ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4110.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4110/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská č. 143, proti žalovanému DIAMO, státnímu podniku se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, odštěpnému závodu GEAM se sídlem Dolní Rožínka, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 4 C 85/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2010 č.j. 49 Co 267/2009-337, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.5.2010 č.j. 49 Co 267/2009-337, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24.4.2009 č.j. 4 C 85/91-326 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.10.1989 do 27.6.2005 ve výši 1.924.527,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 30.11.2001 č.j. 37 Co 341/98-127, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k doplnění dokazování, neboť soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Projednávanou věc třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, od kdy žalobce požaduje náhradu za ztrátu na výdělku - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.1.1991, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 3/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti organizace (zaměstnavatele) vůči pracovníkovi (zaměstnanci) za škodu způsobenou nemocí z povolání jsou podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; organizace (zaměstnavatel) tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno její případné zavinění.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity). Přitom je třeba mít na zřeteli, že - jak zdůrazňuje ustálená judikatura - ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo zanikla následkem nemoci z povolání, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35). Z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující – jak z toho správně vychází rovněž odvolací soud v posuzované věci - okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) - invalidního důchodu; podstatné je, zda nemoc z povolání byla příčinou jeho nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2006, poř. č. 76).
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku tedy vzniká jen tehdy, jestliže došlo ke ztrátě na výdělku proto, že zaměstnanec nebyl pro onemocnění chorobou z povolání schopen u zaměstnavatele vykonávat dosavadní práci a že z tohoto důvodu byl nucen zanechat soustavné výdělečné činnosti (resp. omezit její výkon); byla-li příčinou jeho neschopnosti (omezené schopnosti) vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jiná skutečnost, odpovědnost za škodu (za ztrátu na výdělku) podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce nevzniká. Zaměstnavatel totiž nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla zaměstnanci vznikla (ať již z důvodu obecných onemocnění, anebo pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí v případě omezené pracovní způsobilosti), i kdyby následků nemoci z povolání nebylo.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Protože ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance je snížena (omezena) nebo zanikla, je třeba vždy posoudit, zda příčinou tohoto následku - ztráty (snížení) pracovní schopnosti zaměstnance - je právě nemoc z povolání, řečeno jinak - zda by bez nemoci z povolání škoda na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Nemoc z povolání přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou podstatnou a značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1976 pod č. 11, str. 35). Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda nemoc z povolání byla příčinou škody (ztráty na výdělku), anebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních) s nemocí z povolání nesouvisejících. Vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a nemocí z povolání je vyloučen, jestliže zaměstnanec - i kdyby zde nebylo jeho nemoci z povolání - je od doby poklesu výdělku neschopen soustavné výdělečné činnosti (příp. omezen v jejím výkonu), protože jeho pracovní uplatnění vylučují (omezují) sama o sobě obecná onemocnění, jimiž rovněž trpí.
Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a případnou škodou je třeba mít na zřeteli, že nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal (k tomu srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
Z uvedeného vyplývá, že závěr, jaký odvolací soud v otázce příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a žalobcem tvrzenou škodou učinil, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru, lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tedy dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu o tom, že se žalobce stal trvale nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce v podzemí „pro tzv. obecnou chorobu“ (chronickou laryngitidu), tedy „z důvodů nesouvisejících s následně zjištěnou nemocí z povolání“, a že proto „mezi nemocí z povolání a poklesem výdělku žalobce není dána příčinná souvislost“, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (především revizní znalecký posudek ze dne 24.6.2003, vypracovaný kolektivem znalců z Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, Katedry posudkového a revizního lékařství v Praze), jestliže namítá, že „jeho odchod ze zaměstnání u žalovaného z jiného důvodu, než zjištěné nemoci z povolání měl být brán v kontextu následně zjištěné nemoci z povolání“. Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodů přezkoumat, neboť – jak uvedeno výše - není způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže dovolatel v reakci na nepříznivý výsledek řízení rovněž vytýká soudům, že jejich rozhodnutím „došlo ke zkrácení jeho ústavních práv a soudy mu neposkytly ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod čl. 36“, potom přehlíží, že zmíněná ustanovení ústavních předpisů neumožňují vyhovět neúspěšnému účastníku řízení v rozporu s právní normou upravující uplatněný nárok.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu