ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.810.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 810/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. M. , zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií č. 5, proti žalovanému Dopravnímu podniku Ostrava a.s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 494/2, IČO 61974757, o 180.925,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 314/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2009 č.j. 16 Co 147/2009-97, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 180.925,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.3.2000 je zaměstnán u žalovaného jako „dělník pracující v dopravě – revizor“ a že v období od 1.9.2005 do 31.8.2008 se jeho mzdové nároky řídily třemi kolektivními smlouvami uzavřenými mezi žalovaným a odborovým svazem OS DOSIA. Podle uvedených kolektivních smluv žalobci náležela – kromě jiného – podílová mzda (resp. od 1.9.2007 motivační odměna), závisející „na výši plně zaplacených přirážek z přepravně kontrolní činnosti zaměstnance v příslušném měsíci“, a její konkrétní výše v uvedeném období činila 59,- Kč (resp. 75,- Kč od 1.4.2006 a 90,- Kč od 1.9.2007) „z přirážky k jízdnému zaplacené v hotovosti ve vozidla nebo z přirážky k jízdnému zaplacené nejpozději do 14 dnů ode dne zjištění jízdy bez platné jízdenky nebo z přirážky 400,- Kč zaplacené na základě dohody“ [resp. od 1.4.2006 „ze zaplacené přirážky k jízdnému (zaplacené v hotovosti ve vozidle nebo zaplacené jiný způsobem podle sepsané Dohody s cestujícím)“. Žalobce se tak „mnohokrát dostal do situace, že sice vykonal svou práci na 100% (tedy cestujícího bez platného přepravního dokladu zadržel a sepsal s ním Dohodu s cestujícím), avšak část mzdy za tuto práci neobdržel“ ani v zákonném termínu splatnosti mzdy (tj. nejpozději do konce následujícího měsíce, ve kterém byla práce vykonána), neboť „již nemohl ovlivnit to, zda cestující zaplatí nebo nezaplatí přirážku k jízdnému“. Podle názoru žalobce „vázání výplatního termínu na skutečnost, kterou nemůže ovlivnit, je v rozporu s dobrými mravy“ a také „odporuje základním zásadám spravedlivé odměny za práci“. Riziko, že cestující přirážku k jízdnému nezaplatí, popř. pohledávka na něm nebude vymožena, „by měl nést jako zaměstnavatel výlučně žalovaný a neměl by toto riziko přenášet na žalobce“. Žalobce se proto domnívá, že výše citovaná ustanovení kolektivních smluv „je nutné vykládat“ tak, že nárok na zaplacení podílové mzdy (resp. motivační odměny) „vzniká již v okamžiku, kdy byl cestující revizorem zadržen a byla s ním sepsána Dohoda s cestujícím“, přičemž tato část podílové mzdy „se stává splatnou v řádném výplatním termínu v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém byla dohoda s cestujícím uzavřena, bez ohledu na to, zda tento přirážku k jízdnému zaplatil či nikoli“. Po žalovaném proto požadoval, aby mu na podílové mzdě (resp. motivační odměně) doplatil za období od 1.9.2005 do 31.3.2006 částku 20.650,- Kč (za 350 sepsaných a ne plně zaplacených Dohod s cestujícím x 59,- Kč), za období od 1.4.2006 do 31.8.2007 částku 68.025,- Kč (907 dohod x 75,- Kč) a za období od 1.9.2007 do 31.8.2008 částku 92.250,- Kč (1.025 dohod x 90,- Kč).
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.4.2009 č.j. 26 C 314/2008-59 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 55.437,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Kausty a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 7.240,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že pracovní postup žalobce jako revizora byl stanoven žalovaným, na jehož pokyn byla žalobcem přepravní kontrola prováděna na předem určených linkách, a že žalobce poté, co sepsal dohodu s cestujícím, jenž cestoval bez jízdního dokladu, se nadále na vymáhání pohledávky nepodílel. Jestliže tedy „výplata podílové mzdy (respektive od 1.9.2007 motivační odměny) byla vázána v kolektivních smlouvách na podmínku zaplacení přirážky k jízdnému ze strany cestujícího, má soud za to, že se jedná o neplatné ujednání, neboť zaplacení této přirážky nemohl žalobce svou pracovní činností ovlivnit“. Žalobce sice „měl vliv například na to“, kolik osob v daný pracovní den zkontroluje (což však podmínkou pro výplatu podílové mzdy či motivační odměny nebylo), „nemohl však nijak svou pracovní činností ovlivnit, zda kontrolované osoby budou přistiženy bez jízdního dokladu či zda takto přistižené osoby, s nimiž sepíše dohodu s cestujícími, se v budoucnu stanou osobami neznámého pobytu anebo zda žalovaný z vlastního rozhodnutí rezignuje na vymáhání těchto pohledávek, případně je prodá třetí osobě“. Podmínka výplaty podílové mzdy (motivační odměny) vázaná na zaplacení přirážky k jízdnému se přitom podle názoru soudu prvního stupně „dostala do kolize s pracovněprávními předpisy nejen proto, že k zásadním zásadám spravedlivé odměny za práci a logice odměňování patří možnost zaměstnance svým chováním výši své mzdy ovlivnit, ale současně je v rozporu s ustanoveními upravujícími splatnost mzdových složek“. Vzhledem k tomu, že splatnost mzdy „se řídí pravidlem“, podle kterého je mzda splatná po vykonání práce, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo některou její složku, je nutné na ujednání v kolektivních smlouvách „prodlužující“ splatnost podílové mzdy (motivační odměny) až do okamžiku, kdy cestující zaplatí přirážku k jízdnému, „nahlížet jako na neplatné pro rozpor se zákonem“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že uplatněný nárok, který žalobce „prokázal tím, že předložil ty dohody s cestujícími, které sepsal v předmětném období s cestujícími, kteří byli přistiženi při přepravě vozidlem žalovaného bez jízdního dokladu, a za které nedostal vyplacenou podílovou mzdu (motivační odměnu)“, je opodstatněný v požadované výši.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.10.2009 č.j. 16 Co 147/2009-97 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.240,- Kč. Odvolací soud vycházeje z ustanovení §4 zákona o mzdě (ve znění do 31.12.2006) a §§109 a 113 zákoníku práce (ve znění od 1.1.2007) se zřetelem k judikatuře Nejvyššího soudu dovodil, že v daném případě byla předmětem řízení podílová mzda (motivační odměna) jako pobídková složka mzdy, jejímž uplatněním „je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance“, kdy závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě byla vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. S ohledem na charakter předpokladů, které musí být splněny, aby dělníci v dopravě – revizoři mohli podílovou mzdu (motivační odměnu) obdržet, je potřeba podle názoru odvolacího soudu tuto mzdovou složku „posoudit jako nárokovou složku mzdy, neboť se jedná o předpoklady naprosto konkrétní, objektivně měřitelné a kvantifikovatelné a stanovení výše této složky mzdy je již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu“. Jestliže v jednotlivých kolektivních smlouvách žalovaného smluveným předpokladem vzniku nároku zaměstnance na podílovou mzdu (motivační odměnu) bylo – mimo jiné – „úplné“ zaplacení přirážky k jízdnému cestujícím, kterého zaměstnanec při provádění přepravní kontroly přistihl bez platného jízdního dokladu, nejedná se podle názoru odvolacího soudu o ujednání, které by bylo – jak tvrdí žalobce - v rozporu s dobrými mravy nebo v rozporu s zásadou spravedlivé odměny za práci, a ani o nepřípustné přenášení hospodářského rizika, neboť – jak odvolací soud zdůraznil – „žalobce mohl ovlivnit efektivitu vymáhání přirážek k jízdnému řádným plněním povinností při provádění přepravní kontroly, a to zejména pečlivým a pozorným zjištěním údajů o totožnosti cestujícího bez platného jízdního dokladu a jejich přesným opsáním do tzv. dohody s cestujícím, což má zcela nepochybně nezanedbatelný vliv na úspěšnost vymáhání přirážek k jízdnému“. Okolnost, že vznik nároku na podílovou mzdu (motivační odměnu) závisel na tom, zda cestující bez platného jízdního dokladu zaplatil přirážku k jízdnému, nemůže podle mínění odvolacího soudu „nic změnit na skutečnosti, že tato složka mzdy je spojena s žádoucím pracovním výkonem žalobce“. Odvolací soud vyslovil nesouhlas rovněž s názorem soudu prvního stupně, že „podmínka výplaty podílové mzdy (motivační odměny) vázaná na zaplacení přirážky k jízdnému ze strany cestujícího je v rozporu s ustanoveními upravujícími splatnost mzdových nároků“. Podle názoru odvolacího soudu z ustanovení §10 odst. 1 zákona o mzdě a §141 odst. 1 zákoníku práce vyplývá, že zaměstnanec se nemůže domáhat mzdy (popř. její části) bezprostředně po splnění pracovního úkolu, ale „právo na vyplacení mzdy je podmíněno její splatností“, která nastává nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém „vzniklo právo na mzdu nebo některou její složku“, a nikoli nejpozději v kalendářním měsíci, ve kterém „byla práce vykonána“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že smluvené předpoklady vzniku nároku na podílovou mzdu (motivační odměnu) dělníků pracujících v dopravě – revizorů nejsou v rozporu s dobrými mravy ani zákoníkem práce, není správný. Dovolatel má za to, že vymáhání pohledávek za cestujícími, které přistihl bez platného jízdního dokladu, ovlivnit nemohl, a že proto „jeho odměňování bylo založeno na skutečnostech, jejichž ovlivnění bylo zcela mimo jeho reálné možnosti“. Kdyby odvolací soud zkoumal, zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním žalobce a nevymožením pohledávek z jím sepsaných dohod (které jsou často sepisovány „v náročném prostředí“ za současné nutnosti „sledovat i dění v okolí, a to zejména z bezpečnostních důvodů nebo proto, aby zadržený cestující neutekl“), dospěl by podle názoru dovolatele k závěru, že „nevymožení pohledávek žalobce nemohl ovlivnit“. Jestliže bylo v řízení prokázáno, že minimálně 99,74% žalobcem sepsaných dohod s cestujícími (2.278 ks) bylo sepsáno bezchybně, „víc žalobce pro jejich vymožení učinit nemohl“. Podle mínění dovolatele je otázka, zda zaměstnanec je schopen ovlivnit vymožení pohledávky, „úzce spjata“ rovněž s otázkou splatnosti mzdy. V případě, že zaměstnanec toho schopen není, „pak nelze splatnost mzdy na tuto skutečnost, jejíž ovlivnění není v silách zaměstnance, vázat“. Pokud žalobce nemůže ovlivnit brzké vymožení pohledávky, pak „nemůže být nucen k tomu, aby čekal na výplatu mzdy déle, než do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla práce vykonána“. Žalobce má za to, že výkladem předmětných kolektivních smluv „lze dospět k závěru, že vznik práva na mzdu nebo některou její složku nastane okamžikem sepisu dohody s cestujícím a nikoli až okamžikem plného zaplacení“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že žalobce je od 1.3.2000 zaměstnán u žalovaného jako „dělník pracující v dopravě – revizor“. Podle „Mzdové dohody o odměňování zaměstnanců Dopravního podniku Ostrava a.s.“, účinné od 1.4.2005 do 31.3.2006, která byla „nedílnou“ součástí kolektivní smlouvy pro rok 2005 (srov. bod X.1. mzdové dohody), a podle „Kolektivní smlouvy pro roky 2006 – 2007“, účinné od 1.4.2006 do 31.8.2007, je pro „zvýšení rozsahu a kvality přepravní kontroly“ u zaměstnanců pracujících u žalovaného jako „dělník v dopravě – revizor v hlavním pracovním poměru“ uplatněna „smíšená mzda“ (srov. bod VIII.6.3. mzdové dohody a přílohy č. 4 kolektivní smlouvy pro roky 2006 - 2007), kterou tvoří „časová mzda (základní)“ vycházející ze stanovených mzdových tarifů, „podílová mzda“, „výkonností odměna v průměrné výši 10% ze základní mzdy“ a „ostatní mzdové složky“, např. příplatek za práci v odpolední směně, za práci přesčas, za práci v noci, o sobotách a nedělích apod. Podle bodu VIII.6.3.písm.b) mzdové dohody a přílohy č. 4 kolektivní smlouvy pro roky 2006 - 2007 „podílová mzda tvoří pobídkovou složku mzdy“, jejíž „výše je závislá na výši plně zaplacených přirážek z přepravně kontrolní činnosti zaměstnance v příslušném měsíci“ a „její konkrétní výše činí 59,- Kč z přirážky k jízdnému zaplacené v hotovosti ve vozidla nebo z přirážky k jízdnému zaplacené nejpozději do 14 dnů ode dne zjištění jízdy bez platné jízdenky nebo z přirážky 400,- Kč zaplacené na základě dohody (sepsané s cestujícím)“; od 1.4.2006 „její konkrétní výše činí 75,- Kč ze zaplacené přirážky k jízdnému (zaplacené v hotovosti ve vozidle nebo zaplacené jiný způsobem podle sepsané Dohody s cestujícím)“. Podle „Kolektivní smlouvy pro roky 2007 – 2008“ (ve znění jejích dodatků), účinné do 1.9.2007 do 31.12.2008, je pro „zvýšení rozsahu a kvality přepravní kontroly“ u zaměstnanců pracujících u žalovaného jako „dělník v dopravě – revizor v hlavním pracovním poměru“ uplatněna „smíšená mzda“, kterou tvoří „časová mzda (základní)“, „motivační odměna“, „výkonnostní odměna“ a „ostatní mzdové složky“. „Motivační odměna je poskytována zaměstnancům, kteří provádějí přepravní kontrolu, za přínos na tržbách zaměstnavatele ze zaplacených přirážek k jízdnému. Účelem motivační odměny je motivovat zaměstnance k řádnému plnění povinností při provádění přepravní kontroly, a to zejména ve vztahu k efektivnímu vymáhání přirážek k jízdnému. Motivační odměna se uplatní jako měsíční motivační odměna, jejíž výše se vypočte jako součet násobků níže uvedené sazby a počtu realizovaných a plně zaplacených případů v hodnoceném měsíci“; „sazba“ činí „90,- Kč ze zaplacené přirážky k jízdnému (zaplacené v hotovosti ve vozidle nebo zaplacené jiný způsobem podle sepsané Dohody s cestujícím)“ (srov. přílohu č. 5 kolektivní smlouvy pro roky 2007 - 2008). Žalobce má za to, že mu žalovaná za období od 1.9.2005 do 31.8.2008 „protiprávně“ nevyplatila podílovou mzdu (resp. motivační odměnu) za 2.282 případů, kdy žalobce sepsal dohodu s cestujícím (přistiženým bez platného jízdního dokladu), avšak ten dosud nezaplatil přirážku k jízdnému v plné výši.
Opodstatněnost uplatněného nároku žalobce, který mu měl vzniknout v období od září 2005 do srpna 2008, je třeba i v současné době posuzovat – podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.2006 (tj. předtím, než byl ke dni 1.1.2007 zrušen zákonem č. 262/2006, zákoníkem práce) - dále jen „zákona o mzdě“, a podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2008 (dále jen „zákoník práce“).
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků, se sjednává především v pracovní smlouvě, v kolektivní smlouvě nebo v jiné smlouvě (srov. §4 odst. 1, 2 a 3 zákona o mzdě, §109 odst. 1, 2 a 4, §113 zákoníku práce). Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona o mzdě anebo podle zákoníku práce (srov. §4 odst. 4 a 6 zákona o mzdě, §111 a §112 zákoníku práce); v ostatním zákon o mzdě i zákoník práce zaměstnavateli a zaměstnanci (resp. zaměstnavateli a příslušné odborové organizaci v rámci kolektivního vyjednávání) umožňuje, aby si mzdu dohodli podle své úvahy (mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat), a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže v projednávané věci bylo v kolektivních smlouvách upravujících individuální a kolektivní vztahy mezi žalovaným a jeho zaměstnanci ujednáno, že „dělníkům v dopravě – revizorům v hlavním pracovním poměru“ vedle základní (časové) mzdy, výkonnostní odměny a ostatních zákonných mzdových složek náleží rovněž pobídková složka mzdy označená jako „podílová mzda“ (resp. od 1.9.2007 „motivační odměna“), jejímž účelem „je motivovat zaměstnance k řádnému plnění povinností při provádění přepravní kontroly, a to zejména ve vztahu k efektivnímu vymáhání přirážek k jízdnému“, jde – jak vyplývá se shora podaného výkladu – o ujednání, které je v souladu s pracovně právními předpisy.
Jak správně uvedl odvolací soud s poukazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2005), pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy - odměny) má být mzdový předpis či - jako je tomu v posuzované věci - kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či jiné smlouvě, je zejména podstatné, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu (její část) anebo, zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy).
Odvolacímu soudu je rovněž třeba přisvědčit, že při úvaze o žalobcem požadované mzdové složce je třeba mít na zřeteli, že uplatněním nárokových nebo nenárokových pobídkových složek mzdy je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, od stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů až po zcela obecně postulovaný příslib odměn (pobídkových složek mzdy), kupř. za „dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce“, kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží odměnu (pobídkovou složku mzdy), závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance a jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam. Na druhé straně pak mohou jít předpoklady vzniku nároku na pobídkovou složku mzdy až po stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a stanovení konkrétní výše odměny přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení, kdy je zjištění výše této části mzdy již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu. V takovém případě, jsou-li reálné předpoklady pro vznik nároku naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí příslušného vedoucího zaměstnance o přiznání odměny jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám, a v tomto smyslu má uvedené rozhodnutí pouze deklaratorní význam.
V posuzované věci byly předpoklady, za kterých má být žalobcem požadovaná pobídková složka mzdy (podílová mzda, resp. motivační odměna) poskytnuta, sjednány pro období od 1.4.2005 do 31.3.2006 ve „Mzdové dohodě o odměňování zaměstnanců Dopravního podniku Ostrava a.s.“ (která byla „nedílnou“ součástí kolektivní smlouvy pro rok 2005), pro období od 1.4.2006 do 31.8.2007 v „Kolektivní smlouvě pro roky 2006 – 2007“, a pro období od 1.9.2007 do 31.12.2008 v „Kolektivní smlouvě pro roky 2007 – 2008“ (ve znění jejích dodatků). Z ujednání obsažených v částech upravujících poskytování podílové mzdy (resp. motivační odměny) je zřejmé, že jde o složku mzdy, na kterou vzniká bez dalšího nárok při splnění stanovených předpokladů, neboť - jak správně akcentoval rovněž odvolací soud - dohodnutá kriteria přestavují naprosto konkrétní, objektivně měřitelné a kvantifikovatelné cíle, v případě jejichž dosažení je sjednána konkrétní výše odměny [„konkrétní výše“ podílové mzdy „činí 59,- Kč, resp. 75,- Kč, či 90,- Kč z (plně zaplacené) přirážky k jízdnému…“, motivační odměna „se vypočte se jako součet násobků níže uvedené sazby a počtu realizovaných a plně zaplacených případů v hodnoceném měsíci“], a zjištění výše této pobídkové složky mzdy je již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu.
Uvádí-li žalobce, že „jeho odměňování bylo založeno na skutečnostech, jejichž ovlivnění bylo zcela mimo jeho reálné možnosti“, pak ve prospěch svých úvah přehlíží, že v oblastí „odměňování“ zaměstnanců žalovaného pracujících na pozici „dělník v dopravě – revizor v hlavním pracovním poměru“ se v rozhodném období uplatňovala tzv. „smíšená mzda“, která zahrnovala několik různých mzdových složek (základní mzdu, výkonnostní odměnu, podílovou mzdu či motivační odměnu, ostatní mzdové složky), které byly vesměs nárokového charakteru (zaměstnavatel byl povinen je poskytnout, jestliže zaměstnanec splnil sjednané předpoklady); pobídková složka mzdy, která je předmětem tohoto řízení a jejímž účelem „je motivovat zaměstnance k řádnému plnění povinností při provádění přepravní kontroly, a to zejména ve vztahu k efektivnímu vymáhání přirážek k jízdnému“, tak tvořila jen část měsíčního výdělku žalobce u žalovaného. Jestliže podle ujednání v kolektivních smlouvách výše podílové mzdy (resp. motivační odměny) „je závislá na výši plně zaplacených přirážek z přepravně kontrolní činnosti zaměstnance v příslušném měsíci“, pak je tímto způsobem zcela legitimně vyjádřena stimulační a motivační funkce této mzdové složky spočívající v její závislosti na žádoucím výkonu práce žalobce nejen v dostatečném množství, ale také kvalitě. Nelze proto – jak se dovolatel mylně domnívá – v rozporu s jazykovým vyjádřením sjednaných předpokladů, za kterých má být žalobcem požadovaná pobídková složka mzdy poskytnuta, toto ujednání „dotvářet“ a dovozovat, že vznik práva na tuto mzdovou složku „nastane již okamžikem sepisu dohody s cestujícím a nikoli až okamžikem plného zaplacení (přirážky k jízdnému dotyčným cestujícím)“.
Namítá-li dále dovolatel, že žalobce „nemůže být nucen k tomu, aby čekal na výplatu mzdy déle, než do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla práce vykonána“, potom opomíjí, že po vykonání práce nárok zaměstnance na mzdu (její složku) vzniká až v okamžiku, kdy zaměstnanec splnil sjednané předpoklady, za kterých mu má být mzda (její složka) poskytnuta. Teprve poté je zaměstnavatel povinen mzdu (její složku) zaměstnanci zaplatit, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci (ke splatnosti mzdy srov. §10 odst. 1 zákon o mzdě, §141 odst. 1 zákoníku práce). Jestliže tedy v projednávané věci žalobce požaduje po žalovaném podílovou mzdu (resp. motivační odměnu), na kterou mu dosud nárok nevznikl, protože sjednané předpoklady pro vznik tohoto nároku (úplné zaplacení přirážky k jízdnému) dosud nebyly splněny, odvolací soud v souladu se zákonem žalobu, jíž se žalobce domáhal doplatku podílové mzdy (resp. motivační odměny) za období od 1.9.2005 do 31.8.2008, jako nedůvodnou zamítl.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu