ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.570.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 570/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. V. , zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, ul. 1. máje č. 741, proti žalované OKD a.s. se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 6/2020, IČO 26863154, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 169/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2009 č.j. 16 Co 189/2008-195 takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 9.4.2006 do 31.3.2007 a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.4.2007 do 31.8.2007 celkem 166.029,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu odůvodnil tím, že dne 8.4.2006 utrpěl u žalované na Dole ČSM ve Stonavě pracovní úraz tím, že při demontáži potrubí mu padající potrubí přirazilo ruku na hranu kozlíku. Žalovaná mu však poskytla náhradu škody pouze ve výši 70% s poukazem na to, že žalobce postupoval nesprávně.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20.3.2008 č.j. 18 C 169/2006-125 řízení o částce 2.921,- Kč s úrokem z prodlení zastavil, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 87.485,- Kč s úrokem z prodlení, který specifikoval, zamítl žalobu ohledně částky 270,- Kč s úrokem z prodlení, a uložil žalované, aby zaplatila žalobci 29.598,30 Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Miroslava Richtera, a aby zaplatila státu 6.896,50 Kč na náhradě nákladů řízení a soudní poplatek ve výši 3.500,- Kč „na účet Okresního soudu v Karviné“. Ve věci samé dovodil, že byl „vyvrácen průběh úrazového děje tak, jak jej tvrdil žalobce, a naopak, zejména výslechem svědků J. a O., bylo prokázáno, že k úrazu žalobce dne 8.4.2006 došlo při výměně vadného vodovodního potrubí tak, že žalobce i po sestoupení svědka J. z konstrukce pásového dopravníku zůstal stát spolu s vyměňovaným potrubím na této konstrukci, čímž se vyměňované potrubí dostalo do úhlu a následně se žalobci vysmeklo z rukou a přirazilo mu dlaň levé ruky ke kozlíku.“. Bylo přitom podle názoru soudu prvního stupně prokázáno, že se svědek J. před sestoupením z konstrukce pásového dopravníku na počvu dotazoval žalobce, zda může s potrubím na počvu sestoupit a že mu žalobce odpověděl. Soud prvního stupně ale dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že by v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro částečnou liberaci podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) „starého zákoníku práce“, neboť v daném případě nebyl stanoven nějaký konkrétní závazný technologický postup pro výměnu vadného vodovodního potrubí, s kterým by byl žalobce řádně seznámen a který by porušil. Naopak bylo prokázáno, že způsob výměny vadného vodovodního potrubí, který žalobce spolu se svědky J. a O. zvolil, je v praxi zcela běžný a že používání řetězového zvedáku se omezuje na typově jiné případy. Za těchto okolností je „postup žalobce, který při částečné nedoslýchavosti nesestoupil z konstrukce pásového dopravníku na počvu společně se svědkem J., pouze běžnou neopatrností“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.6.2009 č.j. 16 Co 189/2008-195 změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 73.738,- Kč s úroky z prodlení zamítl a ve zbývající části, bylo-li vyhověno žalobě na zaplacení částky 13.747,- Kč s úroky z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, připustil změnu žaloby a uložil žalované zaplatit žalobci 54.988,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, zatímco žalobu o zaplacení částky 23.556,- Kč s úroky z prodlení zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné na náhradě nákladů řízení částku 2.827,- Kč a na soudním poplatku 2.760,- Kč, a že žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné na náhradě nákladů řízení částku 4.069,50 Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně průběhu úrazového děje, jestliže dovodil, že žalobce po sestoupení svědka J. z konstrukce pásového dopravníku zůstal stát s vyměňovaným potrubím na této konstrukci, a jestliže na tomto podkladě hodnotil postup žalobce pouze jako běžnou neopatrnost. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu nepřihlédl k té skutečnosti, že sám žalobce v popisu úrazového děje ze dne 8.4.2006 uváděl, že „když J. uchopil potrubí, tak já jsem se postavil do prostoru v pásové konstrukci na počvu přibližně do středu mezi vrchní kozlíky a v tomto postavení jsem s rukama nad hlavou přidržoval potrubí a vyčkával pomoci kolegy O., který měl odstranil zbylý šroub z příruby a pomoci mi v popouštění potrubí na pásovou konstrukci“. Po opětovném výslechu žalobce jako účastníka řízení a po výslechu svědků J. a O. odvolací soud „uvěřil svědkům J. a O.“ a dospěl k závěru, že všichni tři zaměstnanci provádějící výměnu potrubí se domluvili, že tuto práci budou provádět tak, že budou stát na konstrukci pásového dopravníku, přičemž „je zcela logické, že tak učinili z toho důvodu, že uvolněné potrubí mohli položit na ramena a následně s potrubím sestoupit z pásového dopravníku“. V rozporu s touto dohodou žalobce, přestože ještě neměl potrubí odšroubováno sdělil J., který již potrubí odšroubováno měl, že může sestoupit z pásového dopravníku, a v rozporu s předchozí domluvou již stál na počvě, potrubí držel zvednutýma rukama nad hlavou a snažil se je, když ještě drželo na šroubu, strhnout dolů. Potrubí ze šroubu sjelo a jak se je žalobce snažil držet rukama nad hlavou, potrubí neudržel a to mu přirazilo ruku na pásový dopravník. Způsob jednání při této konkrétní pracovní operaci neupravoval žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, a zaměstnanci postupovali podle obvyklého způsobu, jak tato výměna potrubí byla prováděna, podle toho, jak se tuto operaci naučili od svých spoluzaměstnanců. Je zcela logické, že z důvodu hmotnosti vyměňovaného potrubí, které vážilo minimálně 100kg, byli dohodnuti, že při výměně budou stát na konstrukci pásového dopravníku. Žalobce však v rozporu s touto dohodou sestoupil z pásového dopravníku, a nevyčkal ani příchodu svědka O., který mu měl s potrubím pomoci, souhlasil s tím, aby také svědek J. z dopravníku sestoupil. Podle názoru odvolacího soudu při takovém postupu si pracovní úraz zavinil svým riskantním jednáním nepřiměřeným jeho kvalifikaci a zkušenostem, neboť vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci na pracovišti si počínal způsobem, při němž vědomě podstupoval riziko hrozící újmy na zdraví, postupoval v rozporu s obvyklým způsobem jednání spoluzaměstnanců, jestliže byl přesvědčen, že potrubí jen strhne ze šroubů a udrží s rukama zvednutýma nad hlavu. Za tohoto stavu odvolací soud dovodil, že se žalovaná zprostila své odpovědnosti podle ustanovení §191 odst. 2 písm. c) zák. práce v rozsahu 30%, a to právě s ohledem na okolnost, že žalobce pracoval v dole přes 5 let, neprováděl výměnu potrubí poprvé, a musel si tedy být vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že pětimetrové potrubí na jednom konci nemůže udržet s rukama nad hlavou. Žaloba o zaplacení doplatku náhrady mzdy proto byla zamítnuta.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že jeho „pozice neodpovídala zjištění krajského soudu“, neboť k úrazu došlo následkem zcela jiného úrazového děje, než jaký zjistil odvolací soud. Podrobně popsal úrazový děj, jak proběhl podle jeho názoru a dovodil, že příčinou úrazu bylo chování J., který v rozporu s domluvou nečekal, až O. přijde k němu a popustí potrubí dolů. Zdůraznil, že nemohl stát na konstrukci jako J., protože se neměl čeho přidržet, a proto zvolil ten způsob, že stál na zemi. Vytýká-li mu odvolací soud, že neprováděl výměnu potrubí poprvé, tak je skutečnost taková, že potrubí vyměňoval maximálně třikrát za celou svoji práci u žalované, a vždy za úplně jiných podmínek, a nikdy za konkrétní situace, která na pracovišti byla dne 8.4.2006. Nebyl ani vedoucím pracovní skupiny, a vzhledem k nepsané zásadě, že není-li výslovně určen vedoucí pracovní skupiny, je jím ten pracovník, který má nejvyšší kvalifikaci a největší praxi, pak tímto předákem byl J. Je sice pravdou, že výpovědi J. a O. před odvolacím soudem jsou poněkud odlišné, než jejich výpovědi před soudem prvního stupně, ale bylo-li tomu tak, bylo by nezbytné pro zjištění přesného skutkového stavu tyto odlišnosti odstranit, například novým znaleckým posudkem. Okolnost, že žalovaná neměla pro danou práci ani technologický postup ani pracovní postup, musí jít k tíži žalované. Za tohoto stavu se jeví přiléhavý závěr soudu prvního stupně, který hodnotil jeho chování jako běžnou neopatrnost. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30.6.2006, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení §191 odst. 2 písm. c) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že zaměstnanci vznikla škoda proto, že si počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ač neporušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně a musel si přitom být vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může přivodit újmu na zdraví.
Závěr o okolnostech, za nichž došlo k úrazovém ději, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu se podává, že skutkový závěr (na němž je založena úvaha o částečné liberaci žalované) o tom, že žalobce v rozporu s původní domluvou s oběma dalšími spolupracovníky J. a O. nestál na dopravníku, aby mohl snímané potrubí podepřít ramenem, nýbrž stál níže na počvě, kde potrubí podpíral rukama nad hlavou, a že přisvědčil J. na dotaz, zda může z dopravníku sestoupit, učinil odvolací soud na základě vyhodnocení výpovědí žalobce i obou jeho spolupracovníků učiněných nejen v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a v průběhu vyšetřování příčin úrazu, ale i na podkladě vyhodnocení výpovědí těchto svědků učiněných přímo v odvolacím řízení. Dovozuje-li žalobce v dovolání opačné závěry, že příčinou jeho úrazu bylo chování J., „který v rozporu s domluvou“ nečekal, až O. přijde k němu a „popustil potrubí dolů“, a že by „odlišnosti ve výpovědích“ měly být odstraněny znaleckým posudkem, potom pomíjí, že hodnocení důkazů je věcí soudu a nelze je přenášet na znalce. Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř., mají shora uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co v řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu