ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3365.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3365/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1, proti žalovanému ČAS Znojmo s.r.o. se sídlem ve Znojmě, Dobšická č. 2295/2, IČO 41609891, zastoupenému Mgr. Jarmilou Janků, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Vídeňská č. 25, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1193/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2010 č.j. 49 Co 122/2006-736, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jarmily Janků, advokátky se sídlem ve Znojmě, Vídeňská č. 25.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě dne 10.10.1994 proti žalovanému a proti obchodní společnosti ČAS - SERVICE a.s. (dříve ČSAD ČAS Znojmo a.s.) se sídlem ve Znojmě, Dobšická č. 2, IČO 46346716, domáhal, aby mu byla uhrazena škoda (náhrada za bolest, náhrada za ztížení společenského uplatnění, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcná škoda), která mu vznikla následkem pracovního úrazu, který utrpěl dne 21.10.1991 jako zaměstnanec "Podniku ČSAD Znojmo" (správně státního podniku Československá automobilová doprava Znojmo se sídlem ve Znojmě, Dobšická č 2, IČO 00205800). Svůj úraz popsal tak, že jako řidič "roztahoval soupravu", že při tom požádal řidiče Zemědělského družstva Únanov A. V. o pomoc, neboť "vzhledem k nízké teplotě motor nenastartoval", že po "nastartování vozidla údajně vozidlo zabrzdil ruční brzdou, ponechal motor v chodu a rozpojoval s A. V. soupravu - vypojovací tažnou tyč" a že "při tomto úkonu se souprava dala do pohybu, řidič V. uskočil" a žalobce "přimáčkla přední část vozidla na zadní část vozidla". Podle vyšetřování úrazu "Policií ve Znojmě" zapříčinil "dopravní nehodu - úrazový děj" žalobce tím, že "nedostatečně zajistil vozidlo proti rozjetí", žalobce má však za to, že zaměstnavatel se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu v plném rozsahu, neboť "postupoval při roztahování nákladové soupravy podle svého nejlepšího přesvědčení a podle zvyklostí zcela běžných při těchto úkonech"; žalobci se "jevilo zatažení ruční brzdy, s ohledem na postavení vozidla v mírném svahu, za naprosto dostačující", v době "započetí úkonu vozidlo stálo", zaměstnavatel "nevyžadoval, aby nákladní vozy byly vybaveny potřebnými klíny k zajištění vozu proti jakémukoliv posunu při stání a v terénu lze často těžko najít předmět, který by funkci těchto klínů nahradil", a "samovolné rozjetí vozidla mohlo mít celou řadu příčin", například "uvolnění ruční brzdy, nápor větru apod.". Protože žalobce byl "uznán vinným přestupkem", lze "akceptovat", že se zaměstnavatel zprostil své odpovědnosti za škodu "v rozsahu maximálně 10%".
Poté, co žalobce podáním ze dne 17.9.1999 vzal zpět žalobu proti obchodní společnosti ČAS - SERVICE a.s., Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 25.11.1999 č.j. 5 C 1193/94-94 řízení "ve vztahu" žalobce a obchodní společnosti ČAS - SERVICE a.s. zastavil, žalobu proti žalovanému zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že "státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení". Z výsledků dokazování dovodil, že žalobce utrpěl dne 21.10.1991 úraz "ještě předtím, než vůbec začal vykonávat jakoukoliv činnost, která by souvisela s výkonem jeho práce, a ještě předtím, než nastoupil na pracovní směnu", neboť k poškození na zdraví došlo, když "jel na žádost řidiče V. přeparkovat automobil". Protože "jednání žalobce nebylo v žádné souvislosti s výkonem povolání či s plněním pracovních úkolů", nelze považovat žalobcův úraz za pracovní úraz. Žalovaný za škodu vzniklou žalobci neodpovídá ani podle občanského zákoníku, a proto žaloba musela být zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2.5.2001 č.j. 17 Co 50/2000-143 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby, o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným a o náhradě nákladů řízení státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je úraz ze dne 21.10.1991 pracovním úrazem, neboť žalobcova činnost při přeparkování vozidla byla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval zejména tím, zda se žalovaný své odpovědnosti za škodu zprostil podle ustanovení §191 zákoníku práce.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 23.4.2002 č.j. 5 C 1193/94-282 rozhodl mezitímně tak, že "základ žalobního nároku je opodstatněn ze dvou třetin" a že "o nákladech řízení a o výši nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku". Z provedených důkazů považoval za prokázané, že žalobce "při rozpojování vozidel nezajistil vozidlo zakládacími klíny proti samovolnému pohybu a nedostatečně zatáhl ruční brzdu", a že žalobce se podle "rozhodnutí Policie ČR, okresního ředitelství dopravní inspektorát ve Znojmě ze dne 3.12.1991" dopustil přestupku tím, že "jako řidič nákladního automobilu zapříčinil dopravní nehodu porušením ustanovení §24 odst. 2 vyhlášky FMV č. 99/1989 Sb.". Soud prvního stupně poté vyhodnotil "to, že žalobce nepoužil zakládací klín a řádně nezajistil vozidlo dotažením ruční brzdy", ve "všech celkových souvislostech, jak ke škodě došlo", a dospěl k závěru, že "je důvodné, aby žalobce sám nesl škodu v rozsahu jedné třetiny"; přihlédl zejména k tomu, že žalobce byl "mladý, nezkušený, s předmětnou soupravou jezdil velice krátkou dobu a zřejmě ho vůbec nenapadlo, že může dojít ke škodě, když nezaloží nákladní automobil na krátkou chvíli záložním klínem", že podle výpovědí svědků "se záložní klíny všeobecně nepoužívaly" a že podle znaleckého posudku Ing. Eduarda Procházky "mohlo dojít k selhání funkce nebo snížení účinnosti parkovací brzdy" nebo k jejímu "samovolnému uvolnění".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.10.2003 č.j. 49 Co 127/2002-314 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že z odůvodnění jeho rozsudku nelze dovodit, zda "vycházel z toho, že je rozhodnutím o přestupku vydaným ve správním řízení vázán ve smyslu ustanovení §135 odst.1 o.s.ř. a, je-li tomu tak, ve kterém konkrétním jednání žalobce spočívalo podle rozhodnutí naplnění skutkové podstaty přestupku", že považoval za "další porušení předpisů o pravidlech silničního provozu ze strany žalobce" neodpojení vleku, aniž by z odůvodnění rozsudku vyplývalo, "zda a v jakém směru bylo neodpojení vleku příčinou nehody a na základě jakých důkazů soud k takovému závěru dospěl". Soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů podle názoru odvolacího soudu nevzal v úvahu důkazy, které neodpovídají jeho skutkovým zjištěním, aniž by se s nimi vypořádal; zjištění soudu prvního stupně proto nemají oporu v provedeném dokazování. Protože závěry soudu prvního stupně "týkající se zaviněného porušení předpisů o pravidlech silničního provozu ze strany žalobce a příčinné souvislosti mezi tímto porušením a vznikem škody jsou pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné" a protože "skutkové závěry vztahující se k míře zavinění žalobce jsou založeny na hodnocení důkazů odporujícím postupu stanovenému v ustanovení §132 o.s.ř", musel být rozsudek soudu prvního stupně zrušen.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 15.7.2004 č.j. 5 C 1193/94-394 rozhodl mezitímně tak, že "základ žalobního nároku je opodstatněn z 9/10" a že "o nákladech řízení a výši nároku bude rozhodováno v konečném rozsudku". Poté, co dovodil, že žalobce utrpěl dne 21.10.1991 pracovní úraz a že za škodu vzniklou následkem tohoto úrazu mu ve smyslu ustanovení §190 zákoníku práce odpovídá žalovaný, se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda a v jakém rozsahu se žalovanému podařilo zprostit se této odpovědnosti ve smyslu ustanovení §191 zákoníku práce. Zjistil nejprve, že na vozidle řízeném žalobcem byly používány parkovací brzdy s mechanickým převodem, o nichž bylo známo, že jejich "spolehlivost je malá", že mohlo dojít "k selhání funkce nebo snížení účinnosti parkovací brzdy selháním některého z řady jednoduchých mechanických elementů, což je skutečnost dostatečně známá", a že proto bylo nutné "k vozidlu používat zakládací klíny". Po vyhodnocení výpovědí svědků vzal soud prvního stupně za prokázané, že povinnost používat zakládací klíny, uložená vyhláškou č. 99/1989 Sb., nebyla u zaměstnavatele respektována a že dodržování "tohoto předpisu nebylo ze strany zaměstnavatele soustavně vyžadováno a kontrolováno". Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že žalobce byl "v době dvou týdnů před úrazem pracovně vytížen" ("neměl kompletně k dispozici odpočinek přes celý víkend, pracoval dvě následující soboty za sebou, přičemž většina těchto směn byla delší než obvyklá, a žalobce vstával mimořádně brzy"), že žalobce nemohl pro "slabou baterii" vozidlo nastartovat a "vozidlo muselo být roztahováno" a že "nebylo potvrzeno, objasněno ani vyvráceno", zda došlo k selhání parkovací brzdy na vozidle, a uzavřel, že zaměstnavateli se podařilo zprostit své odpovědnosti za škodu "pouze z jedné desetiny".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22.7.2005 č.j. 49 Co 359/2004-386a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že jsou v souladu se zákonem závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce sice nepoužil proti samovolnému rozjetí vozidla zakládací klíny, avšak "tento postup byl mezi zaměstnanci žalovaného obvyklý a žalovaným v podstatě tolerovaný", a že nelze "spolehlivě potvrdit ani vyloučit, zda žalobce "před opuštěním jím řízeného vozidla za účelem odpojení od taženého vozidla nedostatečně zatáhl ruční brzdu" (a je tedy na žalovaném, aby "v tomto směru snášel nepříznivé důsledky vyplývající z neunesení důkazního břemene"). Soudu prvního stupně však vytknul, že se nezabýval tvrzením žalovaného, podle kterého žalobce měl porušit bezpečnostní předpisy také tím, že "nechal vozidlo i s přívěsem roztahovat jiným vozidlem", a zda tím zaviněně neporušil zákaz vyplývající z ustanovení §33 odst.3 vyhlášky č. 99/1989 Sb.; rozsudek soudu prvního stupně je proto v tomto směru "opět nepřezkoumatelný".
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 1.12.2005 č.j. 5 C 1193/94-396a ve znění usnesení ze dne 19.1.2006 č.j. 5 C 1193/94-405a znovu rozhodl mezitímně tak, že "základ žalobního nároku je opodstatněn z 9/10" a že "o nákladech řízení a výši nároku bude rozhodováno v konečném rozsudku". Z provedených důkazů dovodil, že žalobce porušil zákaz vyplývající z ustanovení §33 odst.3 vyhlášky č. 99/1989 Sb., neboť "mu bylo zapovězeno roztahovat vozidlo s přívěsem". Vzhledem k tomu, že se nepodařilo objasnit "místo, kde k nehodě došlo", považoval soud prvního stupně za rozhodující, že vozidlo bylo vybaveno "nedostatečně konstruovanou ruční brzdou". Ze shodných důvodů jako ve svém předchozím rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že zaměstnavateli se podařilo zprostit své odpovědnosti za škodu "pouze z jedné desetiny".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17.10.2007 č.j. 49 Co 122/2006-436 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "základ žalobního nároku je opodstatněný v rozsahu 70%". Odvolací soud odmítl námitku žalovaného o tom, že by soud prvního stupně věc projednal a rozhodl "v nesprávném složení", a o věci samé dovodil, že žalobcův úraz ze dne 21.10.1991 je úrazem pracovním, že za škodu vzniklou následkem tohoto úrazu odpovídá žalovaný (§190 zákoníku práce) a že při úvaze, zda a v jakém rozsahu se žalovanému podařilo zprostit se své odpovědnosti (§191 zákoníku práce), je soud ve smyslu ustanovení §135 odst.1 o.s.ř. vázán "rozhodnutím vydaným ve správním řízení, podle něhož byl žalobce postižen za přestupek podle §22 odst.1 písm.b) zákona č. 200/1990 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 21.10.1991 jako řidič nákladního automobilu zapříčinil dopravní nehodu porušením ustanovení §24 odst.2 vyhlášky č. 99/1989 Sb.", neboť "nezajistil vozidlo proti samovolnému pohybu zakládacími klíny". Tvrzení žalovaného, že škoda byla způsobena dalšími zaviněnými protiprávními jednáními žalobce, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "možnou příčinou samovolného pohybu vozidla bylo selhání funkce ruční brzdy", k němuž mohlo dojít, i kdyby ji žalobce řádně zatáhl, a že porušení zákazu vlečení vozidla s přívěsem nemohlo být - bez ohledu na "konkrétní místo nehody" - "bezprostřední příčinou rozjetí vozidla". Odvolací soud uzavřel, že nezajištění vozidla proti samovolnému pohybu zakládacími klíny představuje ze strany žalobce porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které bylo jednou z příčin škody, avšak "příčinou nepochybně významnou, bez níž by škoda nevznikla tak, jak vznikla", a že není podstatné, zda porušování této povinnosti bylo zaměstnavatelem tolerováno, neboť "u dopravních předpisů se předpokládá, že není povinností zaměstnavatele s nimi zaměstnance seznamovat a kontrolovat jejich dodržování, protože k tomu jsou povolány orgány Policie ČR". Za přihlédnutí k tomu, že "míru zavinění žalobce nesnižuje ani jeho únava z plnění pracovních povinností či nedostatek spánku", je žalobce ve smyslu ustanovení §191 odst.3 zákoníku práce povinen nést ze svého škodu v rozsahu 30%.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22.10.2008 č.j. 21 Cdo 1222/2008-469 rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně (spolu s opravným usnesením) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl nejprve k závěru, že soud prvního stupně sice při změně ve složení senátu postupoval podle ustanovení §119 odst.3 o.s.ř., avšak při rozhodování věci rozsudkem ze dne 1.12.2005 č.j. 5 C 1193/94-396a ve znění usnesení ze dne 19.1.2006 č.j. 5 C 1193/94-405a byl nesprávně obsazen. Ve věci samé dovolací soud dovodil, že při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance ve smyslu ustanovení §191 zákoníku práce, bylo-li příčinou úrazu porušení pravidel silničního provozu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy samotná zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, přičemž vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu je svěřeno policii (a kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů ze strany zaměstnavatele proto není třeba zkoumat). Protože bylo prokázáno, že žalobce zaviněně porušil právní předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, bylo pro rozhodnutí o věci určující, zda zjištěné zaviněné porušení předpisů ze strany žalobce bylo jedinou příčinou škody nebo jen jednou z příčin škody. Závěr odvolacího soudu o tom, že nezajištění vozidla proti samovolnému pohybu zakládacími klíny ze strany žalobce bylo jen jednou z příčin škody vzniklé žalobci pracovním úrazem, nemá podle dovolacího soudu oporu v provedeném dokazování, neboť je třeba vzít v úvahu především to, že k samovolném rozjetí nákladního automobilu se založenými zakládacími klíny by nedošlo, i kdyby parkovací (ruční) brzda opravdu selhala, a že škoda vzniklá žalobci by mohla být způsobena dalšími okolnostmi jen tehdy, kdyby se nákladní automobil dal samovolně do pohybu navzdory tomu, že žalobce náležitě použil zakládací klíny, které měl k dispozici, a kdyby tedy zakládací klíny k náležitému zajištění vozidla proti samovolnému pohybu nepostačovaly. Protože zjištění v tomto směru nebyla v řízení učiněna, nemůže obstát závěr, že nezajištění vozidla proti samovolnému pohybu zakládacími klíny ze strany žalobce bylo jen jednou z příčin škody.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 27.5.2009 č.j. 5 C 1193/94-631 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice - Okresnímu soudu ve Znojmě se "nepřiznává právo na zaplacení částky 4.987,- Kč". Vycházeje z právního názoru dovolacího soudu dospěl k závěru, že příčinou úrazu (a i vzniku škody) žalobce ze dne 21.10.1991 nebylo to, že by vozidlo nenastartoval, ale že poškození na zdraví vzniklo výlučně proto, že žalobce své vozidlo nezajistil proti samovolnému rozjetí, tedy, že nepoužil zakládací klín, který měl ve vozidle a který postačoval pro zajištění vozidla; klín měl použít tehdy, když opustil vozidlo za účelem rozpojení vlečného vozidla a vlečeného vozidla, a měl jím založit své vozidlo a ještě předtím měl odpojit přívěs. Kdyby si žalobce při roztahování vozidla počínal v souladu "s předpisy", "nic by se mu nestalo". Žalovaný, na kterého přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a zaměstnavatelem, u kterého došlo k pracovnímu úrazu, se proto zcela zprostil odpovědnosti za škodu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.4.2010 č.j. 49 Co 122/2006-736 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že žalobce měl k dispozici odpovídající zakládací klín a že tedy v případě, kdyby zakládací klín použil, by k samovolnému pohybu vozidla (a tedy ani ke vzniku škody) nedošlo. Ani tehdy, kdyby vozidlo bylo - jak tvrdil žalobce - v době nehody vybaveno deformovaným zakládacím klínem (vysokým asi 10 cm), neměla by tato skutečnost za podmínek v době nehody vliv na snížení funkčnosti klínu, když by k zadržení vozidla postačoval klín o výšce 4 cm, popřípadě jen 1 cm. Žalovaný se tedy své odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem ze dne 21.10.1991 zcela zprostil, neboť škoda byla způsobena tím, že žalobce svým zaviněním porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že toto porušení bylo jedinou příčinou škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poté, co vyjádřil nesouhlas s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 22.10.2008 č.j. 21 Cdo 1222/2008-469, žalobce o věci samé dovozuje, že "prvotní a původní porušení právních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci je na straně zaměstnavatele - žalovaného, který k výkonu práce žalobci předal závadový automobil", a že "není možné, aby pracovník, který je nucen pokračovat ve svozu řepy v řepné kampani s nezpůsobilým pracovním prostředkem, který kritického dne nenastartoval, a proto musel žádat o pomoc při jeho roztažení, byl plně zodpovědný za jemu vzniklý úraz". Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel předal žalobci automobil "s vadnou baterií a bez dostatečného základního a povinného vybavení (malé množství klínů) a nebýt vadné autobaterie, poškozený by s vozidlem odjel a nic by se nestalo", porušil své "právní povinnosti a nemůže se zprostit odpovědnosti zcela". I když na "prvotní porušení povinností zaměstnavatele navazují konkrétní pochybení zaměstnance", je rozhodné, že, kdyby nedošlo k prvotnímu porušení povinnosti ze strany žalovaného, "nenásledovaly by porušení ze strany žalobce"; "vyvolávající a tedy hlavní příčinou nehody bylo porušení předpisů v Zákoníku práce ze strany žalovaného". Podle názoru žalobce neobstojí ani právní názor soudu, podle kterého je třeba při zjišťování příčinné souvislosti "škodu vyjmout z jejích všeobecných souvislostí a zkoumat ji izolovaně pouze z hlediska jejich příčin, řetězec všeobecné příčinné souvislosti je naopak třeba zkoumat ve všech jeho souvislostech". Žalobce požaduje, aby rozhodnutí o dovolání "bylo přikázáno jinému senátu, než který rozhodoval původně v roce 2008", a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů jsou správné, že oba soudy správně a úplně zjistily skutkový stav věci a že dospěly ke správným právním závěrům.
Nejvyšší soud České republiky, u něhož věc projednalo a rozhodlo v souladu s rozvrhem práce soudní oddělení (senát) 21 Cdo, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to proto, že soud prvního stupně sice rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, který byl zrušen, ale došlo k tomu proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy při posuzování otázky, zda se zaměstnavatel žalobce zprostil své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu žalobce zcela nebo jen zčásti a zda zjištěné zaviněné porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany žalobce bylo jedinou příčinou škody nebo jen jednou z příčin škody, vycházely ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR, obsaženého v rozsudku ze dne 22.10.2008 č.j. 21 Cdo 1222/2008-469, a v souladu s tímto názorem dospěly k závěru, že žalovaný se své odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem ze dne 21.10.1991 zcela zprostil, neboť škoda byla způsobena tím, že žalobce svým zaviněním porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (nezajistil vozidlo proti samovolnému pohybu zakládacími klíny), ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že toto porušení bylo jedinou příčinou škody.
Dovolací soud již v předchozím rozsudku ze dne 22.10.2008 č.j. 21 Cdo 1222/2008-469 vyložil (mimo jiné), že o vztah příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zaměstnance a škodou při pracovním úrazu se jedná jen tehdy, vznikla-li škoda následkem porušení těchto předpisů nebo pokynů, tj. bez porušení těchto předpisů a pokynů by škoda nevznikla tak, jak vznikla, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti při prokazování předpokladů zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zaměstnance (taková příčinná souvislost musí být postavena najisto) a že postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin, neboť příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou (jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal). Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty příčiny a následky, které jsou důležité pro zproštění se odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu ze strany zaměstnavatele. Závěry odvolacího soud (i soudu prvního stupně) jsou v souladu s uvedeným právním názorem dovolacího soudu. Námitky žalobce o tom, že "prvotní bylo porušení zaměstnavatele, neboť předal žalobci automobil, který nešel nastartovat", a že, "pokud by nedošlo k prvotnímu porušení povinnosti ze strany žalovaného, nenásledovaly by porušení ze strany žalobce" a že "proto se žalovaný nemůže zprostit odpovědnosti zcela" nemohou být opodstatněné, neboť nerespektují vztah příčiny a následku při vzniku škody z pracovního úrazu ze dne 21.10.1991.
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, který vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, na němž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, je správný. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, není dovolání žalobce přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného advokátka Mgr. Jarmila Janků osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 12.360,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu