ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3264.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3264/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí č. 193/20, proti žalované Z. K. , zastoupené JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 140/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. března 2009 č.j. 30 Co 482/2008-58, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lubomíra Švába, advokáta se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 15.5.2006 (změněnou se souhlasem soudu) se domáhala určení, že je "přímo ze zákona dědičkou zůstavitele J. H.“, zemřelého. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla listinou o vydědění, sepsanou do notářského zápisu "dne 8.2.2002" (správně dne 29.9.1998), zůstavitelem vyděděna z důvodu, že o něho "neprojevuje opravdový zájem, který jako dcera by projevovat měla", a že důvod vydědění "se nezakládá na pravdě". Žalobkyně se v listopadu 2005 dozvěděla, že dědické řízení "bylo skončeno dne 7.3.2002, pravděpodobně usnesením Okresního soudu v Děčíně podle ustanovení §175h odst.2 občanského soudního řádu, kterým se dědické řízení zastavilo", a že z důvodu vydědění není považována za účastníka dědického řízení. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spočívá podle názoru žalobkyně v tom, že "podala v roce 2002 k Okresnímu soudu v Děčíně návrh na dodatečné řízení o dědictví podle ustanovení §175x občanského soudního řádu, ovšem ze strany soudu byla písemným přípisem ze dne 24.1.2006 č.j.: spr. 3047/2005 vyzvána, aby uplatnila své dědické právo žalobou u soudu s tím, že soud nebude "doprojednání dědictví zahajovat do doby, než se stane dědičkou", a že jí proto "nezbylo, než se touto žalobou domoci deklaratorního určení svého dědického práva, neboť k tomu byla soudem výslovně vyzvána, resp. toto určení je dle názoru okresního soudu nezbytnou podmínkou realizace řízení o dodatečném projednání dědictví".
Žalovaná namítala, že "nejsou splněny zákonem předepsané podmínky pro přípustnost určovací žaloby, neboť neexistuje naléhavý právní zájem předpokládaný ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu". Protože předmětem řízení je dědické právo žalobkyně, které bylo jako předběžná otázka vyřešeno v dědickém řízení, platí zde "zásada nemožnosti řešení věci rozhodnuté (res iudicata)".
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13.5.2008 č.j. 14 C 140/2006-39 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Švába. Dovodil, že žaloba nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť není určovací žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, ale žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá přímo z právního předpisu, a že se nejedná o věc již pravomocně rozhodnutou, když původní dědické řízení bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty. Z výsledků dokazování pak zjistil, že žalobkyně v rozhodné době před vyděděním o zůstavitele trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, a že proto není zůstavitelovou dědičkou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18.3.2009 č.j. 30 Co 482/2008-58 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Švába. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vzhledem k tomu, že dědické řízení po J. H. pravomocně skončilo (usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.3.2002 č.j. D 42/2002-16, které nabylo právní moci dne 17.4.2002, bylo podle ustanovení §175h odst.2 občanského soudního řádu zastaveno), nebyl tu důvod podávat žalobu o určení dědického práva žalobkyně "mimo dědické řízení", ale "návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli". Tímto způsobem může "vyvolat dědické řízení kdokoliv, kdo se cítí být dědicem". K tomu, aby žalobkyně mohla být považována za dědičku po J. H., nestačí prokázat, že "nebyly dány důvody vydědění uvedené zůstavitelem v listině o vydědění"; současně je totiž "třeba, aby se osobám, o nichž lze mít důvodně zato, že jsou dědici, dostalo kvalifikovaného poučení o možnosti odmítnout či neodmítnout dědictví ve smyslu ustanovení §175i odst. 1 občanského soudního řádu", a k poučení o možnosti dědictví odmítnout nemůže dojít mimo dědické řízení. V projednávané věci však k tomuto procesnímu úkonu ze strany soudu v původním dědickém řízen nedošlo a tento postup nelze nahradit podáním takovéto žaloby; žalobkyně nemá proto naléhavý právní zájem na určení svého dědického práva po zůstaviteli.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že podala návrh na dodatečné projednání dědictví, avšak nebyla "v tomto řízení notářem přizvána" a pouze jí bylo "pracovníkem notářské kanceláře sděleno, že nebyl zjištěn žádný majetek", a že předsedou Okresního soudu v Děčíně JUDr. Kurešem jí bylo sděleno, že byla vyděděna. Žalobou se obrátila na soud proto, že její návrh na dodatečné projednání dědictví "nebyl akceptován" a že požadovaným určením může získat "legitimitu k podání návrhu na dodatečné projednání dědictví". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v projednávané věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (podle ustanovení §219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jichž se určení týká, posoudil jinak, neboť, oproti soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem a žalobou se věcně nezabýval (srov. též právní názor již dříve vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003 sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném pod č. 210 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel J. H. byl vdovec a měl dvě děti (žalobkyni a žalovanou). V průběhu řízení o dědictví, vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. D 42/2002, byla soudu předložena závěť sepsaná notářským zápisem ze dne 29.9.1998, ve které zůstavitel "ustanovil univerzální dědičkou veškerého svého majetku svou dceru Z. K." a ve které zároveň "vydědil svou druhou dceru J. K." i "všechny její případné potomky". Aniž by bylo zkoumáno dědické právo, bylo usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.3.2002 č.j. D 42/2002-16 dědické řízení po J. H. podle ustanovení §175h odst.2 o.s.ř. zastaveno a zůstavitelův nepatrný majetek byl vydán žalované, která se postarala o zůstavitelův pohřeb. Podání, které došlo Okresnímu soudu v Děčíně dne 27.9.2002, se žalobkyně domáhala dodatečného projednání dědictví, neboť se objevil další majetek zůstavitele, který dosud v dědickém řízení nebyl znám. O tomto návrhu žalobkyně dosud nebylo rozhodnuto; toliko v dopisu Okresního soudu v Děčíně ze dne 12.11.2002 adresovaném zástupci žalobkyně advokátu Narcisu Tomáškovi bylo žalobkyni sděleno, že "v současné době nemá soud žádné důkazy o majetku, který žalobkyně uvádí", a že, "aby mohlo být řízení o dodatečném projednání dědictví zahájeno, je třeba prokázat existenci majetku, který má být předmětem řízení", a v dopisu předsedy Okresního soudu v Děčíně JUDr. Miroslava Kureše ze dne 24.1.2006 bylo žalobkyni sděleno, že není účastnicí dědického řízení, neboť byla "notářským zápisem ze dne 8.2.2002 vyděděna", a že "soud doprojednání dědictví nebude zahajovat do doby než se stane dědičkou", což "představuje podání žaloby u soudu na popření vydědění a označení žalobkyně za dědičku po J. H.". Žalobkyně se následně žalobou podanou dne 15.5.2006 u Okresního soudu v Děčíně domáhala určení, že je dědičkou po zůstaviteli.
Nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví (§175h odst.1 o.s.ř.). Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o jeho pohřeb, a řízení zastaví (§175h odst.2 o.s.ř.).
Objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo dědické řízení skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o dědictví; objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede (§175x o.s.ř.).
Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, soud řízení o dědictví - jak vyplývá z výše uvedeného - zastaví; případný zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty soud současně vydá tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2004 sp. zn. 21 Cdo 857/2004, který byl uveřejněn pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Usnesení soudu o zastavení dědického řízení podle ustanovení §175h odst.1 o.s.ř. nebo podle ustanovení §175h odst.2 o.s.ř. je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví. Objeví-li se tedy po pravomocném zastavení dědického řízení následně majetek zůstavitele, který není jen nepatrný (případně i dluh), projedná se jako dědictví; v řízení o dědictví bude postupováno též podle ustanovení §175i a násl.o.s.ř., samozřejmě včetně zjišťování dědického práva.
Řízení o dodatečném projednání dědictví (§175x o.s.ř.) se zahajuje na návrh nebo i bez návrhu. Bylo-li (původní) dědické řízení zastaveno podle ustanovení §175h odst.1 o.s.ř. nebo podle ustanovení §175h odst.2 o.s.ř., je k návrhu na dodatečné projednání dědictví legitimován - vzhledem k tomu, že v (dosavadním) dědickém řízení nebylo (a nemohlo být) zjišťováno dědické právo - ten, kdo o sobě tvrdí, že je dědicem zůstavitele, popřípadě stát, tvrdí-li, že mu má připadnout dědictví podle ustanovení §462 občanského zákoníku. V případě, že v dodatečném projednání dědictví nebude objeven zůstavitelův majetek, soud usnesením návrh na dodatečné projednání dědictví zamítne; proti usnesení soudu prvního stupně je přípustné odvolání.
Žalobkyně v projednávané věci podala návrh na dodatečné projednání dědictví, v němž mimo jiné tvrdí, že je dědičkou po J. H. Žalobkyně tedy nepochybně je legitimována k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví, aniž by bylo potřebné (a možné) jakékoliv určení jejího dědického práva soudem. Okolnost, že byla zůstavitelem vyděděna, nemá (a nemůže) mít na její legitimaci k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví žádný vliv. Případné určení, že žalobkyně je "přímo ze zákona dědičkou zůstavitele J. H.", tedy není způsobilé poskytnout "legitimitu k podání návrhu na dodatečné projednání dědictví"; nemůže jím být proto založen ani naléhavý právní zájem na takovém určení ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř.
Ostatně, žalobkyně již podala návrh na dodatečné projednání dědictví po J. H. a o jejím návrhu dosud nebylo soudem rozhodnuto; dopisy ze dne 12.11.2002 a ze dne 24.1.2006 řízení o dodatečném projednání dědictví nebylo (mohlo být) skončeno a jejich obsah nemůže být pro takové řízení (dále) směrodatný.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že v řízení o dědictví po J. H. je třeba - poté, co bude soudem příslušný notář ve smyslu ustanovení §38 o.s.ř. pověřen, aby jako soudní komisař provedl za odměnu úkony v tomto dědickém řízení - učinit (již bez dalších průtahů) především potřebné úkony ke zjištění, zda se po právní moci usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.3.2002 č.j. D 42/2002-16 vskutku objevil nějaký zůstavitelův majetek, který odůvodňuje provedení řízení o dědictví, a v kladném případě se zabývat též objasněním dědického práva po zůstaviteli J. H. Teprve tehdy, dojde-li za řízení o dědictví ke sporu o dědické právo ve smyslu ustanovení §175k odst.2 o.s.ř., budou (mohou být) splněny podmínky k podání žaloby o určení, že žalobkyně je dědičkou po J. H.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. a že žalobu o určení dědického práva podala "přinejmenším" předčasně, je rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč [srov. §5 odst. 1 písm. d), §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/22000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a z náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který ji zastupoval, neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 5.300,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu