ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3398.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3398/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. B. V. (dříve P.), zastoupené JUDr. Marií Minářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ludmily Konečné č. 14, proti žalovanému Mgr. L. C. , zastoupeného JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, Nám. W. Churchilla č. 2, o neplatnost zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 329/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2009 č. j. 16 Co 5/2008-105, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 2.5.2002 u Okresního soudu Brno - venkov domáhala, aby bylo určeno, že je neplatná "Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kterou byly zastaveny nemovitosti zapsané na LV č. 934 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Brno - venkov v obci Říčany a k.ú. Říčany u Brna, a to budova čp. 537 objekt bydlení na pozemku parc. č. 113/4, pozemek parc. č. 113/4, pozemek parc. č. 113/3, pozemek parc. č. 113/2 a která byla uzavřena mezi žalovaným L. C. jako zástavním věřitelem, P. Š. jako dlužníkem a Ing. B. P. jako zástavcem dne 20.12.2001". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že uvedenou zástavní smlouvou dala do zástavy své nemovitosti za účelem zajištění pohledávky žalovaného ve výši 5.000.000,- Kč za dlužníkem MVDr. P. Š. Žalobkyně považuje zástavní smlouvu, podle níž dosud nebylo vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí, za neplatnou, neboť ji uzavřela "pod psychickým nátlakem dlužníka pana Š.", s nímž "v té době žila a který ji vyhrožoval spácháním sebevraždy, pokud neuzavře zástavní smlouvu s jeho věřiteli", přičemž "se dalo předpokládat, že pod tlakem okolností je schopen takový čin spáchat". Zástavní smlouva je navíc neurčitá, neboť v čl. II se uvádí, že slouží k "zajištění pohledávky žalovaného vzniklé ze Smlouvy o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001, uzavřené mezi zástavním věřitelem a dlužníkem, znějícím na dlužnou částku 5.000.000,- Kč", zatímco v čl. IV odst.1 smlouvy je údaj o tom, že "smluvní strany se dohodly, že pokud splatná zajišťovaná pohledávka nebo její splatná část nebude řádně a včas v souladu se smlouvou o půjčce ze 01.03.1999 dlužníkem zaplacena, je zástavní věřitel oprávněn k uspokojení této zajišťované pohledávky prodat jménem zástavce zastavenou nemovitost sám nebo veřejnou dražbou"; nejednoznačnost obsahu zástavní smlouvy podle názoru žalobkyně "nelze odstranit a překlenout ani výkladem dle §35 občanského zákoníku".
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 4.6.2003 č.j. 7 C 329/2002-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.225,- Kč k rukám advokátky Mgr. Barbory Krásové. Poté, co dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (řízení o vklad zástavního práva do katastru nemovitostí dosud nebylo skončeno), soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dán nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť "žalovaný MVDr. Š. nebyl označen jako žalovaný 2)". Námitku žalobkyně o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu její neurčitosti soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "z obsahu smlouvy a okolností uzavření smlouvy jasně vyplývá, že v případě realizace smlouvy by bylo všem zúčastněným zřejmé, o zajištění jaké pohledávky se jedná", když MVDr. Š. i žalovaný "si byli vědomi obsahu a všech náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001 i smlouvy o půjčce ze dne 1.3.1999". Ohledně "svobodné vůle žalobkyně s uzavřením zástavní smlouvy" soud prvního stupně dovodil, že sice "měla být narušena bezprávnou výhrůžkou MVDr. Š., že, pokud žalobkyně svědkovi nepomůže, spáchá sebevraždu" a "její citovou vazbou k MVDr. Š.", avšak "nejednalo se o takovou intenzitu, aby bylo možno vyslovit absolutní neplatnost smlouvy", když žalobkyně "si musela být vědoma všech právních důsledků spojených s uzavřením smluv" a její "lidská snaha pomoci MVDr. Š. nemůže jít k tíži žalovaného".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.1.2006 č.j. 16 Co 411/2003-70 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 23.600,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Minářové. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm.c) o.s.ř.]. Vzhledem k tomu, že účastníky zástavní smlouvy jsou "zástavní věřitel, tedy věřitel obligační", a "zástavce, který nemusí být totožný s obligačním dlužníkem", a nikoliv také "obligační dlužník", nemůže být dán na straně žalovaného nedostatek věcné legitimace, neboť dlužník MVDr. Š. "neměl být rovněž osobou žalovaného". Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že z obsahu zástavní smlouvy "není zřejmé, jakou pohledávku zástavního věřitele - žalovaného v tomto řízení má zástavní smlouva zajišťovat". Poukázal v této souvislosti na odlišné vymezení zajišťované pohledávky v čl. II a v čl. IV odst.1 zástavní smlouvy a uzavřel, že - i když se čl. IV smlouvy "týká realizace zástavy, nicméně právě v citované části tohoto článku je zmiňována smlouva o půjčce ze dne 1.3.1999 a není tudíž jasné, kdy by měla nastat realizace zástavy" - vyjádřený "projev vůle je po stránce jazykové srozumitelný", ale není určitý, přičemž "neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel"; vzhledem k tomu, že zástavní smlouva má stanovenou pod sankcí neplatnosti písemnou formu, musí "určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na které je tento projev vůle zaznamenán, nestačí, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné osobám, které smluvní stranou nejsou". Protože zástavní smlouva je neplatná podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku pro neurčitost, považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se dalšími okolnostmi, zejména tvrzenou nesvobodou právního úkonu.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 6.11.2007 č.j. 21 Cdo 2964/2006-89 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že ve věci není dán nedostatek legitimace jen proto, že se účastníkem řízení nestal také obligační dlužník MVDr. P. Š., dovolací soud uvedl, že obsah zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 není zcela jednoznačný a že sám o sobě spolehlivě nepostačuje k označení pohledávky, kterou by mělo jí zřizované zástavní právo zabezpečovat. S odvolacím soudem nesouhlasil v tom, že by nejasnost vymezení zajišťované pohledávky nebylo možné odstranit pomocí výkladu projevu vůle způsobem uvedeným v ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku. Při posuzování vůle účastníků zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 totiž podle názoru dovolacího soudu měl odvolací soud kromě jiného přihlédnout k tomu, že ze Smlouvy o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001 nemohla žalovanému vzniknout pohledávka, neboť jde o právní prostředek zajištění jiné pohledávky, jakož i k tomu, že uvedenou smlouvou převedl MVDr. P. Š. na žalovaného "25 ks kmenových veřejně neobchodovatelných akcií společnosti Autic a.s., vydaných v listinné podobě na majitele vedených pod čísly v tomto číselném označení 000076 až 000100, emise 1" k zajištění pohledávky žalovaného "ve výši 5.000.000,- Kč na jistině a k tomu příslušného úroku ve výši 10% p.a." (dlužník současně svůj dluh ve smyslu §558 obč. zák. uznal) s tím, že "tato smlouva zaniká v okamžiku", kdy dlužník "řádně splatí své závazky"; protože ze Smlouvy o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001 nemohla žalovanému žádná pohledávka vzniknout, mělo být při výkladu zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 zvažováno i to, zda vůle účastníků nesměřovala také k tomu, aby zřizovaným zástavním právem a Smlouvou o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001 byla zajištěna stejná pohledávka (pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 1.3.1999), a zda odvolacím soudem zjištěný "rozpor" mezi Čl. II a Čl. IV bod 1 zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 není z tohoto důvodu jen "zdánlivý". Uvedenému posouzení nebrání názor odvolacího soudu, podle kterého "určitost obsahu projevu vůle musí vyplývat z textu listiny, na které je tento projev vůle zaznamenán", když "z textu listiny" může vyplývat pouze použité "jazykové vyjádření" a nikoliv také vůle účastníků nebo další rozhodné skutečnosti a na to, jakou měli účastníci při uzavření vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků].
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 11.11.2009 č.j. 16 Co 5/2008-105 znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před "soudy všech stupňů" 53.189,- Kč. Po doplnění dokazování výslechem účastníků řízení odvolací soud dovodil, že "ani z okolností, za nichž byla smlouva uzavírána", nelze "zjistit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy". Žalovaný měl sice "vůli zajistit uzavřením smlouvy o zřízení zástavního práva pohledávku z 1.3.1999 za MVDr. Š. ve výši 5.000.000,- Kč", žalobkyni však "tato pohledávka nebyla vůbec známa, nikdo ji o ní neinformoval, obsah zástavní smlouvy nevysvětlil a s obsahem této smlouvy nebyla nikdy seznámena" a nebylo ani zjištěno, že "by skutečnou vůlí žalobkyně bylo v okamžiku uzavírání smlouvy zajistit právě tuto pohledávku a nikoliv pohledávku, jak je označována v čl. II smlouvy z 20.12.2001, když formulace smlouvy je zejména pro laika nesrozumitelná, nejednoznačná a nemohla být ani zajišťována pohledávka ze zajišťovacího převodu práva - žádná totiž vzniknout nemohla". Protože se nepodařilo ani výkladem projevu vůle odstranit nejasnost ve vymezení zajišťované pohledávky, je zástavní smlouva ze dne 20.12.2001 pro neurčitost neplatným právním úkonem (§37 odst.1 občanského zákoníku).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že nemají oporu v provedeném dokazování skutková zjištění odvolacího soudu, podle kterých žalobkyni "nebyla známa" pohledávka žalovaného za MVDr. P. Š. a ani nebyla seznámena s obsahem zástavní smlouvy. Poukazuje na dokazování provedené před soudem prvního stupně, z jehož výsledků vyplývá, že žalobkyně se dostavila do advokátní kanceláře JUDr. Jaroslava Radila ještě před podpisem zástavní smlouvy, že byla seznámena s předmětem smlouvy a že jí byl předán "návrh zástavní smlouvy, se kterým odešla, a teprve v následujících dnech se dostavila k podpisu smlouvy", odvolací soud však v rozporu s těmito zjištěními uvěřil žalobkyni, u níž navíc neodstranil rozpory, jak vyplývají z jejích údajů uvedených před odvolacím soudem a z její výpovědi při jednáních u soudu prvního stupně dne 9.4.2003 a 2.6.2003. Odvolací soud měl rovněž přihlédnout k tomu, že ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům nemohla žalovanému žádná pohledávka vzniknout a že tedy mělo být zvažováno i to, zda vůle účastníků nesměřovala také k tomu, aby zřizovaným zástavním právem a smlouvou o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům byla zajištěna stejná pohledávka uvedená v zástavní smlouvě. Podle názoru žalovaného nevyplývá z provedeného dokazování, že by žalobkyně nebyla seznámena s obsahem smlouvy, že by nevěděla, o jakou pohledávku a v jaké výši se jedná; musela tedy vědět, jaký je obsah zástavní smlouvy a jejím podpisem pak stvrdila projev vůle, který není v rozporu s okolnostmi, za nichž byla smlouva uzavřena. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl. Uvedla, že odvolací soud splnil pokyny dovolacího soudu, doplnil dokazování a učinil závěr, že z okolností, za kterých byla zástavní smlouva uzavírána, a při výkladu vůle účastníků se nepodařilo zjistit, jaká byla skutečná vůle obou stran v okamžiku uzavírání smlouvy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Platnost zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2001 (dále jen "obč. zák.") [srov. Čl. IV bod 1. zákona č. 317/2001 Sb.].
Podle ustanovení §156 odst.2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení §37 odst.1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst.2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována - jak již bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.11.2007 č.j. 21 Cdo 2964/2006-89 - mimo jiné dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci zástavní smlouva ze dne 20.12.2001 neobsahuje zcela jednoznačné vymezení "pohledávky, kterou zástava zajišťuje"; o této pohledávce se v ní uvádí jednak to, že se zástavní právo zřizuje k zajištění "pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem zajišťované pohledávky na úhradu jistiny a příslušenství ze Smlouvy o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům ze dne 1.11.2001 uzavřené mezi zástavním věřitelem a dlužníkem znějící na dlužnou částku 5.000.000,- Kč" (Čl. II smlouvy), a jednak to, že zástavní věřitel "je oprávněn prodat jménem zástavce zastavenou nemovitost sám nebo veřejnou dražbou", jestliže "splatná zajišťovaná pohledávka nebo její splatná část nebude řádně a včas v souladu se Smlouvou o půjčce ze dne 1.3.1999 dlužníkem zaplacena" (Čl. IV bod 1 smlouvy).
Při posuzování toho, zda je možné nejasnost ve vymezení "pohledávky, kterou zástava zajišťuje", odstranit pomocí výkladu projevu vůle, odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyni "nebyla známa" pohledávka žalovaného za MVDr. P. Š. a že ani nebyla seznámena s obsahem zástavní smlouvy, a dovodil, že za takovýchto okolností se nepodařilo ani výkladem projevu vůle odstranit nejasnost ve vymezení zajišťované pohledávky. S těmito závěry odvolacího soudu nelze souhlasit.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobkyni "nebyla známa" pohledávka žalovaného za MVDr. P. Š., že ji o ní "nikdo neinformoval", že jí nikdo "obsah zástavní smlouvy nevysvětlil" a že "s obsahem této smlouvy nebyla nikdy seznámena", z nichž odvolací soud dovodil, že není jednoznačné, zda bylo "skutečnou vůlí žalobkyně v okamžiku uzavírání zástavní smlouvy" zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 1.3.1999 a "nikoliv pohledávku, jak je označována v čl. II. smlouvy z 20.12.2001", nemá oporu v hodnocení důkazů, které by bylo v souladu se zákonem. Odvolací soud - jak správně uvádí žalovaný - totiž nevyhodnotil všechny důkazy provedené za řízení před soudy, které vypovídaly o rozhodných okolnostech. Nevypořádal se proto mimo jiné s výpovědí svědka JUDr. Jaroslava Radila, který kromě jiného uvedl, že "žalobkyně se dostavila do advokátní kanceláře ještě před tím, než 20.12.2001 zástavní smlouvu podepsala, že s touto smlouvou byla také seznámena, návrh zástavní smlouvy, který jí byl předán, si odnesla a teprve v následujících dnech se dostavila k podpisu", ani s výpovědí svědka Mgr. Ondřeje Trnky, který uvedené údaje potvrdil. Odvolací soud náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem, které za řízení uvedla sama žalobkyně, zejména že svoje nemovitosti již dříve dala do zástavy (ve prospěch jiných věřitelů), že věděla o dluzích MVDr. P. Š., že MVDr. P. Š. s ní mluvil o získání půjčky, kterou by mohla zajistit svým domem, a že za tím účelem souhlasila se zpracováním znaleckého posudku a znalce přijala. Odvolací soud tedy při hodnocení důkazů a všeho, co za řízení vyšlo najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo jinak vyšly za řízení najevo, a proto neodpovídá výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem postupu stanovenému v ustanovení §132 o.s.ř.; nemohou proto obstát ani závěry odvolacího soudu, které učinil na základě těchto zjištění.
Žalovanému lze přisvědčit též v tom, že odvolací soud nevzal náležitě (i když o ní hovoří v odůvodnění napadeného rozsudku) v úvahu okolnost (zmíněnou také v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.11.2007 č.j. 21 Cdo 2964/2006-89), že ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva k cenným papírům nemohla žalovanému žádná pohledávka vzniknout a že tedy pohledávka žalovaného za MVDr. P. Š. ve výši 5.000.000,- Kč, uvedená v Čl. II zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001, musela (nutně) mít původ v jiném právním úkonu, jakož i v jeho úvaze, že odvolací soud měl v této souvislosti přihlédnout odpovídajícím způsobem k tomu, co se hovoří o zajišťované pohledávce v Čl. IV bodě 1 této smlouvy. Při splnění těchto předpokladů může obstát také názor žalovaného, že obsah zástavní smlouvy ze dne 20.12.2001 je ve vymezení zajišťované pohledávky dostatečně určitý.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu