ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3643.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3643/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného JUDr. Jiřinou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Krnově, Pod Bezručovým vrchem, Revoluční č. 910/20, proti žalované Dalkia Česká republika, a. s. se sídlem v Ostravě, ul. 28. října č. 3123/152, IČO 45193410, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617 jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 189/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.února 2010 č.j. 16 Co 195/2009-248, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou doplněnou se souhlasem soudu), aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu celkem 340.498,- Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „za dobu od února 2004 do března 2009“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované (jejího právního předchůdce) pracoval od roku 1996 jako „provozní zámečník“ s týdenní pracovní dobou v délce 37,5 hod. rovnoměrně rozvrženou. Dne 25.1.2001 utrpěl žalobce v důsledku pádu do šachtice pracovní úraz spočívající ve „zranění obou dolních končetin, v oblasti kolenních kloubů se zlomeninou zevních a vnitřních kotníků, vykloubení hlezenní kosti, zlomeninu kosti zánártní“. Od 26.1.2001 byl žalobce v pracovní neschopnosti, ke dni 21.1.2002 mu byl přiznán plný invalidní důchod ve výši 8.189,- Kč, dne 17.9.2004 bylo rozhodnuto, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 50%, proto je od ledna 2005 žalobci vyplácen částečný invalidní důchod ve výši 5.314,- Kč. Žalobce nesouhlasí s výší zaměstnavatelem vyplácené náhrady za ztrátu na výdělku a namítá, že mu má být poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku „jako rozdíl z částečného invalidního důchodu a z příjmů z jiného zaměstnání, které by mohl zastávat“, které by podle jeho názoru činily 16.000,- Kč. Je-li veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce v Krnově, pak „důvodem jeho neumístění na trhu práce není nedostatek pracovních míst jeho profese, ale jeho zdravotní stav způsobený utrpěným pracovním úrazem“, a že tedy pro následky pracovního úrazu nemá možnost být plně zaměstnán.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 19.6.2009 č.j. 9 C 189/2005-214 žalobě do částky 28.069,- Kč vyhověl, ohledně částky 312.429,- Kč žalobu zamítl, ohledně 2,5% ročního úroku z prodlení z částky 22.130,- Kč od 29.12.2005 do zaplacení řízení zastavil, a rozhodl, že žádný z účastníků ani stát nemá právo na náhradu nákladů řízení. S přihlédnutím k námitce promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za rok 2004 soud prvního stupně tento nárok žalobci nepřiznal, a zabývaje se nárokem na náhradu za ztrátu na výdělku za období od ledna 2005 do března 2009 s přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp.zn. 21 Cdo 2805/99 dospěl k závěru, že „žalobce nedosahuje žádného výdělku proto, že mu situace na trhu práce neumožňuje získat vhodné zaměstnání, které by ale jinak vykonávat mohl, protože jeho pracovní schopnost byla snížena pouze o 50%. Kdyby situace na trhu práce byla jiná, příjem žalobce by dosahoval nejméně 75% minimální mzdy, a právě v této části nelze po žalovaném náhradu za ztrátu na výdělku spravedlivě požadovat a v tomto rozsahu ji soud žalobci nemohl přiznat“. Vycházeje z pravděpodobného průměrného výdělku dospěl k závěru, že „výsledná částka dlužné náhrady ztráty na výdělku činí 123.152,- Kč, což bez již zaplacených 95.083,- Kč znamená částku 28.069,- Kč“, a do této částky žalobě vyhověl.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.2.2010 č.j. 16 Co 195/2009-248 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu do částky 28.069,- Kč zamítl, ve výroku, jímž byla žaloba do částky 312.429,- Kč zamítnuta a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, jej potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.120,- Kč a že žalovaná nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjmy z vlastní výdělečné činnosti, a zdůraznil, že uvedená zásada obsažená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp.zn. 21 Cdo 2805/99 „se projevuje i v dalších rozsudcích Nejvyššího soudu z podstatně pozdějšího data“ (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1029/2004). Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že pochybil při výpočtu průměrného výdělku, neboť přehlédl, že „jednak je mezi účastníky nesporný“ a jednak, že týdenní pracovní doba žalobce byla sjednána na 37,5 hodin týdně. Není proto možné zjistit pravděpodobný měsíční výdělek žalobce s použitím průměrného počtu 173,92 hodin v měsíci, neboť „správný počet hodin v měsíci je 163,05“, touto částkou měl pak soud „vynásobit hodinový výdělek ve výši 89,42 Kč a výsledek by činil 14.580,- Kč“. Vzhledem k tomu, že do tohoto průměrného výdělku byl žalobce odškodňován, a takto zjištěný výdělek je správný, „nemůže obstát rozsudek soudu prvního stupně, pokud bylo vyhověno žalobě na zaplacení částky 28.069,- Kč“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam. Namítá, že soudy měly vycházet ze „současné situace na trhu práce a z jeho věku“, a judikáty, na něž soudy obou stupňů odkazují, považuje za „překonané“, neboť „neodpovídají ekonomické situaci, která na trhu práce panuje a de facto zaměstnance pro následky pracovního úrazu, který si určitě nezavinil, odkazují do sociálně neudržitelného stavu“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání napadeného pravomocného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.].
V posuzované věci dovolatel – jak vyplývá z obsahu dovolání - podal dovolání mimo jiné proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 28.069,- Kč. Dovolání žalobce do tohoto měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť v této části bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující 50.000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a je proto nepochybné, že dovolání žalobce směřuje v této části proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 312.429,- Kč, není dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v této části tudíž může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzená jinak [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Otázku podmínek vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu ze dne 25.1.2001, za situace, kdy v důsledku nedostatku pracovních příležitostí na trhu práce nedosahuje žádných výdělků po pracovním úrazu, je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.5.2001, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 177/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po pracovním úrazu určuje podle pravděpodobného výdělku (§17 odst. 4 zákona o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Z tohoto právního názoru, který je i v současné době soudní praxí jako správný přijímán, vycházel v posuzované věci i odvolací soud. Dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – že žalobci, jako zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, nelze z důvodu odpovědnosti za škodu za pracovní úraz uhradit újmu spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po skončení pracovní neschopnosti následkem pracovního úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a z níž i nadále vychází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 4932/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.5.2010 sp. zn. 21 Cdo 1564/2009).
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1), není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu