“. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala žalovaná v tom, že na základě nařízení žalované „č. j.: 80/24/16/2007-ÚVN byla dnem 31. 12. 2007 zrušena pracovní pozice personalisty“, na které byla žalobkyně zařazena.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 8. 2005, nejdříve na dobu určitou do 31. 8. 2006, posléze na základě dohody ze dne 27. 7. 2007 na dobu neurčitou. Od 1. 3. 2006 byla zařazena do funkce vedoucí pracoviště vzdělávání zaměstnanců. Nařízením ředitele žalované č. 14 ze dne 8. 10. 2007 bylo pracoviště vzdělávání zaměstnanců zrušeno a ke dni 1. 11. 2007 bylo vytvořeno oddělení dalšího vzdělávání a péče o zaměstnance. Žalovaná dopisem ze dne 1. 12. 2007 žalobkyni „jednostranně informovala“, že byla ke dni 1. 11. 2007 přeřazena „na pracovní pozici personalista“. Žalobkyně však funkci „personalisty“ nikdy nezastávala. I kdyby tomu tak bylo, poté, co její pracovní místo bylo zrušeno, žalovaná na toto místo přijala nového zaměstnance.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 19 C 127/2008-46, určil, že výpověď z pracovního poměru „daná žalobkyni listinou ze dne 11. 2. 2008“, je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení 16.396,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Málka. Dospěl k závěru, že žalobkyně byla přijata do pracovního poměru na druh práce „vedoucí edukační sestra“ a že náplní její práce byla oblast vzdělávání, kterou vykonávala po celou dobu trvání pracovního poměru. Dnem 1. 3. 2006 byla žalobkyně zařazena do funkce „vedoucí pracoviště vzdělávání zaměstnanců“, sjednaného druhu práce se však tato změna nedotkla, neboť „sjednaným druhem práce byla vedoucí edukační sestra, a to na pozici vedoucí pracoviště“. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2007 byla žalobkyně zařazena do funkce „THP pracovník č. p. 1. 2. 1 personalista“. Tato změna se však „nedotkla druhu sjednané práce, týkala se výše odměny za práci“. Protože žalobkyně neměla sjednán druh práce personalista a nikdy nedošlo dohodou o změně pracovní smlouvy ke změně druhu sjednané práce, nemohlo se žalobkyně dotknout rozhodnutí ředitele žalované č. 16 ze dne 3. 12. 2007, kterým byla zrušena jedna pracovní pozice v oddělení dalšího vzdělávání a péče o zaměstnance, a to pozice personalisty; nebyl tak naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení §52 písm. c) zák. práce. Nový zaměstnanec (T. Z.), kterého žalovaná přijala, měl jinou náplň práce než žalobkyně; práci, kterou vykonávala žalobkyně, převzala vedoucí oddělení Mgr. N. G.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2009, č. j. 68 Co 239/2009-70, ve znění usnesení ze dne 7. prosince 2009, č. j. 68 Co 239/2009-73, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.000,- Kč a řízení odvolacího 9.100,- Kč, obojí k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Málka. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že nový zaměstnanec Tomáš Zrubec nebyl žalovanou přijat na pracovní pozici totožnou s funkcí žalobkyně, která byla v rámci reorganizace zrušena. Pracovní náplň nového zaměstnance byla od pracovní náplně žalobkyně odlišná, výrazně širší, nejednalo se o práci totožnou. Při posuzování, zda žalobkyně zastávala funkci personalisty, k jejímuž zrušení se v rámci reorganizace žalovaná rozhodla, a jestli se tak žalobkyně stala pro žalovanou nadbytečnou, vyšel z toho, že dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2007 „účastnice ujednaly“, že žalobkyně od téhož data bude zařazena jako „THP pracovník č. p. 1. 2. 1 personalista, KZAM 24123 – odborný personalista pro vzdělávání“. Tato část dohody byla - na rozdíl od konstatování zařazení žalobkyně na funkci vedoucí pracoviště, kterou již vykonávala podle předchozí dohody účastnic - změnou dosavadní pracovní smlouvy a od 1. 4. 2007 „je třeba vycházet z toho, že žalobkyně pracovala ve funkci personalisty“. Dopis žalované ze dne 1. 12. 2007 byl „pouze informací v té době práce neschopné žalobkyni o tom, že byla v rámci reorganizace jako personalista přeřazena na toto nové oddělení“. Protože následně došlo k rozhodnutí žalované o reorganizaci oddělení dalšího vzdělávání a péče o zaměstnance, spočívající ve zrušení jednoho pracovního místa, a to místa personalisty obsazeného žalobkyní, byl naplněn výpovědní důvod ustanovení §52 písm. c) zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že „odvolací soud zcela chybně vyložil obsah dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2007“. Podle názoru žalobkyně rozdíly mezi dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2006 a dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2007, které se tam vyskytují, „se netýkají druhu sjednané práce, ale pouze platu“; žalobkyně nebyla nadále odměňována jako zdravotní sestra, ale jako THP pracovník. Tato skutečnost vyplývá nejen z její výpovědi, ale i z výpovědi svědků Ing. Brabce a Ing. Fialy, „jejichž hodnocení odvolací soud zcela opomenul, a bez bližšího odůvodnění se omezil na konstatování“, že žalobkyně od 1. 4. 2007 pracovala ve funkci personalisty. Protože ale žalovaná se žalobkyní nesjednala druh práce personalista, nemohl pracovní poměr žalobkyně skončit na základě výpovědi, kterou od žalované obdržela. Podle dovolatelky nebyl naplněn ani důvod nadbytečnosti žalobkyně. Podle nařízení ředitele žalované č. 14 ze dne 8. 10. 2007 bylo ke dni 1. 11. 2007 vytvořeno oddělení dalšího vzdělávání a péče o zaměstnance „s personálním obsazením 1 vedoucí a 4 odborní referenti“, jehož základem byli zaměstnanci pracoviště vzdělávání zaměstnanců. Podle nařízení žalovaného č. 16 ze dne 3. 12. 2007 za účelem zvýšení efektivnosti práce mělo dojít ke snížení počtu zaměstnanců oddělení dalšího vzdělávání a péče o zaměstnance a ke stejnému dni byla zrušena pracovní pozice žalobkyně. Od 1. 1. 2008 ale žalovaná přijala nového zaměstnance, který vykonával totožnou práci s prací žalobkyně, přičemž jeho pracovní náplň byla „pouze rozšířena o FKSP a kolektivní smlouvy“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť odvolací soud posoudil otázku pracovního zařazení žalobkyně správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy byl dotčený právní úkon učiněn - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 4. 2008 (tedy do dne, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2008, uveřejněný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2008) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374).
Dovolatelka zpochybňuje především skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že organizační opatření žalované se dotýkalo jejího pracovního místa (pracovního zařazení) a že se v důsledku organizačního opatření žalované stala nadbytečnou.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že od 1. 4. 2007 žalobkyně pracovala ve funkci označené „THP pracovník č. p. 1. 2. 1 personalista, KZAM 24123 – odborný personalista pro vzdělávání“, a že nový zaměstnanec T. Z. nebyl žalovanou přijat na pracovní pozici totožnou s funkcí žalobkyně, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z listinných důkazů - dohod o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2007 a ze dne 1. 3. 2006, z dopisu žalované ze dne 1. 12. 2007, z rozhodnutí žalované o organizační změně a z popisů funkční náplně žalobkyně ze dne 1. 4. 2007 a T. Z., DiS., ze dne 1. 1. 2008), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Odvolací soud důvodně akcentoval, že dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2007 účastnice ujednaly, že žalobkyně od téhož data bude zařazena jako „THP pracovník č. p. 1. 2. 1 personalista, KZAM 24123 – odborný personalista pro vzdělávání“, že tato část dohody byla - na rozdíl od konstatování zařazení žalobkyně na funkci vedoucí pracoviště, kterou již vykonávala podle předchozí dohody účastnic - změnou dosavadní pracovní smlouvy, a že od 1. 4. 2007 „je třeba vycházet z toho, že žalobkyně pracovala ve funkci personalisty“.
Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu týkající se pracovního zařazení žalobkyně a její nadbytečnosti v důsledku organizačního opatření žalované oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že „odvolací soud při hodnocení jednotlivých důkazů naprosto opomenul výpovědi svědků Ing. B. a Ing. F. a bez bližšího odůvodnění se omezil na konstatování, že žalobkyně od 1. 4. 2007 pracovala ve funkci personalisty“, pak přehlíží, že uvedení svědkové se pouze vyjadřovali k tomu, jakou práci žalobkyně vykonávala (odpovídala tomu, co měla žalobkyně uvedeno v popisu práce), a že pro platnost výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce není podstatné, jak je která funkce označena, ale to, zda pro zaměstnavatele odpadla potřeba takové práce (tento závěr odvolacího soudu dovolatelka nezpochybňuje); zároveň také napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady spojené s vyjádřením k dovolání, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §15 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č.484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovanou zastupoval, neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované uhradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu