ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3643.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3643/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. V. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 30a, proti žalované 1. jihočeské zemědělské a. s. se sídlem Svébohy č. 49, IČO 25162012, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 39/51, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2006, č. j. 15 C 357/2004-134, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2006, č. j. 8 Co 2079/2006-154, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 283/2008, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. dubna 2009, č. j. 8 Co 730/2009-72, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2009, č. j. 8 Co 730/2009-72, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2008, č. j. 15 C 283/2008-49, ve výroku o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě na obnovu řízení, které by bylo odvolacím soudem zrušeno, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
V projednávané věci žalovaná žalobou na obnovu řízení napadla pravomocný rozsudek Okresního soudu Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2006, č. j. 15 C 357/2004-134, jímž bylo určeno, že „výpovědi dané žalobci dopisy žalované společnosti ze dne 30. 6. 2004 a ze dne 15. 7. 2004 jsou neplatné“, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu a o povinnosti žalované zaplatit státu „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2006, č. j. 8 Co 2079/2006-154, jímž byl rozsudek okresního soudu ve věci samé „v části výroku v odstavci I., o určení neplatnosti výpovědi dané žalobci dopisem ze dne 15. 7. 2004“ a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu potvrzen (s tím, že „zůstal v části výroku v odstavci I., o určení neplatnosti výpovědi dané žalobci dopisem z 30. 6. 2004 odvoláním nedotčen“) a ve výroku o „přechodu poplatkové povinnosti“ změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vycházely při rozhodování ve věci samé z výsledků řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 184/2004, a to z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005, č. j. 16 C 184/2004-269, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006, č. j. 7 Co 2841/2005-301, jímž bylo (mimo jiné) určeno, že „odvolání žalobce z funkce ředitele žalované a převedení žalobce na funkci asistenta ředitele pro správu pracoviště v Českých Velenicích a jeho přeložení do místa výkonu práce v Českých Velenicích, učiněné dopisem ze dne 24. 3. 2004, jsou neplatná“. Vzhledem k vázanosti soudu pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005 č.j. 16 C 184/2004-269, podle něhož „žalobce z funkce ředitele odvolán nebyl“, krajský soud dovodil, že, „vycházel-li soud prvního stupně správně ze závěru, že pracovní poměr žalobce u žalované vznikl platně jmenováním, a ze souvisejícího závěru, dle něhož bylo odvolání žalobce z funkce ředitele společnosti neplatným právním úkonem“, pak „nepochybil citací §65 zák. práce i odkazem na soudní praxi vyšších soudů“. Dovolání podané žalovanou proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 18. 10. 2007, č. j. 21 Cdo 400/2007-170, pro nepřípustnost odmítl.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil svůj závěr, že žaloba na obnovu řízení musí být zamítnuta, na zjištění, že byla podána opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř.). Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, nevzbuzuje v soudní praxi žádné pochybnosti a soudy tedy v souladu se zákonem dovodily, že tato lhůta činí - jak zcela nepochybně vyplývá z ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř. - tři měsíce od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy [u důvodů uvedených v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit [u důvodu uvedeného v §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Správný je proto i závěr odvolacího soudu, že tříměsíční subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení marně uplynula jak ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3016/2005, který žalovaná považuje za rozhodnutí, jehož doručením se měla dozvědět o důvodu obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tak ve vztahu k „zápisu představenstva žalované ze dne 22. 3. 2004“ jako „novému“ důkazu, který žalovaná podle svého tvrzení nemohla použít v původním řízení.
Dovolatelka však - jak vyplývá z obsahu dovolání - správnost závěru odvolacího soudu o tom, že žaloba na obnovu řízení byla podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §233 odst.1 o. s. ř. nezpochybňuje. V dovolání dovozuje, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [když namítá, že „postup obou soudů rozhodujících v řízení o obnově řízení navržené žalovanou je postiženo vadou z důvodu absence poučení žalované ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát“, že nebyla soudy vyzvána k doplnění svých tvrzení a předložení důkazů (zápisu z jednání představenstva žalované ze dne 22. 3. 2004) a že „nebyla poučena o následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního“], ačkoliv kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto]. Vzhledem k dovolatelkou nezpochybněnému závěru o opožděnosti žaloby na obnovu řízení nemůže být kritika usnesení odvolacího soudu úspěšná ani proto, že na základě opožděné žaloby na obnovu řízení nelze přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, i kdyby opravdu nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Za tohoto stavu věci nemůže mít dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka rovněž přehlíží, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost).
Přesvědčení dovolatelky (vyslovené v žalobě na obnovu řízení), že Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2006, č. j. 21 Cdo 3016/2005, zaujal k otázce ukončení pracovního poměru založeného jmenováním „zcela odlišný názor“ od názoru uvedeného v jeho rozsudku ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 521/2003, „aniž by v mezidobí mezi oběma judikáty došlo ke změně příslušné právní úpravy týkající se dání výpovědi, resp. odvolání z funkce zaměstnance, jehož pracovní poměr byl založen jmenováním“, z čehož dovozuje, že „tato skutečnost nepochybně mohla pro žalovanou přivodit příznivější rozhodnutí v předmětné věci sp. zn. 15 C 357/2004“, je mylné.
Jak totiž vyplývá již z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3016/2005, uveřejněného pod pořadovým číslem 42 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007 (na který dovolatelka odkazuje), ustanovení §65 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006 – dále též jen „zák. práce“), jen dále rozvíjí, jaký je osud pracovního poměru zaměstnance, který byl z funkce odvolán. Zároveň - oproti obecné úpravě vztahující se na pracovní poměry sjednané pracovní smlouvou - vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možno s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti této výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolu technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiných organizačních změnách [jak to jinak ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje]. Jde tedy o výjimku ze způsobů skončení pracovního poměru, jež se jinak na pracovní poměr vztahují (§42 odst. 1 zák. práce). Z toho, že ustanovení §65 odst. 3 zák. práce umožňuje skončit pracovní poměr zvláštním druhem výpovědi [resp. výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce za modifikovaných podmínek], však neznamená, že by pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním nebylo možno skončit jinými způsoby, jež dopadají na pracovní poměr založený pracovní smlouvou. Jestliže podle ustanovení §68 zák. práce pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním platí ustanovení o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou, s výjimkami uvedenými v ustanovení §65 zák. práce, znamená to, že pro posuzování obsahu pracovního poměru (práv a povinností z něj vyplývajících) je nerozhodné, jakým způsobem byl pracovní poměr založen (zda pracovní smlouvou, volbou nebo jmenováním). Zároveň to též znamená, že na pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním dopadají plně i ustanovení o skončení pracovního poměru (Část druhá, hlava první, oddíl třetí - §42 a násl. zák. práce), jen s tou výjimkou, že navíc lze za podmínek uvedených v ustanovení §65 odst. 3 zák. práce skončit pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, aniž by muselo být zkoumáno, zda se zaměstnanec stal nadbytečným vzhledem k organizačním změnám přijatým zaměstnavatelem nebo jiným orgánem.
Tím ale nedošlo k žádnému zaujetí „zcela odlišného názoru“ oproti judikatuře reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 521/2003, uveřejněným v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 197, ročník 2003. Tam uvedený názor, že „zaměstnavatel může rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle fikce nadbytečnosti [§46 odst. 1 písm. c) zák. práce], danou v souladu s §65 odst. 3 zák. práce, kdykoli po doručení rozhodnutí o odvolání z funkce“, a že „taková výpověď ale nemůže vést ke skončení pracovního poměru dříve než v den, v němž nastává účinnost odvolání z funkce“, zcela koresponduje i s názorem uvedeným výše (v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3016/2005), neboť dopadá toliko na rozvázání pracovního poměru výpovědí podle fikce nadbytečnosti. Nic však nemění na tom, že „také pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním lze ukončit výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 zák. práce nebo okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 a §54 odst. 1 zák. práce bez toho, že by před takovým ukončením pracovního poměru musel být zaměstnanec odvolán ze své funkce nebo se jí musel předtím vzdát. Oba případy se liší jen v tom, že při výpovědi z pracovního poměru dané v souladu s §65 odst. 3 zák. práce podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce není třeba nadbytečnost zaměstnance prokazovat (zaměstnanec však musí být odvolán z funkce obsazované jmenováním), zatímco při použití výpovědního důvodu jen podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce nemusí být zaměstnanec vůbec z funkce obsazované jmenováním odvolán, ale musí být prokazována jeho nadbytečnost.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu